Trans lidé dříve neexistovali a s počátky hnutí za práva gayů nemají nic společného, tvrdí Martina Navrátilová. Nemá však pravdu
Co se přesně stalo? Redaktorka Zoë Rose Bryant napsala na sociální síť X následující provokativní status: „Moderní hnutí za práva gayů by neexistovalo bez černých trans žen. Takže se posaďte a sklapněte, blbci.“ Toho si všimla Martina, příspěvek sdílela a okomentovala: „Nemám tušení, kdo jste, ale měla byste si o hnutí za práva gayů a jeho počátcích zjistit víc, než budete prohlašovat takové absurdní lži jako fakta... tehdy žádní trans lidé nebyli. Zkuste to tedy s přepisováním historie znovu.“
Tvrzení to je jistě celkem sebejisté, avšak úplně nesprávné. Trans lidé totiž existovali vždycky, byť samotný termín „transgender“ se začal používat až mnohem později. V šedesátých a sedmdesátých letech se někteří trans lidé identifikovali jako transvestité. Dokonce i drag queens byly často zaměňovány za trans osoby, ačkoliv ne všichni drag performeři byli transgender.
Pravdou tedy je, že trans lidé v hnutí za práva LGBT komunity sehráli zásadní roli. „V čele nepokojů a raného hnutí stály trans a genderově nekonformní ženy tmavé pleti, jako Marsha P. Johnson, Sylvia Rivera a Miss Major Griffin-Gracy,“ uvedl v roce 2019 Právní výbor pro občanskoprávní záležitosti u příležitosti 50. výročí stonewallských nepokojů.
„Mezi účastníky byli děti z ulice, drag queens, lidé tmavé pleti a radikální gay mládež té doby,“ napsal v roce 2023 dlouholetý aktivista Mark Segal v článku pro The Advocate.
„Johnson, jako mnoho jiných trans žen, neměla co ztratit. Byly nejen rozzlobené kvůli policejní razii, ale také kvůli každodennímu útlaku a strachu, které zažívaly. Po razii Johnson a Rivera vedly řadu protestů,“ píše se v biografii Marshy P. Johnson zveřejněné v National Women’s History Museum.
Jsou výroky, před jejichž napsáním či vyslovením by se lidé nejdříve měli podívat do historie a zjistit, jestli náhodou neuvádějí své posluchače/čtenáře v zásadní omylFoto: X/Martina Navratilova/Se svolením
Obě zmíněné dámy rověž založily organizaci Street Transvestite Action Revolutionaries, která pomáhala mladým LGBT lidem bez domova. Johnson byla členkou Gay Liberation Front (radikální queer aktivistická skupina) a později ACT UP (organizace bojující proti AIDS krizi), zatímco Rivera se přidala ke Gay Activists Alliance a bojovala za antidiskriminační zákon v New Yorku.
V roce 1973 se newyorský Pride dokonce pokusil zakázat účast drag queens, načež Rivera a Johnson pochodovaly v čele průvodu.
A takových příkladů by se našlo mnohem více. Ale i jen tyto dva případy jasně ukazují, že Martina Navrátilová zkrátka (ne)vědomě popírá jasně doloženou historii, protože mnoho trans osob skutečně sehrálo v počátcích LGBT hnutí nenahraditelnou roli. Jejich práce a oběti rozšiřovaly obzory celé společnosti a vedly k získání práv, o které se mohou opřít i dnešní LGBT lidé.
