„Řada vztahů končí tím, že se lidi kvůli hloupostem začnou nesnášet. Proto s partnerem žijeme odděleně,“ říká Ivo. Jak funguje LAT vztah?
Ivo, můžete přiblížit, jak dlouho a jakým způsobem funguje váš vztah?
S partnerem jsme spolu deset let, letos to bude jedenáct. Ale nesdílíme společnou domácnost. Nemáme přitom nic jako vztah na dálku, žijeme oba v tomtéž městě, ale nikdy jsme se nesestěhovali – nežili dlouhodobě ve společné domácnosti.
Co vás k této volbě možná poněkud netradiční podoby partnerství vedlo?
My jsme se poznali v době, kdy mně bylo čtyřicet – a partner je ještě o pár let starší. Takže jsme oba měli vlastní životy. Oba jsme měli svoje bydlení, svoje zvyky. Takže nám připadalo úplně přirozené prostě to tak nechat.
Nikdy vás nenapadlo, abyste žili spolu?
Napadlo. (smích) To bylo asi po dvou letech, co jsme byli spolu. Byli jsme zrovna na společné dovolené, seděli jsme na terase, pili ranní kávu a říkali si, že by možná bylo hezké fungovat takhle i po návratu domů. Dokonce jsme ten nápad i na pár týdnu realizovali. Partner se ke mně „nastěhoval“, ale spíš by se dalo říct, že u mě byl na delší návštěvě. (smích) A nefungovalo to. Ukázalo se, že každý má nějakou svou rutinu, ale i nějaké zlozvyky… a to všechno je fajn, když se potkáváme o víkendu, ale ne na denní bázi. Takže si partner svůj kufr zase sbalil a vrátili jsme se k původnímu modelu. Spousta lidí nám taky říká, že bychom ušetřili, kdybychom bydleli spolu, ale myslím, že nám to za to nestojí. Myslím, že společné bydlení by byl začátek konce.
Zmínil jste, že se potkáváte o víkendu. Takže váš vztah je omezen jen na dva dny v týdnu?
To zdaleka ne. Jsme s partnerem velmi společenští, rádi chodíme mezi lidi, za kulturou a podobně. Ve všední dny po práci třeba jdeme na skleničku, do divadla, občas spolu chodíme běhat nebo do posilovny. Ale pak se vracíme každý do svého bytu. A co se těch víkendů týká, tak ty trávíme společně v tom slova smyslu, že buď jsem od pátku do neděle já u partnera, nebo on u mě. Nebo třeba jedeme společně na hory, do wellnessu a tak. Ale jsou i víkendy, kdy si jdeme každý po svém. Jednoduše záleží na tom, jak se domluvíme.
Někdo by mohl namítnout, že to je takový „light vztah“…
Asi záleží na úhlu pohledu. Já bych řekl, že řada partnerství, a to bez ohledu na to, zda pár tvoří heterosexuálové, gayové nebo lesby, se rozpadá právě kvůli té všední každodennosti. Proto, že si ti lidé v jednom bytě začnou po čase lézt na nervy, protože nemají svůj vlastní prostor, prostě se kvůli hloupostem postupem času začnou nesnášet. A taky si přestanou být vzácní.
Takže výhodou vztahu, kdy pár žije odděleně, je, že si dvojice nezevšední?
Minimálně jedna z výhod to určitě je. Ale je jich víc. Chápu, že někdo zastává názor, že láska je o vzájemné toleranci, respektu a pochopení. Jenže si myslím, že od určitého věku jsou lidé prostě „sví“. A zejména když před navázáním vztahu žijí delší dobu sami, velmi obtížně se jim od nabyté svobody odvyká. Rád se třeba budím po boku partnera, ale netoužím po tom denně. Já jsem totiž spíš sova a raději chodím spát pozdě, partner naopak vstává rád velmi brzy a chodí běhat. Víkendy je možné kočírovat pomocí kompromisů, ale věřte mi, oba jsme pak rádi, když se zase můžeme sami vyspat ve vlastní posteli přesně tak, jak chceme. (smích)
Zatím by se mohlo zdát, že vaše pojetí vztahu je vlastně úplný ideál. Napadají vás naopak nějaké nevýhody?
Nevím, jestli je to přímo nevýhoda, ale troufám si říct, že naše uspořádání určitě není pro každého. V prvé řadě – už máme s partnerem oba něco odžito, takže si důvěřujeme. A to i ve smyslu věrnosti. Jsme partneři, máme dlouhodobý vztah. To, že nežijeme spolu, tak neznamená, že by se kterýkoliv z nás v době, kdy nejsme spolu, nějak bláznivě zaplétal s někým jiným. V tomto ohledu si to tedy nijak neulehčujeme a náš vztah není v žádném ohledu otevřený, jak by si třeba někdo mohl myslet. V řadě druhé si myslím, že ne každý si luxus takto „odděleného“ vztahu může dovolit. Jak jsem už zmínil, oba jsme zajištění, máme práci a vlastní bydlení – a nedělá nám problém takto „živit“ dvě domácnosti. I proto si toho, co máme, o to víc vážíme.
Když už narážíte na dvě oddělené domácnosti – řešili jste nějak i majetkoprávní vztahy?
To se asi budete divit, ale ano. Každý z nás má vlastní majetek, zároveň ale nemáme přímé potomky. I když na sobě vzájemně nejsme nijak existenčně závislí, sepsali jsme závěti a v nich přesně určujeme, kdo co zdědí. Stejně tak jsme u právníka řešili ukotvení našeho vztahu – pro případ hospitalizace a tak.
A co uzavření partnerství? Nezvažovali jste ho?
Vlastně ne. Na rozdíl od toho společného bydlení jsme o tom nikdy ani pořádně nemluvili. (smích) Myslím, že ani jeden z nás nějaké razítko z úřadu k ničemu nepotřebuje. Vztah nám funguje, i v rovině formální máme všechno ošetřené – a děti rozhodně neplánujeme. (smích) Takže nevím, k čemu by nám nějaké uzavřené partnerství bylo.
