„Psali jsme si o všem. O tom, co si přejeme – v životě, ale i třeba v posteli,“ vypráví Daniel o tajemném neznámém z internetu
Danieli, pojďme si prosím připomenout, s kým sis tehdy psal.
Poznal jsem tehdy na jedné stránce, kde jsem řešil to, že se mi líbí kluci, muže, který byl o trochu starší než já a měl hodně co říct k mé situaci. Hodně mi toho vyprávěl a poradil a pro mě se povídání s ním stalo ohromně důležitým.
Byla to taková tvoje kotva v realitě? Mám z toho pocit, že ti dával jistotu tam, kde jsi do té doby cítil otazníky…
To je krásná metafora a bylo to opravdu tak. Já jsem ohromně vděčný za to, v jaké době žijeme, že nejsem na odstřel jen proto, že jsem gay. Vím, že mám štěstí. Byly doby a dodnes jsou místa, kde bych to měl mnohem těžší, ale i tak jsem se svými pocity jednu dobu hodně zápasil a nevyznal jsem se sám v sobě. Dokonce jsem i randil s holkama. Se dvěma jsem i spal, a to musím říct, že v rámci mojí bubliny nebylo málo. Byli kluci, kteří zoufale chtěli zasunout – s kýmkoli. Říkám to takhle vulgárně, protože bylo hodně těch, kteří měli pocit, že na střední škole něco promeškávají, pokud ještě neměli sex. Bylo to obrovské téma. V šatnách bylo téma sexu a holek na denním pořádku.
Taky jsi randil proto, že jsi padal do stejné paniky jako tví přátelé?
Já vlastně nevím. Přijde mi, že v tom věku je to pro kluky extrémně náročná doba. Viděl jsem, jak mi to ti, kteří nikoho nemají, závidí. A zapadl jsem mezi ty „lepší“ kluky, kteří mají sex a jsou někde na výši. Hodně se v tomhle věku v mém okolí kastovalo právě podle tohohle měřítka a taky pak samozřejmě takové té klasiky jako jsou věci, co máte, jak se předvádíte, jak vám to jde ve sportu a tak. Připadá mi, že kluci se naučí v pubertě to, že umístění v konkurenci ostatních je hrozně důležité. Pak s tím žijí celý život a vzniká z toho hrozně moc problémů a sporů. Ale třeba se pletu a jen jsem to tak vnímal já. Vždycky jsem byl citlivý a věci jsem moc promýšlel. Každopádně, co si pamatuju, hodně kluků v tom věku by šlo s jakoukoli holkou jen proto, aby měli zářez. A dělali to nejen kvůli sobě, ale i proto, aby okolí vědělo, že ho mají.
Ty jsi „zářez“ měl, ale taky jsi někdy ve třeťáku začal přemýšlet nad tím, že tě to k holkám moc netáhne, viď?
Já o tom přemýšlel vlastně celý život, ale snažil jsem se to přebít. Nechtěl jsem být divný nebo jiný. Děsilo mě, co by to znamenalo. Tak nějak od třinácti jsem si dával pozor, abych na nikoho v šatně moc dlouho nekoukal. Slova „buzna“ nebo „teplouš“ jsou běžné nadávky a u nás v šatnách lítala pořád. Nadávali jsme si tak všichni a vysloužit jste si to mohli za úplnou blbost. Stačilo se špatně pohnout. Uvědomoval jsem si, že mi možná až moc záleží na tom, aby si někdo nemyslel, že jsem takový. Asi právě proto, že tam nějaký základ pravdy byl a člověka vždycky nejvíc zasáhne něco, co má základ v pravdě. Možná kdybych gay nebyl, tak to tolik neřeším a jsem mnohem uvolněnější, ale byl jsem celé roky v křeči a hlídal jsem si všechno – od výrazu po barvu oblečení.
To zní jako vyčerpávající přístup. Dá se vůbec všechno dokonale ohlídat?
Jasně, že nedá. Když si mezi sebou tým dělá srandu, tak vždycky najde důvod. Ale já jsem ty důvody chtěl eliminovat na minimum. Nevadilo mi, když se mi třeba smáli, že jsem dřevák, že mi něco ulítlo na hřišti. To bylo v pohodě. Ale opravdu hodně jsem se bál toho, aby se mi nesmáli, že jsem na kluky. Zpětně si to umím vysvětlit, ale tehdy mě to hodně stresovalo.
Co mi můžeš říct o tom muži, se kterým sis psal?
Bylo mu dvacet devět let. Žil v Praze a pracoval pro jednu velkou značku. Hodně jsem k němu vzhlížel, protože dělal kreativní práci, měl hodně kontaktů, aktivit, peněz a žil svobodný a otevřený život. Neuměl jsem si představit, jak bych k takovému stylu života mohl dojít. Byl jsem tehdy ještě dítě – minimálně v hlavě. Bylo mi sice devatenáct, ale svačiny mi dělala babička a když jsem někde zůstal po jedenácté večer, musel jsem mamce tajně pod stolem psát každých třicet minut esemesku, že jsem v pořádku. To byla naše dohoda a já ji plnil, nechtěl jsem, aby se o mě rodiče báli. Rozhodně jsem nefungoval jako dospělý člověk.
O čem všem jste si povídali? A jak dlouho jste to takhle na dálku zvládali?
To je to. Psali jsme si o všem. O tom, co si přejeme – v životě, ale i třeba v posteli. Zní to nevhodně, ale my si nepsali vulgárně. Psali jsme si tak, že mi přišlo, že se můžu opravdu někomu svěřit. Že si věříme.
Došlo mi, že ho moc chci vidět. Psali jsme si několik měsíců každý den, a i když jsem ho nikdy neviděl, stal se pro mě středobodem vesmíru. Ale kdykoli jsme se měli potkat, na poslední chvíli to zrušil. Pokaždé měl nějaký velký důvod. A mě to pomalu začalo ničit, protože se to táhlo dál a dál. Začal jsem si připadat jako v hloupém filmu. Těšil jsem se na něj, ale zároveň jsem se na něj i hrozně zlobil, protože jsem měl pocit, že by měl udělat pro naše setkání víc. Měl tolik možností. Mohl sednout do auta a přijet kdykoli. Ale neudělal to. A když jsem se naštval, napsal mi třeba, že nepřijel, protože má babičku v nemocnici a musí být s ní. Pak jsem měl výčitky, že na něj tlačím. Bylo to pořád dokola…
Až to jednoho dne skončilo, že? Jak?
Jednoho dne jsem mu řekl, že vidím jeho IP adresu a že mi lže v tom, odkud mi píše, že vůbec není z Prahy. Samozřejmě jsem si vymýšlel. Já těmhle věcem ani nerozuměl, natož, abych uměl něco vysledovat. Ale chtěl jsem ho nějak dotlačit k tomu, aby mi o sobě řekl pravdu. Aby mi konečně začalo dávat smysl, proč se pořád nemůžeme potkat. A on si účet smazal.
Ozval se pak ještě?
Ne. Už nikdy nenapsal z žádného jiného účtu. Prostě vyšuměl jako pára nad hrncem – po tom, co jsem tomu člověku o sobě řekl úplně všechno a denně jsme si opravdu poctivě věnovali spoustu hodin času a myšlenek. Dodnes nevím, proč to udělal. Nikdy po mně nechtěl peníze, žádné nahé fotky nebo cokoli kompromitujícího. Nevím, co z našeho kontaktu vlastně měl. Mnohokrát jsem si říkal, že pokud jsem někomu naletěl, tak jakou měl motivaci? Nikdo se mi nevysmál – třeba kdyby to byl někdo ze školy a jen si ze mě střílel. Prostě nic. Došel jsem k závěru, že to musel být někdo, kdo měl možná ještě víc problémů než já.
V minulém rozhovoru jsi zmínil, že tato komunikace tě přivedla ke coming outu rodině…
Naposledy, když jsme se domlouvali, že se konečně potkáme, se navrhnul sejít na Václaváku. A já neměl auto, abych jel do Prahy. Poprosil jsem tátu, jestli by mě tam nehodil a večer zase nevyzvedl. Mamku samozřejmě zajímal důvod a já už neměl sílu si něco vymýšlet. Řekl jsem jí pravdu a táta u toho byl taky. Možná jsem tehdy měl poslouchat své tělo, protože, i když jsem si myslel, že se těším a všechno je zalité sluncem, jsem brečel, když jsem o tom vyprávěl. Asi jsem uvnitř věděl, že to nevyjde.
Vím, že tam tehdy začalo tvoje těžké životní období. Říkal jsi mi, že jsi vyhořel. Bylo to i tím, jak rodiče reagovali na tvou upřímnost?
Taky. Asi jsem čekal víc. Nebo míň. Já nevím. Ale něco se tehdy mezi mnou a tátou pokazilo. Neumím to nazvat, ale je to mezi námi pořád. Když už jsem to řekl doma, tak jsem s tím pokračoval i kamarádce a kamarádovi, ale i když slíbili, že si to nechají pro sebe, viděl jsem ty pohledy ve škole. Určitě se to dozvěděli všichni. Bylo mi nepříjemně, kamkoli jsem vkročil a na trénincích nejhůř. Bylo toho na mě hodně. Mamce se zhoršovalo zdraví, táta se choval divně, babička se hroutila, když viděla mamku, jak jí není dobře… Do toho sestra začala mít tak velké problémy s chováním, že za ni rodiče museli platit i nějakou škodu a blížil se poslední ročník školy, takže přijímačky a maturita. Úplně mě opustilo nadšení a síla do všeho. Čekal jsem na telefonu, kdy se mi ozve ten jediný člověk, na kterého jsem čekal a chtěl jsem to s ním probrat, jenže když mi zrušil i tu Prahu, vyrukoval jsem na něj s tou IP adresou a bylo po všem. Strašně mi chyběl a připadal jsem si tak zrazený. Nevím, dodnes mě to trápí a nechápu to. Jestli můžu poprosit, tak aby tohle nikdo nikomu nedělal. Vím, že to bylo jen psaní po internetu, ale mně to opravdu ublížilo.
