„Na vyhoření je nejhorší, že vám ho lidi nevěří,“ vypráví Daniel o dnech na dně. „U mě to odstartoval coming out,“ dodává
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Na vyhoření je nejhorší, že vám ho lidi nevěří,“ vypráví Daniel o dnech na dně. „U mě to odstartoval coming out,“ dodává

Vyhoření je strašák, který hrozí spoustě lidí. Paradoxně především těm, kteří do toho, co dělají, dávají své maximum. Stejně jako sirka vzplanou pro věc, ale jednoho dne už jednoduše není kde brát. Takovouto ztrátu sil popisuje i Daniel, který si vyhořením prošel už v devatenácti letech. Nadějný student a sportovec tak nakonec žije zcela jiný život, než který si kdysi plánoval.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
17. 1. 2025

Danieli, my se známe díky dobrovolné aktivitě, kterou provozuješ – tedy pomoci opuštěným zvířatům. Vím o tobě, že se psy bez trvalého domova trávíš opravdu hodně času. A taky vím, že je to takový tvůj ventil. Jak ses k této teď už rutině dostal?

Je to tak, do útulku docházím jako pravidelný dobrovolník. Čtenáři se asi budou divit, ale moc pravidelných dobrovolníků útulky nemají. Každý se chce přijít párkrát podívat, pomazlit zvířata, donesou třeba nějaké krmivo – většinou kolem svátků… Ale aby někdo trávil jako já třikrát v týdnu několik hodin úklidem bez nároku na nějakou odměnu, to už tak běžné není. Ale mně to dělá hrozně dobře. Kdysi jsem chtěl studovat veterinu. Chtěl jsem po maturitě odjet do Brna a měl jsem takový sen, že až dostuduju, vrátím se k nám, kde moc opravdu dobrých klinik není. A když už tu nějaké jsou, jsou přeplněné pacienty. Je to rozhodně díra na trhu a kromě toho, že by mě to bavilo, je to opravdu zlatý důl. Ale jak vidíš, nestalo se. (smích)

Mluvíme spolu přes videohovor v tvé pracovní pauze. Oprav mě, jestli se mýlím, ale skončil jsi se školou ještě na gymnáziu. K maturitě jsi nešel. Proč ne? Vím, že jsi měl velmi dobrý prospěch…

Míval jsem. Byl jsem vždycky takový ten šprt. Bavilo mě být nejlepší a troufám si tvrdit, že ani nejsem hloupý. Je to tak, že jsem si prošel vyhořením. A když to říkám, zní to jako nějaký podivný pojem, nějaký moderní blábol, který se za měsíc spraví. Ale je to už nějakých šest let a pořád občas cítím dozvuky.

Než se k těm dozvukům dostaneme, pověz, jak se to stalo? Jak vyhoří devatenáctiletý kluk?

Já jsem byl tehdy ve třeťáku. Vždycky jsem měl takový ten pocit zadostiučinění, protože mi škola šla, a to i přesto, že jsem ve školce strávil o rok dýl. Dali mi tehdy odklad – učitelka ze školky mě dokonce doporučovala na zvláštní školu. Měla mě za zpomaleného, ale já jsem prostě jen v té době byl hodně tichý. Takové zamyšlené dítě, co většinou neslyší, když na něj někdo mluví. Takže to nebylo tak, že bych neuměl plnit úkoly, já jsem nevnímal zadání. Byl jsem myšlenkami jinde. To se mi stává pořád, ale postupem věku jsem se to naučil ovládat a moje terapeutka si myslí, že je to naopak vyšší inteligencí, ne nižší. A i když je to hloupost, něco, co se stalo před mnoha lety, stejně si to v sobě nesu jako takovou nespravedlnost, že mě měli kdysi děti i dospělí za hlupáka. Když jsem se později začal projevovat ve škole nadaně a učení mi šlo, bral jsem si hodně osobně každou známku horší než jedničku. I když dvojka nebo trojka nejsou špatné známky, tak když už jsem já osobně nějakou dostal, byl jsem schopný brečet celý den a vůbec jsem to nezvládal. Strašně jsem si to vyčítal a nesnášel jsem se za každé selhání.

<Path> "I hope that one day our education system will reach a point where teachers will be able to work with children like I was. I'm traumatized," says the young manZdroj: Anonymní respondent, redakce

Je to jen tím, že tě učitelka ze školky podcenila?

Je tam víc faktorů. Moji rodiče jsou velmi inteligentní lidi a viděl jsem, že jsou úspěšní. U nás se nikdy neřešilo, když se někomu něco povedlo. To je standard. Ale když se něco nepovedlo, bylo vidět, jak jsou zklamaní. Třeba ségra byla dlouhou dobu na gymnastice úplná hvězda. A pak přišla puberta a ona přestala dávat pozor ve škole i cvičit. Myslím, že to byla forma vzdoru. I ona si to myslí, hodně o tom teď po letech mluvíme. Sama už má děti a nechce to na ně přenášet. Ale zároveň každý asi musíme udělat nějaké chyby, tak bůh ví, čeho se na synovcích dopustíme my, že ano…

Tenhle nápor jsi ale poměrně dobře zvládal. A to dlouho. Co se ve třeťáku tak změnilo?

Já jsem se tehdy zamiloval. Chodil jsem tehdy hodně na jednu stránku, kde si můžete anonymně psát s lidmi, radit se a tak. A já jsem tam řešil to, že se mi líbí kluci. Bylo to pro mě jednodušší než se otevírat lidem osobně. A jeden člověk mi tam odepsal a začali jsme si psát i soukromě. A to mě tehdy dovedlo do bodu, kdy jsem prošel v rodině coming outem.

(Pozn. red.: Danielův příběh dopisování si s tajemným mužem si můžete přečíst příští týden v pokračování rozhovoru na LUI.cz.)

Jak reagovali tvoji rodiče a sestra?

Bylo to náročné. Mamka tehdy byla nemocná, sestra byla už tou dobou dlouho problémová a táta nikdy nebyl moc na hovory. Celá ta situace s dopisováním mě taky ničila. A do toho se připravovat na poslední ročník školy, na přijímačky, chodit dál na tréninky… Bylo toho na mě moc.

Tipy redakce

Jak rychlý to byl obrat?

Zezačátku jsem to bral jako krizi. Dočasnou únavu a rval jsem to přes závit. Postupně jsem přestal chodit na tréninky a „zapejkal“ jsem nepodstatné hodiny (tedy nedocházel na některé předměty ve škole – pozn. red.). Najednou jsem měl pocit, že nestíhám, nezvládám a potřebuju nějaký prostor a čas. Proč se učit němčinu, když ji nebudu potřebovat? Proč chodit na tréninky, když nevím, jestli budu na vysoké dál sportovat? Proč chodit ven s kamarády, když jim stejně nemůžu říct o tom, s kým si píšu, protože by se mi vysmáli? Neměl jsem na nic a nikoho chuť. Představa, že jdu ven, mě unavovala už v zárodku.

Vím, že jsi hodně bojoval se slovem „lenost“. Proč to?

U nás doma je lenost brána jako nejhorší zločin. Zahazování potenciálu. A mně přišlo, že jsem línější a línější, ale já prostě nemohl. Bylo mi zle od žaludku, kdykoli zazvonil budík nebo jsem měl otevřít učebnici. Často jsem brečel a neměl jsem ani úplně důvod. Byl jsem pořád smutný a naštvaný. Bylo to strašně náročné. Jako bych nespal měsíc, a přitom jsem klidně spal i dvanáct hodin denně.

Rodiče si ničeho nevšimli?

Poslali mě k doktorce, jestli nemám málo železa nebo nějaký jiný zdravotní problém, ale doktorka mi dala jenom vitamíny a lekci o tom, že mám chodit víc ven.

<Path> „Rodiče mi kvůli tomu, že jsem gay, dali ultimátum. Musím skrývat, kdo jsem,“ popisuje mladík důsledky dramatického coming outuZdroj: Irena Piloušková, anonymní respondent

Ve finále jsi se školou skončil. Jak to doma nesli?

Mně to v ten moment už bylo jedno. I kdyby mě rodiče vydědili, nestál jsem o nic. Byl jsem tak zničený, že jsem chtěl jen ležet a koukat do zdi. Mamce tehdy taky nebylo dobře a táta měl všeho moc. Smířili se s tím celkem rychle, protože veškerá pozornost šla za mamkou. Navíc mamka je hrozně hodný člověk. Když viděla, jak jsem zoufalý, navrhla mi, ať si dám rok pauzu a pak můžu pokračovat. Tehdy se mi hrozně ulevilo. Brečel jsem vedle ní na gauči celý večer jako dítě. Vysvobodilo mě to, protože na vyhoření je nejhorší, že vám ho lidi nevěří. Mně nikdo kromě mamky nevěřil, jak zle mi je. Všichni mi říkali, že si odpočinu o víkendu, že nemám přehánět, že se jen bojím přijímaček a změn… Každý měl spoustu rad, ale nikdo nechápal, jak hluboce nešťastný jsem. U mě vyhoření nastartoval coming out, ale byl to jenom takový emocionální impulz a všechno se najednou zhroutilo jako domeček z karet. Jeden pilíř po druhém začaly padat a já tam stál a nevěděl jsem, co s tím udělat nebo jak se zachovat. Neměl jsem na nic sílu.

Zmínil jsi aktuální dozvuky. Co tím myslíš?

Pořád nemám tolik sil, jak bych chtěl a občas padám do hrozné únavy, úzkostí, strachu, co bude dál, ale naprosté neschopnosti s tím cokoli udělat. Jsou to takové vlny. Naštěstí už jich není tolik jako dřív a nejsou tak dlouhé, ale mám dny, kdy mám pocit, že nic nestojí za to. Že já nestojím za nic. Pak mě štvou všichni a všechno. Dny jsou dlouhé, ale zároveň krátké. Je těžké to popsat. Chodím na terapii. To terapeutka pojmenovala můj problém. Už jsem se díky ní smířil i s tím, že na vysokou nepůjdu. A tohle smíření mi taky trochu pomohlo. Pracuju u táty ve firmě, takže když to na mě přijde, mám štěstí, že jsem protekční spratek a můžu si dovolit nefungovat. Spousta lidí tohle štěstí nemá a mně jich je hrozně líto, pokud prožívají to samé, ale nemají takové zázemí.

Pozn. red.: Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu. Když se syndrom vyhořen[í] blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni,“ praví stránky Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra, kde se můžete dočíst o jednotlivých příznacích, prevenci i pomoci.

Zdroj: anonymní respondent, redakce, zzmv.cz

Populární
články

Traumatické pouto vzniká v cyklu bolesti, smíření a ticha. Dlouhé chvíle klidu dokážou zastřít paměť na předchozí rány – a prodloužit vztah, který už dávno měl skončit.
TĚLO & MYSL

Proč zůstáváme s lidmi, kteří nám ubližují? Temná pravda o traumatickém poutu

Autor: Šimon Hauser
Intimita nemusí být hlasitá ani zběsilá. Někdy stačí zpomalit a dívat se znovu.
HOT!

Zapomeňte na rychlovky. Pomalý sex nabízí hlubší potěšení i lepší vztahy

Autor: Šimon Hauser
Muži, kteří mají problémy s erekcí, třebaže u nich lékaři nezjistili žádný fyziologický problém, se mohou cítit tak trochu „v pasti“. Určitá řešení, jak se lépe uvolnit nebo jak zvýšit citlivost penisu, nabízí sex koučink
HOT!

Jak se řeší „psychické“ problémy s erekcí – a co je způsobuje? „Někdy je partnerka pro muže vzrušující až moc,“ vysvětluje odbornice

Autor: Veronika Košťálková
Co se stane, když si náhodně vyberete dvě erotické seznamky na internetu? Je možné si přes ně skutečně najít vážnou mileneckou známost?
HOT!

Zaplatili jsme si členství v erotických seznamkách, abychom tam našli slíbený zástup „nadržených sousedek“. Podařilo se?

Autor: Michal Černý
I po náhodném sexu s někým novým můžete zažít hluboký, intimní dialog
HOT!

„Problémem není sex – ale emoční neupřímnost.“ Proč se vyplatí změnit pohled na „kulturu promiskuity“?

Autor: Veronika Košťálková
Je sexuální nekompatibilita regulérní problém?
HOT!

Sexuální nekompatibilita: Důvod k rozpadu vztahu, nebo mýtus a výmluva pro ty, co odmítají kompromisy?

Autor: Mirka Dobešová
Není konsent jako konsent. Pokud si chceme být jistí, že protějšek po sexu opravdu touží, měli bychom počkat na „nadšený“ souhlas
HOT!

Stačí k sexu „obyčejný“ souhlas? Podle odborníků byste měli chtít „nadšené“ svolení – jinak riskujete „zdvořilostní“ hrátky

Autor: Veronika Košťálková
U fantazií o sportovcích nebo o milování v Paříži si každý snadno domyslí, že nejspíš zapůsobila letošní olympiáda. U nemravných představ, které se odehrávají na pracovišti, se ale nabízí otázka, proč se v takové míře vyrojily právě letos...
HOT!

Orgie v kanceláři, nahá olympiáda nebo smysluplné hrátky. Které erotické fantazie letos slavily boom – a proč?

Autor: Veronika Košťálková
Termín „norník“ má mezi sexuálními pracovnicemi negativní konotace – jedná se o klienta, který si příliš nepotrpí na osobní hygienu, má vysoké nároky na služby, ale připlatit se mu nechce
HOT!

„Norník je muž, který odmítá sprchu i kondom,“ popisuje vybrané zákazníky escortu předsedkyně spolku, jenž pomáhá sexuálním pracovnicím

Autor: Veronika Košťálková
Ve více než 60 zemích je homosexualita stále trestná – někde hrozí i trest smrti.
CESTOVÁNÍ

Za polibek do vězení. Homosexualita je pořád trestná ve více než 60 státech. Které to jsou?

Autor: Šimon Hauser

E-Shop