„Synovi jsem to, že je gay, rozmlouvala. Málokoho napadne, jak obtížný je coming out dítěte pro jeho rodinu,“ vzpomíná Zuzana
Zuzano, jaké dětství – z vašeho pohledu – váš syn měl?
Myslím, že byl úplně obyčejný a šťastný kluk. Po boku staršího bratra dělal různé lumpárny, řekla bych, že všechno probíhalo úplně standardně. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že by se mohl v něčem lišit... nebo že by ho mohlo něco trápit. Ale asi jsem byla málo vnímavá matka.
Narážíte na coming out vašeho syna?
Přesně tak. Mně i manželovi se zdálo, že oba naši synové dobře prospívají a směřují do fáze dospělosti bez relativně větších problémů. Oba se chovali podobně, měli podobné zájmy. Takže nějak automaticky jsme čekali, že si mladší syn, stejně jako jeho starší bratr, časem najde přítelkyni. A pak se vezmou a budou mít děti. Přiznávám, že naše rodina je věřící, takže nás ani ve snu nenapadlo uvažovat o jakémkoliv jiném scénáři. Všechno se ale změnilo v den, kdy právě mladšímu synovi bylo patnáct let. Chystali jsme mu narozeninovou oslavu a všechno se zdálo být v pořádku. A pak nás syn požádal, abychom si sedli, že nám musí něco říct. Čekala jsem, že se nám chce svěřit třeba s nějakým průšvihem ve škole. Jenže on nám oznámil, že je gay.
Jak jste s manželem zareagovali?
Moje první myšlenka byla, že v tak útlém věku si přece něčím tak závažným nemůže být jistý. Takže jsem, hodnotím-li to zpětně, asi synovi neposkytla zrovna ideální oporu. Protože jsem jeho pocitům nevěřila, začala jsem mu je rozmlouvat. I dnes ale myslím, že každá milující matka by se snažila svému dítěti zkusit vysvětlit, že to, co si myslí v patnácti, ještě nemusí být definitivní.
To sice nemusí, ale nejspíš to není něco, co by dítě poté, kdy se rodičům svěří s tak intimní informací, chtělo slyšet…
To je asi pravda. Stejně jako se on pral se svými pocity, musela jsem se s těmi, které zahltily mě, zase poprat já. Na jednu stranu mi bylo velmi líto, že se syn s něčím takovým musel potýkat sám – a zároveň ho jistě stálo mnoho sil, aby nám to řekl. A pak mě zahltila čirá hrůza. Hrůza z toho, na co ještě v dalším životě bude muset narazit. Všechny ty předsudky, překážky a problémy. Nic takového matka svému dítěti za žádných okolností nepřeje. Takže jsme oba brečeli. A já jsem se snažila všechny své obavy skrýt, jak nejlépe to šlo. Sice se mi představy o tom, jak můj syn bude žít, úplně sesypaly, ale ubezpečila jsem ho, že jako jeho matka ho pořád miluju.
Jak se k situaci postavil váš manžel?
Ten to všechno vzal mnohem líp než já. Já jsem se prala s množstvím protichůdných emocí. Bála jsem se, jak syn bude dál žít a co ho čeká. Bála jsem se, že ho druzí budou odsuzovat. I proto jsem poměrně dlouho žádným svým přátelům o tom neřekla. Měla jsem strach, že se ode mě a od mé rodiny odvrátí. Manžel je obecně velmi klidný a racionální, takže jen synovi řekl, že by měl být opatrný a že se v jejich vztahu nic nemění. Stejně tak i náš starší syn vzal bratrovu orientaci jako prostý fakt, kterým není potřeba víc se zabývat.
Chápu, že pro vás přijetí synovy orientace bylo z řady důvodů komplikované. Když však vše zhodnotíte s odstupem, vnímáte věci třeba trošku jinak než v době synova coming outu?
Já jsem v první chvíli byla opravdu přesvědčena, že si to syn ještě může rozmyslet. V patnácti letech je přece člověk ještě dítě. Nerozuměla jsem tomu, kde zrovna můj chlapeček přišel na to, že by mohl být gay. I proto jsem o tom před všemi radši mlčela. Dnes, po skoro deseti letech, už chápu, že člověk si svou orientaci nevolí a nevybírá. Můj syn se jako gay narodil a gayem je. A rozhodně jsem neměla právo na to, chtít po něm, aby se změnil. Je až úsměvné, že nakonec jsem tím, kdo se změnil, byla já. Začala jsem se synem o tom, jak svou orientaci vnímá, mluvit. Našla jsem si informace na internetu a začala se o svět lidí, jako je on, aktivně zajímat.
Ocenil syn tento váš zájem?
Byla jsem sama překvapená, jak moc byl rád. Dokonce mě seznámil s rodiči některých svých přátel a já jsem si s nimi velmi porozuměla. Konečně jsem získala někoho, kdo mě chápal a s kým jsem si mohla popovídat o věcech, které mě trápily. Samozřejmě, že samotný coming out je pro dospívající velmi obtížný, jen málokoho ale napadne, že může být obtížný i pro jejich blízké. Mně podpora a sdílení s dalšími rodiči velmi pomohly. A myslím, že každý rodič, kterému jeho dítě řekne, že je gay, či lesba, by si o tom měl popovídat s dalšími rodiči s podobnou zkušeností.
V čem vám kontakt s rodiči přátel vašeho syna pomohl nejvíce?
Najednou jsem slyšela další příběhy podobné tomu mému. Příběhy, které ale měly často už svůj šťastný konec. Další rodiče tak rozptýlili moje obavy, ukázali mi, že jejich děti jsou zdravé a šťastné a že jejich orientace v jejich životě nic zásadního nezměnila. To jsem jako matka opravdu potřebovala moc slyšet. Díky tomu ze mě většina stresu spadla. Postupně jsem začala i svým dalším přátelům říkat, že můj syn je gay. A ukázalo se, že moje obavy ze zavržení byly zbytečné. I proto bych ale všem rodičům, kteří budou čelit coming outu dětí, doporučila, aby se ve svém jednání neukvapili. Aby poskytli svým dětem hlavně oporu a pak aby sami o tom, co prožívají a cítí, mluvili s ostatními s podobnou zkušeností. Je to skutečně velmi osvobozující.
