
Bezdomovec nemusí smrdět, žebrat a může být i hezky oblečený, pokud skutečně chce, říká speciální pražský průvodce Karel
Možná se ptáte, v čem se tyto dvě možnosti liší. Inu, ta první se sice zdá být jednodušší, avšak taky skýtá až moc velikou míru nejistoty. Náhodně vybraný bezdomovec může být pod vlivem jakýchkoliv látek a spolehlivost jeho informací tak není úplně vysoká. Taktéž není vůbec nijak prověřený, což se může ve zlé obrátit, protože když vám takový člověk nabídne, že vás vezme na zajímavá místa, může se stát spousta velmi nepříjemných věcí.
Když ale zvolíte Pragulic, všechna rizika klesají na minimum. Lidé-průvodci jsou zde speciálně vyškoleni na slušný kontakt s klienty, ale též jsou i zaměstnáni, což jim přináší jak sebevědomí, tak i nějaké pravidelné finance, což je myslím dostatečná motivace nesebrat první výplatu, nebo dýško, „zrušit se“ někde v parku a pak už nepřijít. Byť i to se samozřejmě může kdykoliv stát. Přeci jen, myšlení člověka, který žije na ulici mnoho let, nezměníte nijak snadno. A v neposlední řadě, zakoupením prohlídky (lístek stojí 350 Kč) podporujete celý projekt a všechny ostatní průvodce, ne jen vámi vybraného člověka. Takže pokud by vás jakkoliv zklamal, můžete odcházet aspoň s dobrým pocitem, že jste přinejmenším pomohli někomu jinému, kdo si toho skutečně váží.
Ale dost už vysvětlování, jdeme za Karlem!
Kdo to je? Na první pohled byste minimálně neřekli, že bezdomovec. Ono technicky vzato, ani jím úplně není. Pokud mu, podle jeho slov, vyjdou plány, přestěhuje se prý se svým přítelem do nějakého pronájmu. Aktuálně totiž přebývají ve squatu na kraji Prahy. Svůj domov tedy v rámci možností má, rozhodně se ale v jeho případě nedá mluvit o klasickém přespávání pod mostem nebo na lavičce.
Co se toho prvního pohledu týká, pak klasický bezdomovec určitě nemá čisté oblečení, není čerstvě oholený a umytý, dokonce nemá ani ostříhané nehty. Karel tohle všechno měl.
Naše prohlídka začala v sedm večer na Karlově náměstí před Faustovým domem. A hned na úvod musím říct, že mě překvapila hojná účast. Se mnou tam bylo dalších šest lidí, což jsem při mínusové venkovní teplotě úplně nečekal. Karel přišel, na nic nečekal a rovnou nás vedl k prvnímu vyprávěcímu spotu jen o pár metrů dál.
Tady připojím dost důležitou poznámku. Nevím, jestli si Karel vybírá stále stejná místa, ale pokud ano, bude to chtít určitě změnu. Nemluví totiž úplně nahlas, docela šumluje, a vzhledem k tomu, že si vybral úsek, kde skřípou tramvaje do zatáčky, dokážu si představit, že to někomu zkazí zážitek hned na začátku. Nebo si případně při vlastní prohlídce zkuste k němu stoupnout co nejblíže.
Ale zpět k jeho příběhu. Hned v první větě začal tím, že je gay, ale že tohle označení nemá rád. Prý je radši, když se mu říká buzno či jakkoliv jinak. Pak prohodil ještě jeden vtípek, čímž hned na začátku všechny odboural a nějakým zvláštním způsobem nás k sobě připoutal. To mu pak člověk odpustil i téměř 45minutové stání na jednom místě v mrazu. Ano, první zastávka trvala takhle dlouho, poněvadž nám zde vyprávěl v podstatě celý svůj příběh. Většinou docela poutavě.
Jak vystudoval střední školu, jak absolvoval 2 roky na vojně, a i když celou dobu znal svou orientaci, coming out udělal až po ní. Jak si užíval sex, večírky a drogy, a jak poté vyzkoušel i prostituci a natáčení porna. A jak začal chlastat, což ho přivedlo až do léčebny, kde to ale nevydržel, a protože kvůli drogám přišel o práci a bydlení, skončil na ulici. Není to tedy žádný výjimečný příběh o tom, jak nevinný člověk k bezdomovectví přišel, ale Karel jej umí celkem pěkně podat.
Svůj příběh prokládal i různými zajímavostmi, mimopražským např. vysvětloval, jak se Karlovo náměstí razantně proměnilo za posledních 30 let. Na přelomu 80. a 90. let, a poté ještě v jejich průběhu, bylo toto náměstí vyhlášené jako drogové doupě a ráj (gay) prostituce. Nebyl problém tu za bílého dne koupit cokoliv, stejně tak ve křoví narazit na sexuální radovánky. Což je dnes prakticky nemožné.
Poté jsme přešli jen o pár desítek metrů dál, kde nám Karel ukázal speciální schránku na použité injekční stříkačky a obecně vysvětlil, jak dnes funguje práce s narkomany. Ani tady nezapomněl zmínit, že ještě „pár“ let zpátky byla Praha stříkačkami na určitých místech doslova posetá.
Tím návštěva náměstí pomalu končila. Karel ještě povyprávěl o jednom z prvních gay klubů jménem „Oáza“, kde se nacházel přímo u tramvajové zastávky a výprava pokračovala směrem na Národní třídu.
Po cestě se Karla mohl každý ptát na cokoliv, takže ten vesele odpovídal na všetečné dotazy zejména ohledně života na ulici obecně. Mě zajímalo, zda někdo z Pragulicu před prohlídkou kontroluje průvodce, jestli nejsou pod vlivem, ale prý ne. Čili jsem pochopil, že je to každého zodpovědnost. Nebo jsem se ptal na to, zda dostává od lidí i nějaká dýška mimo toho, že si zakoupili vstupenku. Prý je to různé, ale on že si o ně neříká, že tomu zkrátka nechává volný průběh. Dobře si to pamatujte, tento detail ještě bude za chvíli důležitý.
Dalším stanovištěm byl prostor před Café Louvre, kde se hned vedle nacházel legendární T-Club, jedno z ikonických LGBT míst především 90. let. Tady nám Karel povyprávěl o filmu Mandragora, jenž pojednává o dětské gay prostituci, a kde se dokonce mihnul i v kratičké roli. Podle webu Pragulicu Karel dokonce zná osobně lidi, podle kterých se snímek točil, ale pokud si pamatuji, nikoho takového nezmínil.
Nicméně tady, a též i po cestě sem, se začínalo ukazovat, že Karel by možná mohl zvolit trochu jiný koncept prohlídky. Téměř všechny informace nám totiž podal během první hodiny, a kromě několika detailů v podstatě stále dokola opakoval totéž, jen lehce jinými slovy. Mnohem lepší by bylo přeci to, kdyby nám na začátku během půl hodiny shrnul svůj příběh a veškeré detailní a související informace by si nechal příznačně až k jednotlivým místům.
V létě je to nejspíše jedno, člověk má aspoň čas si všechno v hlavě pomalu promítat a představovat, avšak v zimě je každá minuta venku celkem vzácná.
Cestou na posledním stanoviště, tedy Hlavnímu nádraží, jsem prošli kolem Duplexu a hotelů Evropa a Jalta, protože tato místa bývala důležitými body (nejen) pro LGBTQ+ komunitu, ale téměř všechny, kteří se jakkoliv odlišovali.
Na nádraží se Karel vyznal z „nenávisti“ k žebrajícím bezdomovcům. Žebrání pro něj vždy prý byla nepřekročitelná linie, kterou podle jeho názoru bezdomovci vůbec nepotřebují, protože pokud skutečně chtějí pomoct, existuje minimálně v Praze mnoho příležitostí, jak žít na ulici důstojně. A pak se rozvyprávěl o všech organizacích, které tu pro bezdomovce jsou a které mohou na denní bázi využívat. Od sprch přes ubytování až po stravu. Podle něj bezdomovec, pokud se sebou chce něco dělat, vůbec nemusí smrdět, pít, a dokonce může být i hezky oblečený. Každý zdevastovaný bezdomovec tak dle něj nemá zájem o jakoukoliv změnu.
Zde v parku ještě jednou stručně převyprávěl vše, co jsme se dozvěděli za poslední dvě hodiny a u denního nízkoprahového centra nevládní organizace Naděje, nacházejícího se u zastávky tramvaje hned vedle parku, se s námi rozloučil. A tu přišel velmi zvláštní okamžik. Ačkoliv před hodinou říkal, že si o dýška za prohlídku nikdy neříká, teď nás celkem třikrát požádal o nějaký ten drobák, samozřejmě pokud se nám prohlídka líbila.
Lidé se po sobě nezvykle podívali, poněvadž takový „nátlak“ nikdo nečekal, přesto obdržel pár kováků, dokonce i já jsem mu přispěl rovnou do kapsy, ale jen proto, že jsem se tak rozhodl už na začátku prohlídky. Byl to celkem nepříjemný moment, kdy se nikomu nechtělo jen tak jít, protože by to vypadalo jako neúcta ke člověku, který s vámi poslední dvě a půl hodiny chodil po Praze a něco vám vyprávěl, ale nechtěl ani zůstat. Byla zima, půl desáté večer a začlo sněžit.
Ale i přes tuto dramatickou tečku rád prohlídku s Karlem doporučím, případně i s dalšími průvodci. Jedná se o celkem edukativní a přínosnou záležitost, která je vhodná i pro děti, aby si poslechly, jaký život může být a kam by se nikdy neměly dostat.
Ty dvě hodiny času za to skutečně stojí.