„Co nemáte, nejen, že nemůžete ztratit. Podle mě to nemůžete ani najít,“ říká muž, kterého přítel nemiluje. Lásku prý nepoznal
Náš rozhovor má být o lásce, o jejím hledání a o tom, jak nás ovlivňuje, pokud se už jako děti necítíme mezi blízkými vítáni. To jsou mimochodem vaše slova. Pojďme tedy do toho dětství. S kým jste vyrůstal?
Vyrůstal jsem s rodiči a dvěma sourozenci. Na první dobrou to zní jako normální rodina, ale my jsme byli přesně takové ty děti, se kterými si nikdo nechtěl hrát. Nerad to říkám, ale každá skupina, vesnice nebo ulice, která má nějakou partu dětí, zná taky ty „podivíny“, které nezve na společné aktivity. Nás nezval nikdo nikam. A jako malý jsem nechápal proč. Byl jsem neustále odmítaný vrstevníky i staršími dětmi. Občas jsem trávil čas s mladšími, ale ani toho nebylo moc.
Proč tomu tak bylo?
Jako dítě nevidíte, proč se některé věci dějí. Jen víte, že v mnoha ohledech máte míň, než mají ostatní. A že třeba máte starší věci – poděděné, z bazaru nebo z tržnice. Jako dítě jsem nezažil to, že by mi rodiče koupili něco nového. Většina hraček, co jsem měl, byla po bratrech. Stejně tak oblečení. Rád bych řekl, že to bylo jako z filmu, že rodiče neměli peníze, ale dávali nám, co mohli. Ale bylo to mnohem jednodušší. Otec byl alkoholik, jako spousta chlapů, které jsem jako dítě znal. Táta se bavil se sobě rovnými. A jako děti nás mamka často do hospody posílala tátu vyzvednout. Bylo to ponižující a nepříjemné. Dodnes nesnáším pach piva a cigaret. Když je tak někdo cítit, zvedá se mi žaludek.
A co maminka? S tou jste měl jaký vztah?
Skoro žádný. Mamka je asi hodně nešťastná ženská – alespoň se to tak snažím chápat a nedávat jí tolik viny. Ale mám pocit, jako by se věnovala jen svým starostem s tátou a s penězi a s lidmi okolo, ale my s bratry jsme byli něco navíc. Něco, co jí přidávalo jen povinnosti. Nikdy si s námi nezahrála nějakou hru, nikdy si s námi o ničem nepovídala… To bylo jen samé sekýrování. Lásku jsem tak vlastně nikdy nepoznal.
Dneska to vnímáte tak, že maminka byla unavená? Že to možná tak nechtěla, ale nezvládala si život uspořádat lépe?
Snažím se to nějak okecat, ale ve finále, když je člověk dospělý, měl by mít sílu se pro své děti změnit. A to ona neudělala. Nikdy tátu neopustila, hádají se celý život a celý život je doma dusno. A to si myslím, že v její moci bylo. Měli jsme babičku, mohli jsme i s mamkou jít tam, kdyby opravdu chtěla od táty odejít. Ale ona to neudělala, tudíž to udělat nechtěla. A to mám problém přijmout, protože vím, že to znamená, že jsem pro ni nikdy nebyl dostatečně důležitý. Ani já, ani bratři.
Nestabilní rodinné zázemí se projevovalo tedy i mezi vrstevníky. Jak dlouho jste žil v téhle prakticky až izolaci?
Takhle jsem žil celé dětství a dospívání. My jsme prostě „ti“ kluci Novákovi (smyšlené příjmení pro ochranu soukromí – pozn. red.). Ti trhani, divné děti, co rostou jako dříví v lese. Měli jsme i kázeňské problémy. Já naštěstí z bratrů nejmenší, protože jsem se vždycky bál. To byl asi jediný důvod, proč jsem neměl víc průšvihů – prostě jsem měl strach z následků. Vždycky mě děsilo, že se na mě někdo bude zlobit.
Jak dopadli bratři? Jak nyní žijí jako dospělí?
Žijí pořád na tom stejném městě, oba jsou rozvedení, jeden dokonce dvakrát. Své děti moc nevídají a na můj vkus dost pijí. Jsou si blízcí, ale já jsem z toho nějak vypadl. Oba dělají kontrolory kvality, což je vznešený název pro to, že hledají v hromadě věcí ty rozbité. Žádná práce pro myslitele. A přitom si nemyslím, že jsou hloupí, ale vzdali to. Už jako kluci. A teď se hloupě chovají, protože to jinak neumějí.
Vy jste šel jinou cestou?
Já jsem se nikdy neoženil, takže jsem se ani nerozvedl. To je první důležitý rozdíl. Ale asi tušíte, kde je zakopaný pes – respektive, že fena to určitě není. (smích) Já jsem se odstěhoval, protože když se o mně rozkřiklo, že jsem na kluky, bylo to ještě větší peklo než předtím. I bráchové si ze mě dělají legraci, táta mě vůbec nebere na zřetel, tak co bych tam dělal. Nemám s rodinou vlastně žádný vztah.
Říká se, že cos nikdy neměl, nemůžeš ztratit. Vnímáte to tak? Je to tak i s láskou?
Necítil jsem se nikdy milovaný, takže pro ně ani netruchlím. Ale vždycky jsem bojoval s tím, že jsem si připadal zbytečný. Dvakrát jsem se i rozhodl ukončit svůj život, ale nakonec jsem to nedotáhl, protože jsem se bál. Za tohle se nesnáším nejvíc – že jsem takový srab. Že se bojím všeho. Když už jsem si vztahy nacházel, nikdy mi nevyšly, protože se na lidi moc upínám. Tak moc se bojím, že odejdou, až je odeženu. Strach je vlastně moje nejběžnější emoce. A trápí mě to tolik, že často ani nevstanu z postele.
Ale nyní ve vztahu jste, že? Jak dlouho? A kde jste se seznámili?
Je to skoro rok a našli jsme se na seznamce. Byl to můj poslední pokus, to jsem si přísahal, protože do té doby jsem tam měl hroznou smůlu. Většinou to byly věci na jednu noc. Často jsem si připadal jako hadr na podlahu. A pak jsem poznal svého přítele.
Jste nyní konečně šťastný? Našel jste lásku?
Já se bojím, že co nemáte, nejen, že nemůžete ztratit. Podle mě to nemůžete ani najít, protože to vaše nikdy nebylo. Snažím se, ale každý den se bojím, co bude dál. Přítel má nějak nastavené hodnoty a mě to trápí.
Jaké hodnoty? Mluvili jste o tom?
Přítel miluje svého bývalého, který je ale už dávno v jiném vztahu, a dokonce bydlí v cizině. Řekl mi to rovnou. Občas mu pořád píše nebo se jednou za pár měsíců potkají. Dělám, že to nevidím, protože o něj nechci přijít.
Nechcete přijít o člověka, který miluje někoho jiného?
Je to složité. Je to poprvé, co se mnou někdo vydržel. Nechci být zase sám a on mi řekl na rovinu, že mě milovat nikdy nebude. Byl upřímný. S tím nic neudělám.
Vy milujete jeho?
Hrozně moc. Udělal bych pro něj všechno. Je to nejdůležitější člověk v mém životě a mám ho radši než sám sebe. Moc dobře to ví. Nemůžu od něj odejít.
Myslíte si, že vaše trable se vztahy mají kořeny v rodině?
Hodně jsem o tom četl a myslím si, že ano. Internet je dneska vlastně jako terapeut, najdete tam všechno. Já o sobě nemám dobré mínění. Vím, že jsem nic nevystudoval, nic neumím a nejsem ničím zajímavý. Nejsem ani nějak hezký nebo vysportovaný. Není na mně nic zvláštního. Jsem vděčný, že přítele mám. Aspoň nejsem úplně sám.
