„Sex mám spojený se stresem. Je to povinnost,“ říká muž, který je v dlouhodobém vztahu. „Kultura vulgarity je mýtus,“ dodává
S partnerem spolu už dlouho žijete v jedné domácnosti. Popiš nám svůj vztah. Jaký je?
Myslím, že máme velmi pěkný vztah. Máme podobné zájmy, společné přátele, za ty roky už je jen málo věcí, které máme nebo děláme každý zvlášť. Když někam dostanu pozvánku já, automaticky se počítá s mým partnerem; když partner jede na služebku, už se ho nikdo ani neptá, jestli s sebou chce plus jedna, tedy mě. Protože se ví, že pojedu. Jsme jednotka navenek, ale i uvnitř. Neumím si bez něj už představit život. Automaticky nakupuji, co mu chutná, máme spoustu společných zvyků, které už nás ani nenapadne měnit nebo rozebírat, špatně se mi spí, když náhodou není doma… Jednoduše myslím, že máme opravdu pevné pouto.
My jsme se k rozhovoru sešli, abychom na rovinu probrali sex. Řekl jsi mi totiž, že tuto oblast vztahů vnímáš jinak, než, jak máš pocit, je zobrazována v médiích a jak se o ní mluví ve společnosti. V čem je ten rozdíl největší?
Hlavně u nás, gayů, si myslím, že je nejvíc taková ta kultura vulgarity. Ale já si reálně nemyslím, že si ji tvoří běžní chlapi sami. Podle mě jde jen o nějaký stereotyp nebo báchorku, která se předává pomalu z generace na generaci jako ohromně vzrušující fakt, ale za mě je to spíš děsivé prokletí.
Tady tě zastavím. Co myslíš tou kulturou vulgarity?
Za mě je „kultura vulgarity“ obrovskou konstrukcí postavenou na základech nějakých útržků příběhů nebo jednotlivcích, kteří jsou hodně vidět a slyšet. Mýtus. Spousta lidí se setkává s tím, že si někdo nebo nějaký subjekt myslí, že gayové jsou všemu otevření, věčně sexuchtiví. Ale to je hloupost. Jestli se to týká i hetero lidí, to nevím, ale myslím si, že ano. Chlapi jsou podle mě třeba ve filmech často zobrazováni jako taková malá prasátka, co pořád potřebují civět na něčí hrudník a sex můžou mít kdekoli a kdykoli. Možná se pletu, ale podle mě to ani heteráci tak jednoduše neprožívají.
Sám jsi se někdy s tímhle musel potýkat? Očekával od tebe někdo něco, co bylo mimo tvé hranice?
Vadí mi spousta filmů, ale i třeba hudebních klipů, kde gayové nejsou nic než prázdné nadržené schránky. Já možná to mám posunuté až moc, proto se snažím přizpůsobit, aby byl přítel se mnou spokojený ve všech aspektech, ale i tam často překračuju nějaké svoje hranice, které bych si nejradši udržel. Já mám tím pádem sex spojený hlavně se stresem. Je to pro mě taková vztahová povinnost.
Překračoval jsi své hranice i s jinými muži, než jsi poznal svého partnera?
Možná ještě víc než s přítelem, protože přítel mě miluje a vidím na něm, že ho mrzí, když si třeba všimne, že se mi do toho nechce. Ale ne všichni nad tím takhle přemýšlejí. Já si ale nemyslím, že jsou primárně od přírody tak nastavení. Spíš jsou naučení, že by se takhle měli chovat. Mezi námi, chlapy, je to z mé zkušenosti často taková válka o moc. Jsme prostě dva chlapi, dva kohouti, co si vyjasňují dominanci a možná se vlastně bojíme toho, co by se stalo, kdybychom byli vážně sami sebou.
Komunikuješ nějak tyto svoje hranice, nebo je necháváš tiše plavat?
V zájmu zachování rovnováhy prostě občas zatnete zuby a uděláte pro toho druhého něco, co chce. Takhle to podle mě funguje i mimo postel. Vypadá tak celý vztah jakýchkoli lidí. Občas prostě něco obětujete nebo uděláte kompromis. Kdyby bylo na mě, já sex mít ani nemusím. Možná by mi stačil třeba nějaký petting, občas vyvrcholení a hotovo. Partner preferuje sex třeba třikrát týdně. Takže chápu, že to, že se smířil s tím, že se mnou něco je třeba jen jednou za čtrnáct dní, je od něj ústupek.
Partner je teda blíže onomu stereotypu, o kterém jsme mluvili?
Taky ne úplně. On zase nemá rád žádné pomůcky a podobné věci, kterých je teď na trhu možná až moc a celý sex se stal opravdu už produktem. Taky má rád čisto a výhradně soukromí. Žádné venkovní aktivity nebo nedej bože někde na party. To jsem rád, protože tam bych už já zajít nedokázal ani s vypětím všech sil.
Je mezi vámi ovšem výrazný rozdíl. Neskřípe to, když přijde na komunikaci o sexu?
Trochu ano. Je to takové naše citlivé téma. Mluvit o sexu se ve vztahu musí, ale zároveň by se nemělo moc. Nějaké hádky jsme měli a přestáli. Nějaké nás asi ještě čekají. Přiznávám, že někdy se i zdržím v práci, když vím, co by mě čekalo a zrovna opravdu nemám náladu. To jsou věci, které si ale nechcete říct narovinu, protože ať to vezmete jakkoli, nenajdete řešení. Musíte kolem toho chodit a naučit se to.
Vnímáte, že tady je upřímná komunikace zbytečná, nebo dokonce nadbytečná?
Já si nemyslím, že jde vykomunikovat všechno. A ty rady o tom, že si máte s partnerem všechno říkat a probírat to, jsou podle mě nesmyslné. To může platit jen pro velmi vzácně podobné jedince. Ať bych jakkoli řekl partnerovi, že sex mít obecně nechci, ublíží mu to. Nebo našemu vztahu. A kdyby on mně řekl, že mu nedostačuji, dopadne to podobně.
Jaké je v tomhle řešení?
Jedině nalezení stejného partnera, což je podle mě dost nepravděpodobné. Ale moc by pomohlo, kdyby se společnost začala víc věnovat faktu, že sex prostě není nejlepší věc na světě. Není to ani nejvíc sexy věc na světě. Pak si normální člověk přestane připadat tak divný, že tomu jeho vnímání neodpovídá.
