„S partnerem i po rozchodu žijeme spolu, náš vztah nikdy nebyl lepší,“ tvrdí Roman. Partnerství i manželství dle něj vztahy zabíjí

Romane, vaše partnerské uspořádání by se mohlo zdát poměrně „netradiční“ – jak obecně na partnerské vztahy nahlížíte a procházel váš názor na ně nějakým vývojem?

To je samozřejmé, s tím, jak člověk nabírá roky a taky zkušenosti, jeho názory se mění. Dnes mi táhne na čtyřicet a rozhodně o partnerství uvažuju jinak, než když mi bylo dvacet. Tehdy byla mojí hlavní starostí zábava – chtěl jsem mít po svém boku někoho, kdo se mnou bude trávit volný čas, lítal jsem tehdy po všech čertech a po nocích, často se mnou bylo docela těžké držet krok. (smích) Můj první přítel – vydrželi jsme spolu asi tři měsíce – byl charakterově naprosto odlišný od muže, s nímž nyní žiju. Ale tehdy mi to vyhovovalo.

To, jaké partnery si vybíráte, se tedy změnilo – což je pochopitelné. Proměnilo se nějak i vaše hodnocení vztahů jako takových?

Rozhodně ano. Vyrůstal jsem v kompletní rodině, moji rodiče jsou spolu od svých dvaceti let dosud a myslím, že jejich manželství je pevné, i když nějaké ty problémy samozřejmě měli, vždycky je překonali. Já jsem tedy v mládí měl představu, že si najdu partnera a budeme spolu žít podobně šťastně. Nějak jsem ale nevzal v potaz, že doba se změnila. A hlavně jsem nepočítal s tím, že gay vztahy jsou často velmi odlišné – minimálně pokud pár tvoří opravdu mladí muži. Budování společné domácnosti a další plány třeba na rodinu, to mnoha mladým gayům zrovna vlastní není dnes a nebylo ani před těmi dvaceti lety. Já jsem se sice chtěl taky bavit, ale zároveň jsem chtěl společné nedělní obědy a hlavně nějakou vizi do budoucna. Té se mi ale nedostávalo.

Bylo by možné přikládat to faktu, že zrovna rodinná perspektiva před dvaceti lety gayům příliš na dosah nebyla?

Určitě, tehdy jsem si říkal, že rodinu mít nemůžeme – ale doufal jsem, že najdu muže, s nímž najdeme nějaké jiné „naplnění“, něco, na co se budeme soustředit a co společně budeme budovat. Věřil jsem taky, že by mi k tomu mohlo pomoci oficiální uznání našeho vztahu. Registrované partnerství mě zrovna nenadchlo, ale když skočím v čase, před osmi lety jsem do něj vstoupil.

Přinesla vám tedy registrace to, po čem jste toužil?

Bohužel ne, spíš si myslím, že můj vztah s partnerem to poznamenalo negativně. Nikdy mě nenapadlo, jak kus papíru může soužití dvou lidí ovlivnit. Zatímco předtím jsme pořád byli v určité „nejistotě“ a snažili jsme se vzájemně vztah udržet – možná i proto, že mezi gayi je ten partnerský život přece jen komplikovanější – po uzavření partnerství jsme po čase spadli do každodenní rutiny. Prostě jsme na sebe měli ten papír. Partner mě tak po čase podvedl, protože hledal nějaké povyražení, já jsem se mezitím užíral tím, že žiju v partnerské kleci. Postupem času se náš vztah začal úplně sypat, doma jsme se potkávali jen jako spolubydlící…

Podařilo se vám tuto krizi nějak vyřešit?

Rozešli jsme se. (smích) Myslím tím oficiálně. Partnerství jsme zrušili. A pak jsme se chystali pustit náš společný byt s tím, že si každý půjde po svých. Jenže asi po měsíci hledání se ukázalo, že bude docela problematické najít dva samostatné byty za nějaké přijatelné peníze. A protože jako ti spolubydlící jsme už vlastně žili – a nerozcházeli jsme se s nějakou nenávistí nebo odporem – dohodli jsme se, že minimálně na dobu dočasnou budeme bydlet dál spolu.

Byl takový model „soužití“ funkční?

Až překvapivě! Úplně přirozeně se náš vztah začal vracet do doby, kdy jsme byli pár – zajímali jsme se o sebe, ale nebyli jsme pro sebe „jistota“. Po návratu z práce jsme si dali skleničku, dívali se na film. Pak jsme úplně přirozeně vyrazili na procházku, na výlet. Náš vztah byl najednou zpět. A vlastně si myslím, že nikdy nebyl lepší.

Čemu to přikládáte? Je vaším „receptem“ na spokojený vztah pomyslná „volnost“?

Nemůžu to tvrdit univerzálně, každému jistě vyhovuje něco jiného. Ale mít na vztah potvrzení, to je podle mě zbytečné a nežádoucí. Můj vztah to „zabilo“. Stačí se podívat na to, kolik heteráků se po určité – a ne zrovna dlouhé – době rozvádí. Mohou za tím být různé problémy, ale já jsem přesvědčený o tom, že si taky zevšední. A stanou se „samozřejmostí“. Partnerství a manželství dle mého názoru vztahy prostě zabíjí. Možná by soužití s ex měli zkusit i ostatní (smích), třeba by se sami divili, jak osvěžující pro vztah rozchod, potažmo rozvod, může být!