Kdo neskáče, není gay aneb Jak jsme se ztratili v bludišti ukřičených debat

Když je světlo reflektorů až příliš ostré

Ještě před několika lety byl směr boje jasný: viditelnost, přijetí, zákonná rovnost. Většina LGBT lidí se shodla na tom, že je třeba zrušit nespravedlivé zákony, odstranit celospolečenskou stigmatizaci a zajistit bezpečný prostor pro život. Dnes je ale situace jiná. Spousta lidí z komunity má již pocit, že se podařilo dosáhnout zásadních změn a že je čas naopak zpomalit a začít si užívat nově nabytých statků. 

„Jsem gay, mám partnera, naši přátelé nás respektují a v práci s tím není žádný problém. Proč bych měl mít pocit, že musím dál bojovat?... Necítím, že by mě někdo omezoval, tak proč pořád řvete?... Žijeme si tu skvěle, většina aktivistů baží po věcech, které nejsou tolik důležité.“ Podobné věty z řad LGBTQ+ komunity dnes slyšíme stále častěji. Najdou se dokonce i takoví, kteří odmítají na základě své orientace svoji „automatickou“ příslušnost k této komunitě, nepřejí si s ní být spojováni. Pro mnoho osob je současná situace dostatečná. Mají pocit, že další a další požadavky – často na úrovni symbolů nebo jazykových nuancí – už nejsou skutečným bojem za práva, ale spíše zbytečnou pranicí o detaily, které mohou veřejnost maximálně jen znechutit dál se o téma zajímat.

A je tu ještě jeden faktor: přehnaná pozornost. LGBT témata jsou dnes všudypřítomná – v reklamách, ve filmech a seriálech, ve večerních zprávách, v politických kampaních, mluví se o nich v hospodě a samozřejmě i na sociální sítích, kde jakékoliv vlákno s touto tematikou budí neskutečné vášně. Pro někoho je to znak pokroku a svobody slova, víry, vyznání a identity, pro jiné už to ale začíná být nepříjemné. „Nechci být definován/a jen svou orientací. Nechci být věčně v centru pozornosti jen proto, že jsem gay, lesba, nebo cokoliv mezi tím,“ zní další z názorů, které se stále častěji objevují na sociálních sítích i v běžných rozhovorech.

Když je toho prostě moc

Přílišný (ná)tlak je to, co mnozí lidé z komunity začínají pociťovat jako největší problém. Tlak na to být stále aktivnější a více bojovat za svá práva. Měli byste se mnohem více zapojovat do veřejných debat a podporovat každou kampaň, která se objeví na sociálních sítích. Měli byste chodit na protesty, psát petice, otevřeně nepodporovat ty, kteří čímkoliv utlačují práva lidí. „Kdo neskáče, není gay!“ dalo by se říct jednoduše a srozumitelně. Jenže když skáče moc lidí najednou, může to způsobit zemětřesení. 

Mnoho lidí vnímá, že jsou na ně kladena přílišná očekávání toho, že budou „mluvčími“ komunity, nebo rovnou celé generace, že budou neustále vzdělávat své okolí. „Jsem jen člověk. Chci žít svůj život, ne být pořád něčím symbolem a vzorem,“ slyšíme jako reakci na podobné výzvy. Je to odmítnutí pokroku? Zrada aktivismu a cesty za společným cílem? Nikoliv, je to prostě jen únava z nekonečného řetězení boje každého s každým. Únava z debat, které jsou kvůli časovým limitům pro běžné publikum často nesrozumitelné a příliš zkratkovité. 

Rozkol v komunitě: Kdo má pravdu?

Uvnitř LGBT komunity se tak začínají tvořit dva tábory. Na jedné straně stojí ti, kteří říkají: „Stačí. Mám, co potřebuji. Nechci, aby na mě pořád někdo ukazoval prstem, ať už v dobrém nebo ve zlém.“ Pro ně je současný stav dostatečný.

Na druhé straně jsou ti, kteří stále vidí prostor pro změnu. Manželství pro všechny, ochrana trans osob, rovné podmínky v adopci. Tihle lidé mají pocit, že boj zdaleka neskončil a že jakékoliv zpomalení je krokem zpět. Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto dva tábory přestanou vnímat jako spojenci. Kdy si začnou vzájemně vyčítat pasivitu nebo naopak přílišnou radikálnost. Vzájemné osočování a vnitřní frustrace mohou být pro komunitu větší hrozbou než jakýkoliv vnější tlak.

Co dál? Hledání rovnováhy v proměnlivém světě

Svět se mění rychleji než kdy dřív. Globální politika se vyostřuje, společenská nespokojenost roste a staré jistoty se rozpadají pod tíhou neustále nových krizí. V takovém prostředí už nemůže ani LGBT aktivismus zůstat stejný, jakým byl před deseti nebo pěti lety. Možná je čas položit si otázku, jestli směr, kterým se aktivismus ubírá, stále odpovídá i „vibraci doby“.

Společenská změna nikdy nekončí. Vždy bude co napravovat, vylepšovat a znovu promýšlet. Každá doba si žádá jiné nástroje, jiný tón, možná i jiné priority. Možná je čas přestat hledat nepřítele v každém nesouhlasu a začít znovu budovat mosty – mezi komunitou a zbytkem společnosti, mezi jednotlivými skupinami uvnitř komunity, ale i mezi lidmi, kteří mají různé představy o tom, jak taková LGBTQ+ komunita vlastně vypadá. 

Možná je na čase, aby aktivismus našel nový hlas. Jasný, hlasitý, ale klidný. Takový, který nemá potřebu být slyšet za každou cenu všude, ale tam, kde je to opravdu důležité. Nový přístup, který nevytváří zbytečné konflikty, ale dokáže vést smysluplný dialog s dosud „zakázanými“ a nevhodnými lidmi. 

Přání do budoucna

Bylo by fajn, kdyby aktivismus nebyl závodem o to, kdo bude nejvíc vidět na TikToku, kdo dokáže komu lépe vyhrožovat, který politik se o něm zmíní. Kdyby se z něj nestala jen přestřelka ostrých slov v komentářích, hon za vycizelovanými projevy nebo přehlídka těch „správných postojů“ pro co největší dosah.

Bylo by fajn, kdyby se aktivismus vrátil do rukou všem lidem v celé komunitě, do každé čtvrti, do každého města, do každé vesnice... Zkrátka tam, kde by řešil jejich opravdové problémy. 

A hlavně by bylo fajn, kdyby si každý mohl najít svou vlastní roli, bez toho, aby měl pocit, že je méně hodnotný nebo méně „správný“.

Protože na konci dne nejde o to, kdo měl nejsilnější řeč v davu nebo kdo získal nejvíc lajků. Jde o to, jestli jsme dokázali udělat svět aspoň o kousek lepším místem pro život. Na konci mi dovolte odcitovat Gandalfa: „Někteří věří, že jen velká síla dokáže zabránit zlu. Přišel jsem však na něco jiného. Přišel jsem na to, že malé každodenní skutky obyčejných lidí jsou tím, co drží temnotu v odstupu. Malé skutky z laskavosti a lásky.“