„Bojím se, co se o Vánocích bude dít. Procházím tranzicí, rodina to ale ignoruje. Prý to hlavně nemám říkat babičce,“ přiznává Dany
Dany, kdy jste se rozhodla, že se vydáte na dlouhou cestu změny pohlaví?
Odmala jsem byla „netypické dítě“. Teda netypický kluk. Mám ale ještě tři sestry, takže si to všichni vysvětlovali tím, že na mě mají právě holky vliv. Byla jsem taky dost uzavřená a měla svůj vlastní svět. Ale to má určitě hodně dětí. I když puberta byla náročná a já jsem si poprvé začala říkat, jestli něco není víc „špatně“, než jsem si myslela, nic nepřekročilo únosnou mez. Nebylo to tak, že bych nějak tragicky jako kluk trpěla, řezala si žíly nebo tak. Teprve když jsem se odstěhovala z domu kvůli vysoké a začala žít sama, začala jsem si uvědomovat mnohem víc nesrovnalostí. Až jsem se jednou v mužském těle, které jsem měla, začala cítit nepatřičně.
Pamatujete si ten moment?
On to vlastně nebyl nějaký jeden konkrétní okamžik, ten vývoj k tomu postupně směřoval, až prostě došel k cíli. V paměti úplně nemám uložené, kdy jsem definitivně došla k tomu, že jsem holka. Ale jako by to bylo včera, si pamatuju den, kdy jsem se objednala poprvé k sexuologovi.
Řekla jste o svém rozhodnutí rodině?
Volala jsem to nejstarší sestře, od ní jsem čekala největší podporu, protože sama studovala medicínu. Zpětně si říkám, že telefonát nebyla ideální forma, jak něco takového někomu říct. Když jsem totiž sestře řekla, co plánuju, byla hodně dlouho ticho a pak reagovala, no, na můj vkus dost vlažně. Doufala jsem asi ve větší empatii.
Rodiče jste „vynechala“?
Já jsem před tou první návštěvou u sexuologa ještě nechtěla vířit vodu. Říkala jsem si, že třeba si něco myslím, ale není to tak. Nebo že zkusím zahájit tranzici a možná poznám, že to není nic pro mě. I když někteří trans lidi říkají, jak měli dávno ve všem jasno, já jsem spíš pochybovala.
Jak se situace následně vyvíjela?
U sexuologa proběhlo všechno v pohodě, a když to zkrátím a přeskočím další konzultace, tak jsem opravdu tranzici zahájila. Aktuálně již delší dobu užívám hormony, takže se samozřejmě taky vizuálně měním. Nechala jsem si narůst vlasy, mám jemnější rysy… no, prostě už vypadám jako holka. To už pochopitelně před rodiči skrýt nešlo, takže jsem musela s pravdou ven.
Jaká byla jejich reakce?
Je to přes půl roku, co jsem to rodičům řekla. Jejich reakce byla, no, velmi neemoční. Byla to divná situace. Já jsem rodičům řekla, že jsem zahájila proces změny pohlaví, rodiče mi na to řekli, že je to můj život a moje volba. A máma se záhy omluvila, že musí jít dodělat nějakou práci. A odešla. Bylo to jako byste doma utrousila, že jdete koupit chleba, a rodiče nad něčím tak běžným jen bez zájmu kývli hlavou.
Tušíte, proč přišla zrovna takováto „netečná“ reakce?
Do jisté míry – u nás doma se totiž nikdy o žádných problémech otevřeně nemluvilo. Náš táta se dokonce léčil s rakovinou prostaty a my jsme se to dozvěděli úplně náhodou od známé lékařky, kterou ani nenapadlo, že bychom vůbec netušili, co se děje. Jedna z mých sester měla zase psychické potíže – a ani o těch se u nás nikdy nikdo otevřeně nezmínil. Takže ono asi ani tak nejde o to, že by rodiče úplně odmítali moji tranzici, spíše se prostě chovají tak, jak je jim to vlastní. Problémy se snaží nevidět, ignorovat a dělat, že se nic neděje.
Sama jste již naznačila, že se mění vaše tělo. Docházet bude i k celé řadě dalších změn. Akceptují rodiče alespoň tento proces?
Nevím, jestli bych to nazvala přímo akceptací. Moji rodiče se mnou od té chvíle o tom nemluvili. Pořád mi říkají mým chlapeckým jménem. A v podstatě dělají, jako by se nic nedělo. Moje sestry kolem mě taky chodí jako po špičkách, i když se alespoň snaží oslovovat mě v ženském rodě. Dalo by se ale říct, že u nás v rodině je moje tranzice takové veřejné tajemství. Všichni vidí, co se děje, ale nikdo o tom nemluví. Atmosféra je dusná a vůbec se doma necítím dobře.
Blíží se Vánoce. To obvykle lidé jezdí domů, tráví čas s rodinou… a atmosféra by měla být spíš sváteční…
To měla. Já vlastně sama nevím, jak letošní svátky zvládnu. Samozřejmě, že chci být alespoň na Štědrý den doma. Ale taky se bojím mnoha věcí. V prvé řadě – táta mi na rovinu řekl, že babička by prý moji tranzici neunesla, takže o tom nemám mluvit. To je hezký pokyn, ale já se kvůli setkání s babičkou přece zázračně nestanu zase klukem. I když babička už má svůj věk, není senilní… Takže si rozhodně všimne, že místo vnuka má vnučku. Vůbec nevím, jak se k tomu postavit. Pak mi je samozřejmě jasné, že rodiče mě pořád budou oslovovat jako kluka… no a dárky, to snad ani nebudu komentovat. Vzhledem ke stávajícím reakcím si docela dobře umím představit, že mi budou naděleny nějaké pořádné „mužské“ předměty…
To zrovna jako idylické svátky nezní… Nebylo by dobré zkusit to s rodiči ještě probrat?
Už jsem to řešila s více lidmi, nejen se svým sexuologem, ale i s pár přáteli, kteří už mají tranzici za sebou. Určitě by bylo dobré, kdyby se u nás pročistil vzduch a věci se začaly nazývat pravými jmény. Ale přiznávám, že aktuálně se na takovou diskusi, o kterou nikdo z mých blízkých nestojí, necítím. A taky nechci rodině pokazit ty Vánoce. Asi mi letos nezbyde, než to nějak překonat. A doufat, že babička nakonec celou záležitost taky raději taktně přejde.
