„Jsem chronický seznamovač. Vždy mám pocit, že na mě čeká někdo lepší,“ tvrdí Ivan. Jak se gayové seznamují a existuje „gay radar“?
Ivane, o hledání protějšku mezi gayi mnozí lidé mimo „komunitu“ nemají příliš představu. Jak probíhá?
Pokud bych začal klasickým stereotypem, tedy hledáním na online seznamkách, nikdo by asi příliš překvapen nebyl. Ale je to opravdu docela dobrý způsob, jak se seznámit. Ovšem má to taky svoje mouchy. Masařky. O stálý vztah tam stojí málokdo. Člověk taky neustále naráží na různé vlastní limity – a pak o sobě samém pochybuje. Jsem moc starý? Moc malý? Co je se mnou špatně, když mi potenciální protějšek neodpovídá? To jsou asi klasické otázky, které si čas od času klade každý gay, který seznamovací aplikace užívá. I proto se snažím vrátit do offline světa. Ale je to samozřejmě těžké, hledat si partnera ve městě s pár desítkami tisíc obyvatel. Ta „nabídka“ je přebraná. Všichni se znají. A když se objeví někdo nový, hned po něm celé město „skočí“…
Když zůstaneme v offline světě, spousta lidí jistě minimálně slyšela o mytickém „gay radaru“. Máte ho? (smích)
Bylo by fantastické něco takového mít! Úplně si představuju tu situaci, jak jdu třeba do pekárny a ve frontě se nad hlavou jiného muže rozsvítí červené světlo a začne blikat. (smích) Jasně, že mnozí gayové mají specifické chování. Takže se ani nemusíte v komunitě pohybovat denně a některé opravdu poznáte ihned. Podle dikce. Podle chůze i podle pohybů. My gayové se často poznat umíme. Určitě bych ale nemluvil o nějaké univerzální schopnosti, díky níž máme o orientaci druhých hned jasno. Protože jsou i tací, do nichž byste to, že jde o gaye, vůbec neřekla. A mimochodem – po světě taky chodí spousta heterosexuálů, kteří naopak budí dojem, že jsou gayové. (smích)
Pokud to tedy shrneme, seznámení se a navázání vztahu je pro vás poměrně náročný proces…
I když bych chtěl říct, že je to v podstatě stejné jako pro kohokoliv jiného, je pravda, že spousta věcí nám seznámení a vlastně i samotné partnerství minimálně ztěžuje. Ale, ať se na mě nikdo nezlobí, v určitém ohledu si za to i můžeme sami. Mnohým opravdu jde jen o sex. A jiní na něj přistoupí, protože už na vztahy po řadě neúspěchů rezignovali. Je to často velmi frustrující. Klademe na sebe taky vysoké nároky – a často chceme pořád víc. Víc všeho. Víc vlasů, svalů, sexu, peněz. A já třeba – a vím, že je to špatně – pořád hledám „něco lepšího“. Jsem chronický seznamovač.
Tušíte, proč to tak je?
Určitě nedokážu nabídnout nějakou zobecňující odpověď. Ale mám určitou teorii, že si tak kompenzujeme to, co stále nemáme a co nám společnost upírá. To tradiční manželství nám dopřát nechce – a my tak nejspíš máme někde v temném zákoutí mysli zasutou tezi, že si to musíme nějak vynahradit. A co se mě týká, tak nevím, to je nějaký skrytý mechanismus v mojí hlavě. Nejspíš. (smích)
Neuznání manželství gayů (a leseb) je ale jen problém Česka. Myslíte si, že se celá gay komunita např. v USA „přenastavila“, když tamní zákonodárci manželství pro všechny schválili?
To nejspíš ne. Ale zase musíte vzít v potaz fakt, kolik tisíc let tu lidská společnost je. Jak dlouho gaye různě ignorovala, postihovala a znevýhodňovala. To nejde jen tak ze dne na den smazat nějakým zákonem. Pokud bych měl zůstat u té Ameriky, tak pokud by tam k nějakým pozitivním změnám mělo dojít, určitě to bude patrné až ob několik generací. Pokud totiž vyrůstáte v nějakém nastavení, z hlavy vám ho jen tak někdo nevymaže.
Dobrá – je tedy něco, co by podle vašeho názoru měli gayové udělat, aby si seznamování ulehčili? Respektive – aby našli, co hledají?
Když my často ani nevíme, co hledáme! (smích) Ale myslím, že zrovna to je vlastní všem lidem. Možná až naivně čekáme na to, „až to přijde“. Nějaký ten zásah z čistého nebe. Já jsem z podstaty založení docela romantik, takže si představuju, jak jednoho krásného dne náhodně narazím na svého „muže snů“. No, čekám už docela dlouho. A nic. Ale vážně – nemyslím, že musíme přímo najít to, co hledáme. Často právě to, co z našich „kritérií“ vybočuje, je to nezajímavější. Možná ale i z toho plyne, že bychom spíš měli být otevření všemu. Vykašlat se na to, jestli je druhému o pět let víc, než se nám zdá „ideální“. Jestli náhodou nenaplňuje nějaký náš vzhledový požadavek. Vždyť o tom to taky není. A pak bychom asi měli s větší rezervou brát všechny ty online seznamky. Což se sice lehce říká, ale hůř dělá…
Umíte všechny tyto své rady aplikovat i sám na sebe?
Zdaleka ne! (smích) Ale snažím se. Pokouším se být otevřený všemu. Už jsem překročil i některé své „tenké červené linie“, přes které jsem nikdy v minulosti nešel. Beru seznamování jako výzvu. A věřím, že nakonec opravdu najdu někoho, s kým budu mít pocit, že bych mohl zůstat. To se mi zatím nepovedlo. Bohužel i proto, že jsem v minulosti od sebe některé partnery odehnal a zkoušel hledat „lepší“. Proto myslím, že hlavní seznamovací mantra by měla být: vydrž!
