„Tranzici je dobré nemytizovat,“ myslí si režisérka Daniela Špinar. „Mám silné mužské vlastnosti – a nepotlačuju je,“ říká o své identitě trans ženy
Občas říkáte, že jste čtyřicet let hrála muže. Nakolik náročná role to pro vás byla?
Měla jsem pocit, že jsem tak trošku prokoučovala svůj život, když jsem se nenarodila jako holčička. Jsem z věřící rodiny, a tak jsem vnímala i určitou fatalitu – že si třeba užiju ten příští. Nemůžu říct, že bych se nějak extrémně trápila, ale hromadila se ve mně negace a frustrace. Jako muž jsem se cítila nedostatečně – byla jsem hubená, vysoká, vybledlá. Zoufalá ze šedivosti a matnosti své osoby. Chtěla jsem toho muže „dotáhnout“ ještě víc, a tak jsem zkoumala svůj hlas, gesta, svoji chůzi. Naučila jsem se dávat si na to pozor.
Takže jste s feminitou nekoketovala ani v rámci tehdejší identity gaye?
Jako dítě jsem si hodně hrála ve feminním světě. Ale měla jsem – i pod vlivem církve a výchovy – pocit, že to není správně. Navíc jsem si řekla: Chceš mít lehčí, nebo těžší život? Člověk se hodně obrní a přizpůsobí, aby měl od lidí pokoj. Zároveň jsem necítila přetlak v tom smyslu, že bych se třeba oblékala do dámského oblečení. Ani teď se nevyžívám v nošení podpatků nebo v dlouhém líčení. Není to můj styl a nikdy mi to nechybělo. Radši nosím kalhoty než sukni. Nestydím se obléct si něco pánského nebo unisex. Neřeším to. Pro mě se podstata víc ukrývá v ženském mindsetu. Zároveň jsem jako režisérka velmi dominantní, mám silné mužské vlastnosti – a nepotlačuju je. Baví mě prezentovat se jako trans žena, která má v sobě obě dvě tyto polohy.
Vnímáte v sobě špetku nebinarity?
U mě to není tak, že bych neměla gender. Mám v sobě zásadně vrytý koncept ženy a muže, ve kterém jsem vyrostla. Definuju se tak, že jsem žena i muž.
Jak se taková identita propisuje do vašeho života?
Vím, že některé trans holky říkají „dávám si pozor na styl chůze“ nebo „řeším, jestli je můj hlas dost vysoko“. Já tohle úplně přestala dělat. Ve chvíli, kdyby mi začalo být jedno, jak mě kdo vnímá, jsem si řekla, že to přece nebudu řešit. Nebudu se zase stresovat, že nejsem „dostatečně“ žena. Nebudu nic maskovat. Strašně se mi díky tomu ulevilo.
Do jaké míry tranzice proměnila vaši režijní práci?
Dostávám se do mnohem větší hloubky… A přestala jsem být vzteklá, protože režie už není jediná věc, která mě v životě naplňuje. Navíc jsem si prošla velkým pádem – až teď, po třech letech od hormonů, začínám mít pocit, že mě v pracovní sféře začali zase brát seriózně, důvěřovat mi. Společnost potřebovala několik let, aby na moji tranzici přistoupila.
Je bizarní, jaký dopad může mít změna pohlaví na důvěru v profesní schopnosti...
Protože se všichni báli, že režii nedám, že potřebuju čas pro sebe. I když teď funguju lépe než dřív, ve společnosti se na trans identitu nahlíží jako na totální handicap. Vylučuje vás to, jako byste byla nějaký freak. Navíc jsem všeho profesně dosáhla jako bílý muž – sice ne heterosexuální, ale pořád muž. Ženy jsou sice papírově na stejné úrovni jako muži, ale v praxi to pořád funguje jinak. Z nejvyššího vrcholu jsem se dostala úplně dolů. Ale jak jsem mentálně mladší, beru tu změnu jako něco přirozeného, částečně i dobrého.
Co pozitivního vám kariérní pád přinesl?
Trochu mě to probudilo a začala jsem si klást otázky, jaké neřešíte, když jste v oboru příliš dlouho a berete práci rutinně. „Proč vlastně dělám divadlo? Jakým způsobem ho tady můžu dělat?“ Můj program teď bude mnohem zajímavější a citlivější, protože znám více protipólů. Vidím svět z obou perspektiv, mužské i ženské. Ani jeden z těch pohledů sice nevidím úplně čistě, ale zase to je unikátní zkušenost trans ženy, jakou nikdo z režisérů v České republice nemá. Proto chci do divadla vnášet něco totálně osobního – v tom je moje síla.
Pokračování rozhovoru s Danielou Špinar si můžete přečíst ve výročním vydání LUI 15, které je k dostání za symbolických 15 Kč.
Dosažení věku 15 let je v Česku z hlediska zákona považováno za moment, kdy se lidé stávají mladistvými a vykračují směrem k dospělosti. Magazín LUI, jehož první číslo vyšlo 17. 11. 2009, tak před pár dny vstoupil do „nové životní etapy“ – a při této příležitosti ve výročním tištěném vydání „LUI 15“ také rekapituluje uplynulé roky. Jak se vyvíjel přístup české společnosti k LGBTQ lidem? Nakolik „rovná“ práva v Česku skutečně mají? A lze již v této souvislosti hovořit o respektu a ne jen o toleranci?
