„Řekla mi, že z duše závidí své kamarádce snachu,“ vypráví Luboš o bolestné komunikaci s matkou, zatímco jeho otec bojuje s rakovinou
Luboši, my jsme si spolu před pár měsíci povídali o tvém coming outu rodině, který vedl k tomu, že se vaše vztahy prakticky rozpadly. Vím také, že tě maminka žádala, aby ses po letech vrátil domů, když tvůj otec onemocněl. Co se nyní u rodičů děje? Jak je na tom táta?
Velmi špatně. Rakovina slinivky je jedna z nejhorších. Původně jsem si myslel, že má jinou formu. A abych byl upřímný, situaci jsem trochu podcenil. Vím, že třeba rakovinu prostaty přežije velké procento pacientů a můj otec byl vždycky chlap, se kterým jen tak něco nehnulo. Ale teď už je jenom v nemocnici. Doktoři to s ním nevidí dobře. A i když mamka pořád doufá a hledá možnosti, já si myslím, že v téhle situaci je potřeba smířit se s fakty.
To mě moc mrzí. Když náš původní rozhovor vyšel, byl jsi nadšený, kolik lidí se v komentářích ozvalo na tvou podporu a teď ses ozval zase ty mně, abys mi řekl, že se situace výrazně posunula i vztahově. Začneme u táty. Říkáš, že je v nemocnici. Byl jsi za ním?
Byl. Jezdím tam teď pravidelně, protože vím, že moc času už nezbývá. I když to zní sobecky, nechci si jednou něco vyčítat. Ale s tátou už není moc řeč. Je unavený a už to není on. Hodně zhubnul, velmi rychle. Jeho osobnost jako by se taky změnila. Je to těžké popsat.
Vrátili jste se někdy k tématu, které vás jako rodinu tolik zatížilo, tedy k tomu, že tě táta kdysi vyhodil z domu?
Vlastně ne. Myslel jsem si, že to otevřu. Že si to jako ve filmu v nemocnici vyříkáme, ale tak to nedopadlo a myslím, že už ani nedopadne. V situaci, kdy je tomu člověku zle a vidíte, že má co dělat, aby vůbec existoval, prostě takové téma nedokážete otevřít. A on se o to taky nepokouší. To je mimochodem něco, co ve mně silně rezonuje.
Jak to myslíš?
Jde o to, že kdybych si já prakticky na smrtelné posteli něco vyčítal, asi bych to chtěl urovnat. Ale zdá se, že jeho to buď nemrzí, nechce to už otevírat nebo už na to nemá myšlenkové kapacity, já vlastně nevím. Ale přiznávám, že mě to zklamalo, byť jsem si přísahal, že po všech těch letech nemá smysl něco očekávat. Všichni doufají, že jim řeknu, že jsme se s tátou usmířili, ale to jsou opravdu hollywoodské scénáře. Žádná dojemná situace se neděla, nic, co byste si přáli slyšet. Je to jenom člověk, který je celé dny na stejném místě a vy vidíte, jak ho opouštějí síly. A to je náročné pozorovat i když je to někdo, kdo vám třeba v životě ublížil.
Vnímáte, že jste mu vnitřně odpustil i bez toho, abyste to spolu probrali a našli cestu?
Taky bych vám rád řekl, že ano, ale naše vztahy jsou natolik rozvrácené, že to asi zůstane tak, jak to je. Snažím se zachovat jako slušný člověk, jezdím tam, mamce jsem dal nějaké peníze, aby se nemusela trápit tím, že jí na něco v téhle těžké době nezbyde, a mohla se soustředit na to, jak zvládat to ostatní. Víc asi udělat nemůžu.
S maminkou se komunikace zlepšila?
Neřekl bych. Tím, jak je rozrušená, občas narážíme na ta stejná témata o to tvrději. Já se snažím moc nereagovat a přičítám to jejím emocím. Přichází o manžela a snažím se to chápat. Ale občas mě její výčitky bolí. Řekla mi třeba, že z duše závidí své kamarádce skvělou snachu a vnoučata a byla to opravdu ostře mířená výtka, kterou jsem obrečel. Ale co na to mám říct? Co se na to vůbec dá říct? Já prostě ženu nikdy mít nebudu…
Vím ale, že je v tvém životě někdo, kdo ti dodává sílu. Povíš nám o něm?
I proto jsem se ozval, protože bych rád řekl, že láska je hrozně důležitá. Poznal jsem člověka, který je v mém životě sice jen krátce, ale mám pocit, jako bych ho znal celý život. Poslední dva měsíce je naprostou skálou, majákem, vším, co člověk potřebuje, aby se udržel nad hladinou.
Tedy, to zní opravdu krásně! Kde jste se poznali?
Na Grindru, ač bych to nikdy nečekal, protože za mě je to toxická platforma plná lidí, co hledají jenom sex. Ale my oba hledali něco jiného a našli jsme se. Od té doby se vidíme každý den. Když se vidíme, je najednou klid, nebe bez mráčku. Nechci přehánět, ale přijde mi, že když mě obejme, jako by šum v mojí hlavě najednou ustal a slyšel jsem místo rachotu jenom klidné vlny, moře, pohodu…
To ti moc přeju a gratuluju! Máš v plánu o partnerovi mluvit před rodinou?
Rozhodl jsem se, že to nebudu řešit. To je můj plán. Chvíli jsem váhal, jestli o něm mluvit, nebo raději ne, jestli ho někdy vzít s sebou, nebo raději ne… Měl jsem toho plnou hlavu. Ale přítel mi nedávno řekl zajímavou myšlenku – abych to prostě neřešil. Abych se choval tak, jak je mi to přirozené. Takže když někam zrovna budu chtít, aby jel, pojede, když o něm budu chtít mluvit, řeknu, co mám na jazyku. A reakce kohokoli mi může být úplně jedno, protože my dva jsme šťastní.
To je moc hezká rada! A zní to, že ti velmi ulevila!
Strašně moc. Já jsem člověk, který věci řeší, pořád nad vším přemýšlí, promýšlí scénáře… Když mi došlo, že vlastně nemusím, bylo to jako kdyby mi spadl kámen ze srdce. Prostě jsem suše řekl, když jsem od mamky jednou odcházel, že jdeme s přítelem na večeři a musím už jet. Byla to prostá informace o tom, jaké mám plány a proč už odcházím. A nečekal jsem na to, abych mohl analyzovat její pohled nebo se dostat do nějaké diskuze. Tohle je můj život, tak jsem to řekl a šel jsem dál. Byl to neskutečně osvobozující moment a všem to doporučuju!
