Měl vést rodinný cirkus, ale skončil jako bezdomovec. Dnes je Marek spolumajitelem malé IT firmy a příkladem pro ty, kteří se cítí na dně

Mnoho lidí má za to, že vyrůstat v cirkusové rodině, jezdit po celé zemi a dělat lidem radost, je úžasné. Jaké to ale pro vás skutečně bylo?

Bylo to fascinující i náročné zároveň. Ještě před tím, než jsem nastoupil na základní školu, jsem podle rodičů miloval úplně každé představení. Nejvíce mě prý fascinovalo umění akrobatů a krotitelů zvířat, vždy mě rozesmáli naši klauni. A neustále mě nacházeli ve stájích, kam jsem si chodil hrát ke zvířatům a čichat k pilinám a slámě. Jenže jakmile mi do života vstoupila základka, všechno se začalo měnit. Sám si už vybavuji, jak jsem si postupně uvědomoval, že za vší touhle zábavou je sakra těžká dřina a sebeodříkání. Protože jsem byl od přírody vždy extra hubený, musel jsem od první třídy poctivě trénovat gymnastiku, abych se mohl stát dalším akrobatem. To ale nebylo to nejhorší.

Mnohem víc mi vadily naše neustále přesuny. Jakmile začalo jaro, vyráželi jsme na cesty po republice, což skončilo až během podzimu. To znamenalo, že ve škole jsem v podstatě byl jen pár týdnů během zimy, takže o nějakém pevném kamarádství jsem si mohl nechat jen zdát. Učil jsem se tedy hlavně doma, respektive v karavanu. Vím, že jsem kvůli tomu často brečel, rodiče se mě snažili uklidnit tím, že mi vždycky říkali, že cirkus je naše dědictví a smysl života. Ale mě to moc nezajímalo, protože čím starší jsem byl, tím víc jsem byl přesvědčený, že nic z toho nechci. 

Kdy jste rodičům tohle řekl? A jak na to reagovali?

Bylo mi akorát patnáct a před sebou jsem měl posledních pár měsíců školy. Zároveň nám zrovna skončila sezóna, což znamenalo začít plánovat další. A já se rozhodl, že už to musím říct. Rodiče počítali s tím, že až skončím základku, začnu se naplno věnovat chodu cirkusu a postupně přebírat jejich práci. Jednou večer, po dalším tréninku, jsem jim to řekl. Pamatuji si, jak jsem stál v kuchyni a pokoušel se vysvětlit, že nemám ten zápal, který mají oni, že to není svět pro mě. 

Bylo to hrozné. Mamka se rozplakala, táta zůstal chvíli zticha, ale pak se na mě rozkřičel, co chci jako jiného dělat, že jsem se zbláznil. Důrazně to odmítl a naštvaně odešel. Měli pocit, že jsem je zradil, že jsem odmítl něco, co bylo součástí naší rodiny po generace. Asi po týdnu a několika dlouhých rozhovorech nakonec táta navrhl, že když nechci být v cirkuse, měl bych jít na obchodní akademii, ať mám alespoň nějakou slušnou budoucnost. Bylo mi sice jasné, že toho stejně budou chtít využít k tomu, abych dělal u cirkusu alespoň účetního, ale nechtělo se mi s nimi už dál hádat. A tak jsem se tam přihlásil a přijali mě. 

Takže se dá v podstatě říct, že to byl krok z bláta do louže. Jak jste studium zvládal? 

Připadal jsem si ve škole jako cizinec.Všichni věděli, co chtějí – stát se účetními, ekonomy, manažery. Byli plní plánů a ambicí, zatímco já tam byl jen proto, že to chtěli rodiče. Neměl jsem žádnou představu, co si s tím vzděláním počnu. Většinu času jsem se utápěl v myšlenkách na to, jak by mohl vypadat můj život, kdybych měl volnou ruku a mohl dělat, co opravdu chci. Věděl jsem ale, že musím akademii dokončit, abych znovu nezklamal rodiče. Ten pocit viny, že nejsem tam, kde bych podle nich měl být, mě neustále provázel. Každou chvíli jsem myslel na to, jak se odtamtud dostat a začít něco, co bude opravdu moje, něco, co by mi dávalo smysl a díky čemu bych se cítil sám sebou.

Když jste dostudoval, splnil se vám sen dělat si věci po svém? Nebo se rodiče pokoušeli dostat vás zpátky k cirkusu?

Otevřel jsem si s kamarádem malé bistro u cyklostezky – takový jednoduchý podnik, kde se lidé mohli zastavit na kávu a něco malého k zakousnutí. Zároveň jsme si poblíž našli malý společný pronájem garsonky, abychom nemuseli každé ráno a večer jezdit přes celé město. Jenže ani jeden z nás neměl žádné zkušenosti, špatně jsme si spočítali náklady a podcenili veškerá rizika. Hlavně jsme si nepohlídali konkurenci nedaleko od našeho místa, která nebyla z našeho podniku nijak nadšená, což nám způsobilo hodně problémů. No a po půl roce jsme v podstatě zkrachovali. Tedy, já jsem zkrachoval, vložil jsem do toho hlavně své peníze. Přišel jsem o podnik, o byt a nakonec i toho „kamaráda“, který se se mnou prostě přestal bavit. Najednou jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Nejhorší ale bylo, že jsem se styděl vrátit domů a přiznat rodičům své selhání. 

Rodičům jsem ze zoufalství napsal dopis, kde jsem zcela nesmyslně tvrdil, že jsem dostal nějakou pracovní nabídku ze zahraničí, ale že musím okamžitě odjet, a proto se s nimi nestíhám rozloučit. Ale že jim hned po příjezdu zavolám. Tohle jsem vhodil v noci do schránky. Bylo mi jasné, že se o mém krachu brzy dozvědí, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Neměl jsem žádný plán, a tak jsem si řekl, že budu pár týdnů svobodně cestovat a hledat si práci. Jenže těch pár týdnů příjemného cestování se nakonec proměnilo v krutý život bezdomovce. 

Jak dlouho jste žil jako bezdomovec? A jaká to byla zkušenost? 

Žil jsem na ulici skoro osm měsíců. Prvních pár týdnů jsem si namlouval, že je to jen dočasné, že se z toho rychle dostanu, ale nikdo mě k mému překvapení nechtěl zaměstnat. Nevím proč, možná se mě báli, možná jsem vypadal divně. Po několika odmítnutích jsem si začal uvědomovat, co jsem udělal, ale i přesto mi bylo hloupé vrátit se domů, po třetím selhání v řadě... 

Nejhorší na tom všem přitom překvapivě nebylo shánění jídla nebo vhodného místa k přespání, ale osamělost. Nikdo se vás nezeptá, jak se máte, nikdo na vás „doma“ nečeká. Cítil jsem se jako duch, který je všem lhostejný. Každý večer jsem si říkal, že musím něco změnit, ale ráno jsem na to neměl sílu. Jen jsem se snažil ve zdraví přežít každý den a pomalu jsem rezignoval na veškeré plány. Prostě jsem si řekl, že to všechno nechám na osudu a už se do toho nebudu míchat. A o pár dnů později přišel zázrak. Když jsem seděl na lavičce a přemítal, kde sehnat jídlo, oslovil mě jeden kolemjdoucí a nabídl mi brigádu. Potřeboval akutně pomoct s rekonstrukcí svého domu, protože mu vypadl člověk. A tahle nabídka mi změnila život. 

Co se dělo potom?

Bez váhání jsem tu nabídku přijal. Nosil jsem cihly, zametal, dělal prostě všechno, co mi řekl. Neskutečně jsem si toho vážil. Navíc mi dal hned po prvním dnu celkem pěkné peníze, za které jsem si tenkrát mohl pronajmout na pár dnů pokoj na ubytovně, koupit si pořádné jídlo a pořídit si v sekáči nějaké oblečení. Bylo to neuvěřitelné, ale myslím si, že mi dal schválně víc peněz, aby se přesně tohle stalo. Nikdy jsem se ho ale na to nezeptal. Slíbil mi, že když se vrátím a budu mu pomáhat dál, dá mi mnohem víc. 

Během dalších dvou týdnů jsme se celkem sblížili. Ukázalo se, že není jen skvělý zaměstnavatel, ale i člověk s velkým srdcem. Po téhle době mě dokonce pozval na večeři, ať prý nejsem na té ubytovně pořád sám. A při jedné z těch večeří jsem měl poprvé možnost si pořádně popovídat s jeho manželkou i s jeho dcerou, která byla skoro stejně stará jako já. Ukázalo se, že máme na spoustu věcí stejný pohled. Od té chvíle jsme si občas povídali i potom, co přišla z práce. Abych to zkrátil, nakonec jsme se do sebe zamilovali a začali spolu chodit. 

Nijak jí nevadilo, že jste bezdomovec? Nepřišlo třeba nějaké ultimátum, jako že pokud si nenajdete práci a bydlení, tak že váš vztah ukončí? A jak jste tohle vlastně chtěl řešit po skončení rekonstrukce?

Bude to znít neuvěřitelně, ale vůbec jí to nevadilo. Vlastně nikomu z celé rodiny. Všichni věděli, čím jsem si prošel, byl jsem k nim otevřený. Ultimátum nikdy nepřišlo, ale samozřejmě jsem sám od sebe cítil, že takhle to dál ve vztahu nepůjde. Jak se blížil konec rekonstrukce, začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Chtěl jsem si najít práci a bydlení, abych mohl začít znovu od nuly. S tím mi ale zase pomohl její otec. Byl to on, kdo mi nabídl práci ve své malé IT firmě. Viděl, že se umím postavit k práci, a věřil, že mám na to zvládnout i něco víc. K tomu mi nabídl i ubytování přímo v domě, tedy alespoň do té doby, než si jejich dceru vezmu a najdeme si vlastní bydlení. Myslel to asi v legraci, ale vtipné je, že o rok později jsme se skutečně vzali. Dokonce se nám nedávno narodila dcera. Ale abych nezapomněl, k téhle nabídce připojil jednu podmínku – až se dám pořádně dohromady, pojedu navštívit své rodiče. 

V jeho firmě jste dělal konkrétně co? A splnil jste tuhle podmínku?

Protože jsem měl vždycky příjemné vystupování, vzal mě na pozici obchodního zástupce, o kterého tenkrát přišli, protože se stěhoval do zahraničí. Byla to skvělá zkušenost, u které jsem vlastně využil své vzdělání z obchodní akademie, což mi přišlo docela vtipné. Nikdy bych si nemyslel, že mi k něčemu bude. Postupně mě ale začala fascinovat samotná technologie. Často jsem se díval, jak kolegové programují, a chtěl jsem tomu rozumět. Jednoho dne jsem si od nich půjčil staré výukové materiály a začal se učit. Opět to zkrátím – nakonec se ze mě stal jeden z hlavních programátorů a spolumajitel.  

A ano, podmínku jsem hned při první vhodné příležitosti splnil. Bylo to jen pár týdnů po nastěhování do domu. Úplně popravdě, mí rodiče věděli, že jsem v pořádku, během své bezdomovecké éry jsem jim poslal asi tři dopisy, kde jsem se v podstatě jen omlouval za svoje rozhodnutí a sliboval, že až na to budu připravený, tak se vrátím. Strašlivě jsem se toho bál, ale přivítali mě s otevřenou náručí. Ten okamžik pro mě znamenal víc, než dokážu popsat.

Co byste vzkázal ostatním, kteří třeba také procházejí těžkým obdobím?

Nikdy se nevzdávejte. I když se zdá, že jste na úplném dně, může přijít někdo, kdo změní váš osud. A pokud máte sami možnost někomu jakkoliv pomoci, udělejte to. Jediný laskavý čin mi doslova zachránil život. Stejně tak se to může stát i vám.