„I triviální manikúra se může proměnit na noční můru,“ říká majitel queer nehtového studia, kam na barevné „drápky“ chodí trans ženy i cis muži
Toby, jak vás napadlo vytvořit konkrétně queer manikérské studio? Měl jste od známých zpětnou vazbu, že se v běžných studiích necítí úplně komfortně a přijímaně?
Dlouho jsem přemýšlel nad dvěma otázkami: jak se nějakým způsobem angažovat, abych pomohl queer lidem, a jak svému studiu dodat nějakou přidanou hodnotu. Po pár dnech jsem se plácl do čela, že mě to nenapadlo hned. Jsou přece trans ženy, které se mohou obávat své první návštěvy salonu, ale moc by si přály mít upravené ruce. Jsou muži, kteří se mohou před manikérským personálem stydět, protože se jim líbí barevné a upravené nehty. A jsou i třeba queer, nebinární, agender a genderqueer lidé, co se obávají, že do normálního salonu nezapadnou a ostatní na ně budou třeba zírat. Bohužel, tady v Česku se hodně soudí – a i triviální manikúra se může proměnit na noční můru. Mým cílem je tedy odbourat všechny tyhle strachy z odsudků okolí a vytvořit si s klientstvem pevný a bezpečný vztah.
Funguje to podobně jako v kadeřnictví – tedy že se vám klientstvo svěřuje s osobními příběhy?
Samozřejmě, kvůli tomu přece lidi na nehty chodí – na kafe a na pokec. Ale záleží plně na klientstvu, já nikdy nevyzvídám. Někdo mi napoprvé nemusí věřit, někdo se jen rád v tichosti dívá, jak dělám nehty – může to být uklidňující. Někdo si zase chce povídat, a já se do konverzace rád zapojím – každý den si rozšiřuju obzory lidskými příběhy. Samozřejmě platí, že co se v salonu řekne, to tam taky zůstane. Opravdu se snažím vytvářet vstřícné prostředí, kde se všichni budou cítit pohodlně a bezpečně natolik, že se nemusí bát cokoli říct.
Vnímáte nehty jako důležitý nástroj pro vyjádření genderové identity?
Nevím, jestli jde o vyjádření zrovna genderové identity – spíš identity jako takové. Ale to říkám asi pro to, že gender je pro mě nicneříkající sociální konstrukt. Jasně, někdo vidí v muži s manikúrou nějaké vzbouření se proti systému. Já v tom vidím spíš jeho sebevyjádření, i když to se s antisystémovým odbojem vůbec nevylučuje. Navíc, nikdy nevíte, proč vlastně někdo upravené nehty nosí – některým to přináší komfort, ale někomu třeba jde o to, skončit s kousáním nehtů. A někdo se opravdu chce jen vyjádřit – svoje pocity, svou identitu, svůj styl.
Byly „drápky“ pro vás osobně důležité v procesu hledání vlastní identity?
Já prožil dospívání jako dívka a černé nehty pro mě byly znakem stylu, který vyznávám, a vyjádřením přetrvávající nálady. A během své cesty „kvířením“ jsem došel k závěru, že se tohoto sebevyjádření odmítám vzdávat. Když se totiž podíváme na mou identitu, dává to smysl. Můj gender je téma s velkým otazníkem a svou sexualitu bych asi popsal přemýšlejícím smajlíkem. A když nenacházíme slova k tomu, abychom popsali svou identitu, můžeme si vybrat jiné „kanály“, kterými svou identitu vyjádřit – make-up, barvu vlasů, účes, nehty, oblečení, obuv, tón hlasu, postoj. Najde se toho spousta a možná se to na první dobrou zdá povrchní, ale obzvlášť u queer lidí může zevnějšek hodně pomoct tomu, aby se člověk srovnal s tím, co je uvnitř.
Jakou manikúru nosíte teď?
Já zrovna trpím typickým projevem manikérství na plný úvazek – nikdy nemám levou a pravou ruku stejnou. Na levačce si samozřejmě můžu dovolit víc, protože jsem pravák – takže tam teď nosím delší zelené „cat eye“ nehty s mašličkami. Říkám jim Matcha čaj s karamelem. Na pravačce mám veselé vánoční barvy na krátkých nehtech, abych byl aspoň trochu použitelný. Svoje nehty pořád měním – nejen, abych mohl přidávat výsledky na Instagram, ale i proto, že mě to zkrátka baví a rád trénuju.
Berete nalakované „drápky“ jako genderově neutrální záležitost? Nebo spíše jako určitou „rebelii“, která nabourává stereotyp, že dlouhé nalakované nehty „mají“ nosit pouze ženy?
Já osobně to beru jako obojí. Podle mě jsou drápky pro každou osobu, která je chce. Dodávají sebevědomí a umožňují vám vyjádřit se, ať už jste kdokoli. Vůči mně samotnému to žádná rebelie není, protože nejsem součástí klasického patriarchálního systému – nebo se alespoň snažím nebýt. Ale vůči ostatním v okolí? Určitě ano. Ukazujete minimálně to, že pro vás narušování genderově stereotypních rolí není jen myšlenkou, ale dokážete i jednat. Už jen to může konzervativce kolem vás velmi rozhodit. „A co, že nejsem žena? Chci nehty, tak je mám, a to ze mě hned nedělá ženu.“ Je to stejné, jako když ženy vždy mají možnost nehty nenosit – a to z nich přece hned nedělá „menší“ ženu. A naopak trans ženy tím bojují proti tomu ošklivému stereotypu, že trans žena je „jen chlap v sukni“. K tomu, aby dokázaly, že jsou ženami, nehty rozhodně nepotřebují. Ale když chtějí, mohou tím všem připomenout, že i trans ženy jsou krásné, stylové, že si zaslouží úplně stejné služby a radosti jako cis ženy, a že jejich identita je mnohem víc než jen to, že jsou trans.
Existují nějaké svébytné zahraniční trendy v queer manikúře – třeba na sociálních sítích? Kde čerpáte inspiraci?
Trendy? TikTok žije každý týden nějakým jiným, nestíhám to vůbec sledovat. Ale snažím se udržovat si přehled na sociálních sítích i na YouTube, protože klientstvo často přichází právě s inspirací z videí. Jinak na internetové scéně pomalu přibývají muži a mužsky se prezentující osoby, co se modeláží a zdobením nehtů zabývají. Je to podobné jako boom s mužskými make-up umělci, který byl aktuální asi před osmi nebo deseti lety. Tady v Olomouci jsou ze mě pořád všichni překvapení, protože se vesměs prezentuji spíše mužsky, a do toho se věnuju tomuto řemeslu.
Nebojíte se, že se Olomoucké drápky stanou terčem homofobních či transfobních reakcí?
Na rovinu – bojím. Obzvlášť po vraždě Juraje a Matúše v Bratislavě jede moje queer paranoia na plné obrátky. Chvíli jsem přemýšlel, jestli vůbec zveřejňovat adresu, protože bych hrozně nerad ohrozil klientstvo nebo ostatní pracovnictvo salonu. Ale nakonec mi nezbylo než se zhluboka nadechnout a říct si, že tyhle strachy k tomu prostě bohužel patří a že budu připravený v případě nouze zasáhnout.
Nakolik queer friendly podle vás vlastně Olomouc je?
Záleží na tom, co si představujete pod pojmem „queer friendly“. Nemyslím si, že by vám v Olomouci hrozil homofobní nebo transfobní útok – nebo alespoň ta šance není vyšší než v ostatních velkých městech. Přece jen tu je hodně mladého studentstva, takže minimálně centrum je poměrně inkluzivní. Co se týče nějakých specifických služeb a míst pro queer lidi, určitě bychom si zasloužili víc, ale co máme, je super. Například Ollove dělá pro komunitu v Olomouci hodně, jsou tu i různá feministická queer friendly uskupení. Ale na druhou stranu třeba univerzita pro mě v byrokracii moc queer inkluzivní nebyla.
Na jaké mezery v inkluzi jste při studiu narážel?
Když pominu vyučujícího, který mě na začátku tranzice odmítl oslovovat zvoleným jménem a rodem, dokud to „nebude mít oficiálně v systému a na prezenčce“, tak jsem bojoval hlavně se získáním nového diplomu. Ani když jsme se ve spolupráci se školním ombudsmanem a s kanceláří státního ombudsmana odkazovali na doporučení MŠMT, podle kterého vydání diplomu trans osobě s novým rodným číslem šlo, škola to ze zásady odmítala. Teď už to prý jde, ale univerzita po mně vyžaduje dokumenty, které už dávno nemám, přestože má v systému zanesené všechny změny jmen i rodného čísla. Takže oficiálně nemám vystudovanou vysokou, protože mě s mým diplomem neváže ani rodné číslo, ani jméno.
Vystudoval jste překladatelství a tlumočnictví. Jak jste se dostal k profesi manikéra?
Jednoduše jsem vyhořel. Překladatelství a tlumočnictví je poměrně náročný obor, který mi za léta studií sebral mnoho sil. Ale ta dvě povolání mě moc bavila a odmítal jsem se jich po studiích vzdát, bral jsem to jako životní poslání – spojovat lidi jazykem a všem pomáhat, aby si porozuměli. Po třech a půl letech v korporátu ale přišla chvíle, kdy mi nedoceněnost této práce přišla neúnosná a musel jsem skončit. Na chvilku jsem zkusil přesedlat na jinou práci a zkusit jiný korporát, ale úplně jsem se psychicky zhroutil.
Při rekonvalescenci přišlo hodně špatné období, hlavně kvůli financím, které chyběly v rodinném rozpočtu kvůli mé nezaměstnanosti. Urputně jsem ale přemýšlel, co se svým životem rychle udělat, abych mohl znovu pracovat – ale abych se z toho každé tři roky nesesypal. A manikúra se mi jevila jako skvělá volba. Mám rád kreativní činnost i kontakt s podobně smýšlejícími osobami, navíc mi Olomoucké drápky daly možnost zaplnit díru na manikérské scéně, dělat lidem radost a někomu u toho i pomoct. Při práci se dostanu do své zóny a nic jiného na světě mě netrápí.
