48 hodin v naprosté tichosti – bez internetu a mobilu? Žena popsala, co s ní udělal „bobřík mlčení“ v klášteře
Hlavní strašák? Zůstat o samotě s vlastními myšlenkami
Stali se z nás lidé obezřetní vůči této praxi. Odvykli jsme si natolik, že když řeknu přátelům, že využívám část své dovolené, abych se vydala na pobyt v tichu, reakce se pohybují někde mezi zmateností, obdivem a vyděšenými výrazy. Nejčastější odezvou je něco ve smyslu: „Páni, to zní úžasně! Kéž bych to mohl udělat.“
„Vždyť můžeš,“ odpovídám povzbudivě. Ale dotyční se nervózně usmějí a zničeně zavrtí hlavou: „Ale ne, já ne. Bylo by to pro mě příliš obtížné. Tolik času o samotě s myšlenkami…“
„Uvěznění“ v digitálním hluku
Nejsem si jistá, kdy přesně jsme se začali tak strašně bát toho, co máme ve vlastní hlavě, srdci, duši – ať už to popíšete jakkoli. Domnívám se však, že divoký vzestup sociálních sítí a všeho, čemu říkám „průmysl roztržitosti“, znepokojivým způsobem zhoršil naši tendenci vyhýbat se jakékoli introspekci. Podle jednoho průzkumu z letošního roku se téměř polovina dospívajících cítí být závislá na sociálních médiích, zatímco jiná studie zjistila, že více než třetina (34 %) mladých lidí se jimi cítí „uvězněna“. Digitální hluk, ve kterém nyní všichni plaveme, je neúprosný; po probuzení většina lidí, které znám (včetně mě), ze všeho nejdřív sáhne po telefonu. Neustále scrollujeme, lajkujeme, konzumujeme.
V důsledku toho je důležitější než kdy jindy dát našemu přesycenému mozku prostor a klid, ve kterém se může nadechnout, zastavit a procesovat. A přitom právě důvod, proč se tak nutně potřebujeme odpojit, proměnil pouhé pomyšlení, že bychom to měli udělat, ve zdroj niterné hrůzy.
Zdroj: Giphy
Ovládá smartphone váš život?
Jako křesťanka mám to štěstí, že jsem si během posledních zhruba patnácti let zavedla do života praxi ticha a samoty. Nemám to nijak naplánované, ale párkrát do roka se ve mně něco zlomí – a najednou to zoufale křičí, že musím VYPADNOUT, odejít a vypnout všechno to nekonečné tlachání. Všimla jsem si ale, že je to v průběhu let čím dál těžší, a nikoli snazší. Postřehla jsem, že moje vlastní zařízení nenápadně ovládlo celý můj život a narušilo chemii mého mozku způsobem, který stále ještě plně nechápu, ale začíná se mi hnusit.
Po měsících, kdy se mi zdálo, že každou vteřinu svého dne věnuji obrazovkám, byl tento poslední pokus ještě naléhavější. Práce na notebooku, kterou úderem páté odpolední střídá sledování Netflixu, a k tomu navíc všechno to scrollování, zapojování se do nekonečné smyčky vyřizování zpráv, nahrávání hlasových vzkazů a poslouchání hudby za chůze.
Bezvýznamné, a přitom tak přitažlivé!
I v těch nejmenších chvilkách prostoje, když jsem čekala na autobus nebo jela po eskalátoru, jsem se přistihla, že nedokážu zabránit tomu, aby mi zbloudilá ruka nesklouzla do kapsy a nevyndala z ní smartphone. Četla jsem jeden bezvýznamný příspěvek za druhým, sledovala frontu bezvýznamných videí, aniž by se mé myšlenky stačily prodrat na povrch a dát o sobě vědět. Připadalo mi, že všechno v mojí mysli neustále bzučí, vibruje... a skoro jsem v ní pociťovala svrbění.
Ačkoli jsem to pro ostatní lidi nazývala „retreatem v tichu“, nešlo o organizovanou akci jako takovou, spíš o DIY – našla jsem si středověké převorství v Kentu, na dvě noci jsem si na místě zamluvila skromný, ale perfektně vyhovují pokoj, zavázala se, že budu mluvit, jen když to bude nezbytně nutné, abych si objednala snídani a podobně, a přepnula telefon do leteckého režimu. Ten poslední krok mi připadal znepokojivě náročný.
Nejtěžší výzva? Odpojit se
Šlo o pouhých 48 hodin, nic zásadního, ale stejně jsem cestu vlakem strávila ve víru posílání zpráv různým skupinám na WhatsAppu: „Nedělejte si starosti, když nebudu odpovídat, odjela jsem na retreat!” K tomu se přidalo odpovídání na e-maily v předstihu a zveřejňování Stories na Instagramu „pro jistotu“, aby lidé věděli, že budu offline. Prvních pár hodin mi v žilách pulzovala mírná panika. Co kdyby se objevil naléhavý pracovní dotaz? Co kdyby se něco stalo mojí mámě? Co kdyby mě někdo, kdokoli, potřeboval kontaktovat právě teď? Nebylo by pak nezodpovědné se odpojit?
Všechno tohle znepokojení kvůli necelým dvěma dnům „mimo síť“. Pod touto úzkostí se skrývaly mírné rozpaky z mé vlastní závislosti – bezmocné a beznadějné.
Nedalo se odhadovat, jestli mě čeká úplná samota, ale když jsem přijela, zjistila jsem, že jsem jediným hostem na celém místě. Bloudila jsem na čtyřiceti akrech pozemků mezi krásnými kaplemi a zahradami z 15. století, aniž bych někoho potkala, vyhýbala jsem se dešti, teskně zírala na řeku Medway a přemýšlela, jak sakra vyplním nekonečný úsek hodin do večerky. Bez rozptýlení se čas prodlužuje zcela novým způsobem – snad další důkaz Einsteinovy teorie relativity. (Jak slavně řekl: „Položte ruku na horká kamna na jednu minutu a bude vám to připadat jako hodina. Když sedíte hodinu s hezkou dívkou, zdá se vám to jako minuta. To je relativita.“)
Proti nudě pomůže struktura
Můj nejklíčovější tip, jak si poradit za takových okolností? Pokud se cítíte vyděšení (což se většině z nás děje) zaveďte strukturu. „9:00-10:00 čtení; 10:00-11:00 meditace; 11:00-11:15 přestávka na kávu!“ zněla část mého hluboce nestimulujícího seznamu úkolů. Jelikož jsem duchovně zaměřená, spousta mých časových slotů byla věnována „modlitbě“ v různých podobách. Ale ve skutečnosti nemusíte být nábožensky založení – stejně dobře byste si místo modlení mohli dát úkol „přemýšlet“. Nebo: „buď v klidu a tichu – a uvidíš, co se stane“. Děs, který vás přepadne na počátku – Co budu dělat? Co když nastane hrůza všech hrůz, a já se budu nudit? – se poměrně rychle rozptýlí. Stačí, když se do toho ponoříte a přijmete, co přijde.
Bez hluku můžete konečně naslouchat sami sobě: tomu hluboko pohřbenému hlasu, který jste možná dlouho neslyšeli, protože všechno ostatní bylo zesíleno na ohlušující hlasitost. V některých chvílích jsem se přistihla, že pláču, aniž bych měla skutečný důvod – asi jsem tím vyjádřila bolest, o jejíž existenci jsem ani nevěděla. Bolest, u které jsem si nedovolila vědět, že tam je.
Chytrý telefon? Skončil v zásuvce
Po prvních hodinách, kdy jsem bezvýsledně sahala po telefonu, jako bych měla nervový tik (nakonec jsem se donutila schovat ho do šuplíku), jsem se konečně uvolnila a prostě... se vzdala. Můj mozek vydechl, mysl mě přestala svrbět. Uvědomila jsem si, že vyhlídka, které se všichni tak bojíme – totiž nuda – není zase tak děsivá. Prostě jen vytváří prostor aby se to, co skutečně máme v našich srdcích, nesměle odvážilo vystoupit z hlubin a mrknout na světlo.
Někdy to může být těžké, konfrontační nebo nepříjemné – ale když si dovolíte spojit se s tím, co trpělivě dřímá pod všemi těmi každodenními nesmysly a nekonečným shonem, přinese vám to takovou úlevu a uvolnění!
Uzemněnost jako hlavní odměna
I když šlo o pouhých 48 hodin, účinek byl hluboký. Všechnu tu podrážděnost a roztěkanost nahradila hluboce zakořeněná uzemněnost. Roztržitá, ustaraná a znuděná žena, která se před dvěma dny vřítila na toto svaté místo, mi připadala jako cizí člověk.
Mlčky jsem se vrátila na nádraží. Mlčky jsem čekala na nástupišti. Mlčky jsem obdivovala křišťálově modrou oblohu. A bála se, co teď místo toho ticha nastane. Děsila jsem se okamžiku, kdy budu muset vypnout letecký režim, obrazovka se před mýma očima rozsvítí jako vánoční stromeček a vyvalí se na ní tsunami zpráv a notifikací. Cítila jsem, jak mě to vtahuje zpátky do neustálého digitálního hluku, který patří k životu v roce 2024. Ve srovnání s tím vším neznělo Tiché místo zase tak hrozivě...
© Independent Digital News & Media Ltd
Pro Independent připravila Helen Coffey.