„Rodiče se báli, že jako bezdětný gay budu smutný, sám a umřu v zapomnění. Ten strach ve mně zůstal, ale žiju naplno,“ shrnuje Jiří
Jirko, i když lidé jistě nemají potomky jen proto, aby ve vyšším věku „nebyli sami“, scénář určitého „osamění“ může být přece jen v případě bezdětných více pravděpodobný. Jak to vidíte vy?
Ta hrozba osamění a taky v určitém slova smyslu zapomenutí mě vlastně pronásleduje celý život. A to mi už bylo padesát. Moji rodiče mě měli docela pozdě a byl jsem jejich vymodlený syn. Doufali, že když už jsem jedináček, který má – na tehdejší dobu – rodiče v pokročilejším věku, sám si rychle založím vlastní rodinu. Jenže ono všechno bylo úplně jinak. Už během dospívání mi došlo, že jsem gay. Rodiče to vzali docela v klidu, oba byli lékaři. Ale přesto v podstatě hned po mém coming outu bylo jasné, čeho se máma bojí – že až s tátou nebudou, vlastně mi na světě nikdo nezbyde. Že tu budu jako kůl v plotě, co slaví vlastní narozeniny tak, že si sám koupí kytku, a Vánoce že budu jen přežívat.
Nepomysleli na to, že byste třeba mohl mít partnera?
Ale to jo. Já jsem jim i pár partnerů představil. Ale rodiče měli tu představu klasických rodinných Vánoc, vícegeneračních a s dětmi. Vlastně to chápu. Ono to má ale ještě další rozměr, víc praktický. Já jsem se o rodiče taky staral do poslední chvíle. Navíc tatínek odešel dřív, takže maminka – kdyby nebylo mě – by opravdu byla „sama“. Právě na sklonku života se touhle myšlenkou hrozně trápila. Že až budu starý a nemocný, budu vydaný napospas osudu. Nebude nikdo, kdo by mě navštívil, kdo by mě potěšil, ale třeba i kdo by mi pomohl. Třeba tak, jako jsem já pomáhal jí.
Vnímáte to taky tak?
Nezaobírám se tím. (smích) Jistě, je to taky možný scénář. Aktuálně jsem navíc opravdu sám a žádný partner na obzoru není. Jestli si ještě někoho najdu, to nevím. Ale zatím to nepovažuju za žádnou tragédii. Možná to na mě taky časem dolehne, ale zatím mám spoustu přátel, se kterými mohu trávit volný čas, a nijak opuštěně se necítím. Navíc generačně jsou mí přátelé poměrně pestrá skupina lidí. Určitě tak nezamíříme do domova s pečovatelskou službou všichni najednou. (smích) To by asi ten barák spadl! (smích)
Někdo by mohl namítnout, že přátelé stále nejsou „rodina“…
To rozhodně nejsou. Ale myslím, že člověk se dokáže obklopit lidmi, kteří jsou mu v mnohém podobní. Navíc si troufám říct, že někdy jsou právě přátelé ještě víc než ta rodina. Protože jak známo, rodinu si na rozdíl od přátel nevybíráme. Moji rodiče byli skvělí a myslím, že kdybych se jim nenarodil já, taky by situaci nějak zvládli. Lidé se umí adaptovat. A když jsou dobří, jsem přesvědčen o tom, že k sobě jiné dobré lidi přitáhnou. A to i bez těch genetických vazeb.
Takže myslíte, že „opuštěnost ve stáří“ není téma, které by vás mělo trápit?
Přesvědčen o tom určitě nejsem, to by mě ani nenapadlo. Ale dělám vše pro to, aby moje pomyslná „vybraná rodina“ a obecně mezilidské vztahy byly co nejlepší. Jsem tu pro druhé a věřím, že kdyby to bylo nutné, byli by tu taky oni pro mě. Víc v mé moci není. Jen s tím nejlepším vědomím a svědomím jednám s druhými a věřím, že téhož se mi dostane z jejich strany.
Zmiňované Vánoce jsou za dveřmi – v tomto se obavy vašich rodičů vyplnily? Jak svátky jako single a bezdětný gay prožíváte?
Minimálně zatím docela šťastně a vesele. (smích) Jak jsem říkal, mám opravdu řadu skvělých přátel a mnozí z nich také nemají partnery nebo děti. Další třeba žijí v různě „kombinovaných“ rodinách, kdy mají dospělé potomky z předešlých vztahů – a v takovém případě se štědrovečerní oslavy taky špatně organizují. Posledních pár let tak slavím Vánoce už 23. prosince u přátel, to máme klasickou štědrovečerní večeři s kaprem, koledami a dárky, a 24. mám vlastní rituály. Vlastně si tu atmosféru užívám. Štědrý den mám celý pro sebe a po večeři se s dalšími přáteli u nás na vsi setkáváme na půlnoční punč. Je to krásná tradice a i díky tomu jsem zatím nikdy neměl pocit, že bych byl sám nebo „zapomenutý“.
Zdá se, že základem pro vypořádání se s vnějšími tlaky a obavami je nakonec pozitivní mysl a obklopení se dobrými přáteli…
Rozhodně ano. Člověk se nesmí utápět ve vlastním „osudu“. Karty jsou nějak rozdané a musíme se s nimi naučit hrát tu nejlepší hru. I já mám samozřejmě slabé chvilky, kdy si na rodiče a jejich obavu vzpomenu. Myslím na maminku, která se vždycky celá rozzářila, když jsem ji přišel navštívit. A jsem si vědom toho, že tohle mě s vysokou pravděpodobností nečeká. Ale kdo řekl, že bych nemohl mít jinak kvalitní stáří? Takže se snažím opravdu o pozitivní nastavení mysli a věřím, že mě ještě čeká mnoho pěkných a šťastných dnů. A třeba i nějaký ten nový partner.
