Sebestřednost většiny duhové komunity vs. hledání životního partnera v ní
Ve stínu temné duhy
V případě nás LGBT lidí je vše univerzálně duhové. Někdy je ale duha překvapivě tmavší až temně tmavá. Sám nemám špatné zkušenosti s přístupem vnějšího okolí, a to překvapivě ani z bezprostředního okolí katolické církve, jejímž jsem aktivním členem. V mnohých ohledech mám negativní zkušenosti pouze s přístupem a chováním členů duhové komunity, ve které by mnozí potřebovali pořádnou dávku sebereflexe. Chtělo by se mi říci až kolektivní sebereflexe, ale nerad bych, aby to u nás dříve narozených vzbuzovalo konotace s dobou před sametovou revolucí (a to navzdory tomu, že doba po revoluci nás kolektivně uvrhla do časů falešné korektnosti, která s naší středoevropskou kulturou chování v mezilidských vztazích nesouzní, neboť z ní tradičně nevychází, a proto mnohdy způsobuje velká nedorozumění, upřednostňuje nelogická rozhodnutí a zapeklité problémy z toho pramenící postrádají řešení zdravým selským rozumem).
Patřím ke generaci tzv. Husákových dětí, z nichž si mnozí v 90. letech uvědomili svou pravou identitu, ale báli se jít se svou barvou ven a coming-out učinili až v době, kdy byla celospolečenská atmosféra v těchto věcech tolerantnější a celkově uvolněnější. Mezitím ale podlehli tlaku většinového úzu a založili rodiny. Za tuto dobu považuji konec první dekády současného století, kdy k tomu podle mého názoru velkou měrou přispělo zvolení a působení Baracka Obamy a rovněž volba a přístup papeže Františka.
Od coming outu k (marnému) hledání partnera
Od vlastního coming-outu jsem si sliboval, že mi usnadní nalezení životního partnera, protože jsem nechtěl (a stále nechci) zůstat sám. Takže následovaly asi klasické kroky, jež mnozí z vás „duhových“ asi znají. Vytvoření profilu na gay seznamkách, které jsem dnem i nocí prohledával a kde jsem začal nekonečně chatovat s mnohými, kteří většinou slibovali setkání, na něž se ale nedostavovali. A pak už se nikdy neozvali, protože jejich profily najednou ani neexistovaly.
Ooops!
Jelikož jsem v té době nebydlel v Praze, ale pouze do ní dojížděl, myslel jsem si, že nechození na sjednané schůzky, a s tím spojené ukončení veškerého kontaktu (třeba i po několika týdnech intenzivního chatování a volání) bude způsobeno tím, že prostě nejsem tzv. v bezprostředním dosahu. Naopak v bezprostředním dosahu podle měřítka vzdáleností bylo kolem mě několik profilů, ale většinou byly bez fotek nebo to byli lidé, kteří nepatřili k mým typům, příp. naopak já k jejich typům. Také se domnívám, že někteří gayové z mého „nepražského“ okolí se mi vůbec neozývali či nereagovali na chatu proto, že se báli nebo styděli. Maximálně poslali „lajk“, sporadicky fotku. Ale na návrh setkání reagovali někdy až panicky nebo vůbec. Báli se v našem maloměšťanském prostředí odhalení. Všechno to ale byla neuvěřitelná ztráta času.
Nakonec jsem přistoupil k podobné taktice. Rušil a vytvářel jsem si nové a jiné profily, abych pokud možno zaujal co nejvíce potencionálních partnerů. Stejně to k ničemu nevedlo. K ničemu nebyla ani stálost profilů. Nakonec jsem je všechny definitivně zrušil.
Marným hledáním jsem strávil několik let. Několikrát jsem podlehl i zdánlivému kouzlu jednorázového setkání kvůli sexu. Vždy ve mně totiž alespoň trochu klíčila naděje, že prostřednictvím postele se někomu zalíbím tak, že se do sebe zamilujeme.
Další „oops“!
Než mi moje naivita došla, trvalo to. Musel jsem si ale celým procesem projít a v konečném důsledku mě to dost poučilo. Spatřil jsem temnější stranu duhy, kde všichni hrdě nemávají duhovými vlajkami v průvodu, ale kde člověk spadne tváří na holou zem a uvědomí si, že tomu druhému nejde o člověka, ale pouze o prostředek k uspokojení živočišných potřeb. Tomu jsem naštěstí nenavykl a docela rychle tuto etapu ukončil s řádným poučením.
Fascinuje mě ale, jak mnozí ti, kteří v průvodu volají po toleranci a respektu většinovou společnost, sami uvnitř naší duhové komunity tolerantní ani respektumilovní nejsou. Moje zkušenosti s chováním některých sebestředných členů komunity jsou strašlivé a odpuzující. Jsou sami proti sobě, když po heterosexuální části populace požadují nějaká práva, ale sami nedodržují ani základní pravidla chování vůči vlastní komunitě. A z toho mi je hodně smutno a stydím se za ně. Má to pak totiž řetězový vliv na každého z nás. Jsme sice ve finále velmi nesourodou skupinou, ale v globálu tvoříme onu mediálně přetřásanou LGBTIQ+ komunitu.
Nakonec popsaný až povýšenecký přístup k druhým všem kazí snahy o seznámení se, neumožňuje udržovat standardní dlouhodobá přátelství a maří touhy po nalezení životního partnera. Způsobuje rovněž to, že mnozí z nás zůstávají osamoceni a samota je ubíjí, neboť nevidí řešení tohoto problému. Problému, o kterém sice všichni víme, šuškáme si o něm, ale nijak ho neřešíme. Připusťme si jeho existenci a pojďme jej nějak překonat!
Jak?
Buďme k sobě ohleduplnější, tolerantnější, nebojme se s respektem a bez předsudků nezkušené našince učit zdravě se seznamovat, a to právě prostřednictvím slušné komunikace na seznamkách či sociálních sítích. Byť třeba nejsou našimi vysněnými typy, nebo nám věkově nesedí, nelíbí se nám jejich zápal pro víru v Boha anebo vyznávají jiný životní styl. Nebraňme jim různým straněním nebo přehlížením v přístupu mezi sebe a v hledání toho pravého mezi námi. Vždyť jsme na tomto světě krátce a nikdo si nezaslouží, aby zůstal sám, pokud je upřímně hledající a má radost ze svého coming outu.
P. S.: Stále hledám…
