„Pro vietnamskou rodinu není tohle téma tak běžné. My třeba hodně řešíme i pověst,“ říká David, který se bojí coming outu
Davide, jak se formovalo vaše dětství mezi dvěma kulturami? Vnímal jste, že patříte k oběma, nebo naopak, že je to od každého trochu, ale nic úplně?
Bylo to hodně zvláštní. Doma jsme měli přísně vietnamskou domácnost. Ale venku to bylo jiné. Čeština, české zvyky, český humor. A co je pro dítě nejhorší? To byste asi nečekala, ale je to jídlo! Doma jsem jedl něco úplně jiného, než co mi pak přistálo na tácu ve školní jídelně. A to je utrpení! Jen si představte malé české dítě před vietnamským školním obědem. Ne všechny děti se rády pouštějí do takových novinek. A já byl jeden z těch, kterému se zvedal žaludek. A možná i proto jsem celý život takhle hubený. (smích)
Cítil jsem, že mezi těmi světy neexistuje most. A já musel být pokaždé někdo jiný. Doma vzorný vietnamský syn, venku dítě, které se zoufale snažilo zapadnout mezi české spolužáky. Často jsem měl pocit, že nikam úplně nepatřím.
S čím jste jako dítě nejvíc bojoval, pokud jde o vaši výchovu, tedy „svět doma“?
Asi ta neustálá kontrola. Můj táta je přísný dříč. A máma, i když je hodná, na mě měla a má obrovská očekávání. Jsem její jediný syn. Neexistuje možnost, že bych zklamal.
Každý den jsem slyšel, že vzdělání je klíčem ke všemu. „Když nebudeš nejlepší, zklameš nejen nás, ale i naši rodinu ve Vietnamu.“ To je pocit, který se se mnou nese od školky. A tak jsem se snažil vyhrát i ve sběru kaštanů. Prostě ve všem.
A pak tu bylo to, jak mě vnímaly ostatní děti. Na základce si mě ostatní dobírali kvůli původu – ne nijak brutálně, ale stačilo to na to, abych si připadal jiný. Už tehdy jsem začal budovat ten štít. Usmívám se, i když mě něco bolí. Mám dobré známky, i když se uvnitř cítím zlomený. A ten štít mám dodnes.
Vím, že tohle je pro vás náročné téma už jen kvůli verbalizaci, na kterou nejste zvyklý, ale zeptám se: Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste gay?
To bylo někdy na nižším gymplu. Viděl jsem, že kluci kolem mě už pomalu randí s holkami, ale já to cítil jinak. Nechápal jsem to, protože doma se o tom nikdy nemluvilo. Připadal jsem si vadný. Pamatuju si, jak jsem si jednu dobu říkal, že to musí být nějaká fáze, že mě to přejde, když se dostatečně budu snažit. Ale nepřešlo.
To muselo být náročné. Měl jste v tu dobu někoho, komu jste se mohl svěřit? Třeba kamaráda? Někoho v širší rodině? Vím, že s vašimi rodiči přijeli do Čech časem i prarodiče a bratranec vašeho otce s rodinou…
Ne. Nikdy. Rodičům jsem o tom říct nemohl. Kamarády jsem měl, ale nikdy jsem neměl pocit, že bych někomu mohl důvěřovat natolik, aby mě pochopil. Tak jsem to v sobě dusil. A vlastně dusím dodnes. Moji rodiče by to nikdy nepřijali. Hlavně máma. Myslím, že by jí to zlomilo srdce. A to bych nikdy neudělal. Pro vietnamskou rodinu není tohle téma tak běžné. My třeba hodně řešíme i pověst rodiny. A na té máme podíl všichni. Vím, že nedělám nic špatného, ale je těžké překonat to, v čem vyrůstáte. Alespoň v naší komunitě to tak je.
Kdybyste měl maminku popsat, jaké slovo byste použil?
Silná. Ona byla tím motorem, který rodinu dostal z Vietnamu do Česka. Ona je ta, která se stará o všechno v domácnosti. Táta je spíš tichý, někdy skoro neviditelný. Když se v rodině řeší nějaké důležité rozhodnutí, všichni jdeme za mámou. Věřím, že mi chtěla vždycky dát to nejlepší, ale zároveň mě to občas hodně tlačilo dolů. I teď, když už jsem dospělý a bydlím jinde, cítím, že na mně její očekávání pořád leží.
Teď, když jste v Praze, je něco jinak? Alespoň pocitově?
Je to zvláštní. Na jednu stranu můžu zkoušet věci, které jsem nikdy předtím nezkusil. Ale na druhou stranu – ta svoboda není tak úplná, jak jsem si představoval. Pořád mám v hlavě ten hlas, který mi říká: „Buď nejlepší, buď perfektní, nezklam rodinu.“ A pak je tu otázka mojí orientace. Začal jsem randit s muži, ale pořád to dělám tak, aby se o tom nikdo doma nedozvěděl. Obecně o tom nejsem zatím moc zvyklý mluvit – vím, že je to asi znát, a omlouvám se za to.
Já děkuji za důvěru. Psal jste mi, že poprvé v životě randíte. Jaké to je?
Rozpačité. (smích) Zatím jsem neměl vážný vztah, spíš jen pár schůzek. Když už s někým jdu ven, cítím se nejistě. Nechci mít jen krátkodobé známosti – potřebuji něco hlubšího, opravdového. Ale mám pocit, že zatím nejsem připravený. Neumím si představit, že bych se někomu otevřel. Nikoho takového jsem prostě ještě nepotkal.
Trápí mě to víc a víc. Někdy mám i úzkostné stavy – alespoň teda myslím. Hledal jsem si příznaky na internetu a úzkosti sedí nejvíc. Panika je prý krátkodobý pocit, že umřete, ale mně sedí na hrudi žába klidně i celé dny. Pochopil jsem, že to musí být úzkost, to, co cítím.
V naší rodině se nicméně nehroutíte. Prostě to zvládnete a hotovo. Ale někdy mám pocit, že už nemůžu. Občas mi v hlavě běží tolik myšlenek, že se nemůžu ani nadechnout. Jsem hodně kritický vůči sobě samému, a to mě vyčerpává.
Co vám v těchto chvílích pomáhá? Je něco, co vám dokáže úzkost alespoň zmírnit?
Paradoxně rutina. Když se soustředím na učení nebo práci, aspoň na chvíli zapomenu na to, co mě trápí. Navíc mi to jde, a to je pro mou mysl uklidňující fakt. Aspoň v něčem má kontrolu.
A pak mám rád hudbu. Taky procházky – někdy chodím celé hodiny, jen abych si vyčistil hlavu. Je to taková moje forma cvičení – asi je vidět, že jinak na sporty moc nejsem. (smích)
Pojďme ještě otevřít téma samoty. U vás totiž tento pocit pramení nejen z nejistoty při randění. Zmínil jste se mi, že je to dlouhodobý problém, a to i mezi lidmi…
Ano. I když jsem mezi lidmi, připadá mi, že jsem tam navíc. Třeba ve spolubydlení – mám spolubydlící rád, jsou fajn. Ale když jdeme společně ven, často jen sedím, poslouchám a snažím se vypadat, že mě to baví. Ale cítím, že tam nezapadám. Přemýšlím nad každým slovem, co řeknu, a většinou neřeknu nic, protože se bojím, že to bude trapné.
Je něco, co vám dává naději, že nakonec najdete cestu sám k sobě?
To, že jsem se vůbec dostal sem, do Prahy. Mám šanci začít jinak a uvědomuju si, že ne všichni na světě tohle privilegium (studovat a žít v podstatě luxusní život) mají. Cítím obrovský vděk a pokoru. Moji rodiče toho pro mě udělali tolik, že jim to nikdy nebudu schopen vrátit. Dali mi neuvěřitelné možnosti a šli kvůli tomu do jiné země, kultury… Vědomí, že bez jejich statečnosti jsem málem žil úplně jinak, je ohromující a děsivé. Doufám, že na mě jednou budou pyšní, že si řeknou, že jsem stál za tohle všechno…
