„Že mě partner týrá, jsem nechápal. Překvapilo mě, že k domácímu násilí dochází i mezi gayi,“ vzpomíná Radek na život s násilníkem
Radku, vztahové problémy samozřejmě mohou být různé, vy jste se ale potýkal s poměrně závažnými potížemi. Můžete přiblížit, oč šlo?
Nejsem v seznamování se a vztazích žádný nováček. V životě jsem měl několik dlouhotrvajících vztahů. Nikdy jsem ale prakticky po seznámení neměl pocit, že zrovna ten člověk by mohl být tím pravým. Přesně to se mi ale stalo s Lukášem. Zdálo se, že jsme pro sebe stvořeni. V podstatě ve všem jsme si rozuměli, takže nikoho ani moc nepřekvapilo, když jsme se po dvou měsících společného randění rozhodli sestěhovat. Měl jsem pocit, že jsem konečně našel životní štěstí a naše soužití bude už jen idyla. Jenže nebyla. Vše skončilo domácím násilím. A mně navíc hrozně dlouho trvalo partnera „prokouknout“…
Možná proto, že domácí násilí si obvykle lidé spojí s klasickým modelem muž-agresor x žena-oběť?
Přesně tak. Možná i proto jsem opravdu dlouhé měsíce nechápal, co se to u nás doma děje. Navíc partner ovládal všechny možné manipulační praktiky, takže když se nad tím zpětně zamyslím, do slova a do písmene jsem se ocitl v pozici týrané ženy.
Jak dlouho jste situaci snášel?
V součtu skoro rok. Ale zpočátku jsem vlastně žádnému z partnerových excesů nepřikládal žádnou váhu. Říkal jsem si, že je možná výbušnější, než jsem si zprvu všiml. Klasicky jsem ho omlouval a nechtěl ten narůstající problém vidět.
Takže určité varovné signály se ve vašem vztahu vyskytovaly od počátku?
Tak přesně bych to neřekl. Když jsme spolu jen chodili, byl Lukáš opravdu úžasný, milující, pozorný a ohleduplný. I proto jsem tak rychle přistoupil na společné bydlení. Teprve až když jsme začali sdílet jednu domácnost, začaly se dít divné věci. Partner měl třeba výbuch vzteku kvůli tomu, že jsem neposkládal nádobí do linky tak, jak on chtěl – a hodil po mně pánví. Tehdy mě napadlo: ok, to bude asi italská domácnost. Ale zdaleka jsem si nemyslel, že bych se mohl ocitnout v pozici týrané oběti.
Jak dlouhá byla cesta od drobných výbuchů ke skutečnému násilí?
Několik měsíců. Do té doby každý drobnější exces partner následně zlehčoval. Dělal, jako by se nic zvláštního nestalo – a já jsem tak postupem času začal pochybovat o vlastním úsudku. Opravdu jsem se přistihl, že uvažuju o tom, že prostě jen přeháním. A že je přece normální, když po mně partner vyjíždí, pokud udělám nějakou chybu. Ale časem se výpady stupňovaly. Partnerovy reakce byly stále prudší a agresivnější. Pak se mi vždy velmi horlivě omlouval, vysvětloval, jak ho to mrzí a že nechtěl. Až jsem ho někdy sám litoval jako někoho, kdo nad sebou ztrácí kontrolu…
Kdy jste pochopil, jak se věci ve skutečnosti mají?
Partner byl čím dál prudší a nepříjemnější. Moji přátelé se s námi nechtěli kvůli tomu stýkat. A já jsem se postupně začal bát dráždit ho tím, že půjdu ven sám. Tak se mu vlastně téměř podařilo odstřihnout mě od všech, kteří mi byli blízcí. Najednou jsem byl úplně v izolaci a vydaný jemu napospas. Jednou večer do mě ale Lukáš při svém výbuchu strčil tak, že jsem si rozrazil hlavu o futro dveří. Tehdy mi konečně došlo, že se ho prostě bojím – a že takhle dál žít nemůžu, protože je naprosto nevyzpytatelný a může mi ublížit úplně kdykoliv.
Takže jste v sobě sebral sílu partnera opustit?
Tak snadné to nebylo. Když už se v té pozici oběti domácího násilí ocitnete, máte pocit, že na vás vůbec nezáleží a že vlastně není cesta ven. Já jsem navíc neměl žádnou podpůrnou síť okolo. To, co se u nás doma děje, jsem vlastně řekl jen jediné kolegyni v práci – a to navíc ve velmi upravené a zlehčené podobě. Ale ona to i z náznaků pochopila velmi správně, sama měla totiž ve své rodině podobný případ. Takže mi začala dávat instrukce, co mám dělat, a vlastně mě celým tím pro mě obtížným procesem provedla.
Co vám kolegyně doporučila?
V prvé řadě chtěla, abych si našel terapeuta nebo se obrátil obecně na odborníky, kteří se věnují obětem domácího násilí. Přiznávám, že to mi připadalo hloupé – obtěžovat někoho, kdo řeší zbité ženy, které nemají kam s dětmi utéct před násilnickým partnerem, to jsem nechtěl. Ale nakonec jsem šel alespoň k tomu terapeutovi a hned na druhém sezení bylo jasné, jaká je u nás doma situace. A že musím prostě sebrat veškerou sílu a odejít. Konečně jsem viděl vše v pravém světle a uvědomil si závažnost toho, co se mi děje.
Jak jste odchod od partnera nakonec zvládl?
Bylo to extrémně těžké. Po téměř roce, kdy mě neustále shazoval a ponižoval, jsem měl totiž pocit, že na to nemám. A že si vlastně nic jiného než to, co mám doma, nezasloužím. V tom mi naštěstí pomohl terapeut. Nakonec jsem tedy sebral veškeré odhodlání a Lukášovi řekl, že ho opouštím. Hrozně jsem se bál jeho reakce – a tak mě moc překvapilo, když zůstal stát jako opařený a vlastně mě nechal jít. Nakonec jsem si pobral své věci, se kterými mi přišel pomoct domluvený známý, a prostě šel. Najednou jako by ze mě všechno spadlo. A říkal jsem si, proč jsem neodešel dřív.
Našel jste na tuto otázku odpověď?
Chodil jsem po rozchodu ještě pár měsíců dál na terapii. A myslím, že jsem nechápal, co se u nás děje, právě proto, co jsme si už řekli – tedy že domácí násilí jsem měl vždy spojené s hetero vztahy a s tím, že obětí je obvykle žena. Nenapadlo mě, že by to mohlo být třeba naopak, nebo že by se partnerské týrání vyskytovalo také mezi gay páry. Celý život jsem počítal s tím, že jako gay mohu být terčem nenávisti ze strany heterosexuálů – ale že by mi měl nakonec ubližovat vlastní partner? To mě nenapadlo ani v nejmenším. Myslím, že povědomí o téhle problematice je hrozně malé, lidi se bojí a taky stydí o tom, že je někdo týrá, mluvit. To by se určitě mělo změnit. Já sám dnes už jen doufám, že můj bývalý partner se již s vlastními démony vypořádal a nechová se podobně jako ke mně k nikomu dalšímu.