„Nejhorší je neinformovaný turista, který někam přijede a začne rozhazovat dolary na všechny strany,“ říká cestovatel Jakub Frank
Co bylo tím zásadní impulsem, díky němuž jste se rozhodl změnit svůj koníček v podnikání?
Začnu tím, že jsem chodil ve Zlíně na vysokou školu, ale po třech letech už jsem ve studiu přestal vidět potenciál. Navíc jsem měl nastoupit do práce do Bruselu, což nevyšlo. Takže jsem skončil u jedné obří petrolejářské firmy v Krakově na zákaznickém servisu, kde jsem zvedal telefony pro B2B zákazníky. Vydržel jsem to jen 14 měsíců, protože mě to jednoduše nebavilo. Ale taky jsem v té chvíli nevěděl, co mě vlastně baví. Rozhodl jsem se proto uskutečnit svůj další plán – vyrazit do Malajsie a odtamtud pokračovat na cesty po jihovýchodní Asii, což mělo trvat zhruba dva a půl měsíce. Díky slušným úsporám z korporátu a dobrovolnickým pracím byla moje finanční situace více než dobrá. Jelikož mě Malajsie nadchla a nechtěl jsem zbytečně rozhazovat, zůstal jsem tam nakonec několik měsíců.
Další zastávkou bylo Bali, kde mě nadchlo surfování, a rozhodl jsem se mu věnovat naplno. Učení se surfovat bylo jedním z pěti cílů, které jsem si pro tuto cestu stanovil. Poté přišla výprava na Srí Lanku, kde jsme si povídali s dětmi v angličtině.
Následovalo cestování napříč Indií, co zabralo něco přes 5 500 km. Po devíti měsících jsem přejel Nepál z východu na západ a tam zkusil socio-ekonomický experiment, neboť mě vždy zajímalo fungování peněz – při cestě po Nepálu jsem vůbec nepoužíval peníze, veškerá moje aktivita probíhala výměnou za stravu a ubytování. Což bylo jednodušší, než by člověk čekal, protože jako „bílá žárovka“ jsem to měl v mnoha ohledech jednodušší. Lidé v Indii nebo na Srí Lance k bělochům přistupují úplně jinak, staví je tak trochu na piedestal, a když tam začnete jako běloch něco dělat, často vás napodobí, nebo se přizpůsobí vašim názorům.
Když jsem se vrátil domů, oslovil mě kamarád z vysoké školy Standa a nabídl mi, zda nechci na podobné cesty s sebou začít brát i další lidi. A takhle prostě vznikl TravelNative. Nápad se mi líbil, ale moje podmínky byly, že vše bude mít určitá pravidla a nějakou přidanou hodnotu. Dohodli jsme se například na tom, že na cesty budeme brát maximálně 40 lidí za rok a že každou cestou budeme pomáhat rozvíjet to dané místo.
Jak moc je náročné v dnešní době rozjet podobný projekt?
Cestovní kancelář v dnešní době prakticky nerozjedete, protože žádný ze subjektů, který vydává pojištění proti úpadkům, což je povinnost pro každou cestovní kancelář, vám ho neposkytne, pokud nebudete mít žádnou historii. Musíte mít už i nějaká daňová přiznání. Takže musíte jít cestou, že si založíte cestovní agenturu a začnete spolupracovat s nějakou cestovní kanceláří. Nebo to uděláte jako my: založíte si cestovní klub a děláte klubové akce. Ta druhá možnost je ale velmi na hraně, co se týká legálnosti.
Od začátku jsme ale transparentní, což je jeden z hlavních principů našeho fungování. Každému jsme vždy říkali, že nejsme cestovní kancelář, protože to děláme jinak. Ty peníze, které ony musí utratit za pojištění proti úpadku, za pojištění odpovědnosti a další, my raději dáváme přímo obyvatelům toho místa, kam přicestujeme, abychom jim dokázali co nejefektivněji pomoct.
Můžete uvést nějaké příklady této konkrétní pomoci?
V Nepálu podporujeme místní zdravotní středisko na úpatí hor ve vesnici Sidhing. Poskytuje sice jen tu opravdu bazální medicínu, ale pro místní obyvatele v době monzunů je to záchrana před dlouhou cestou z hor do nejbližšího města, která může trvat až několik dní.
V Indii a na Srí Lance podporujeme malé školáky z chudších rodin. Naši spolucestovatelé předávají vybavení nakoupené z peněz, které sami přivezli – sešity, tužky, uniformy atd. – přímo dětem. Tato pomoc plyne do vyloučených lokalit, jako jsou farmářské oblasti nebo čajové plantáže Thalawa, Nanu Oya-Srí Lanka nebo Singalila-Západní Bengálsko. V Indonésii podporujeme společně s místní neziskovkou nejchudší obyvatele střední Jávy formou nákupu základních potravin.
Dalšími příklady pomoci může být Srí Lanka. Zde lidem vláda podruhé „vykradla“ centrální banku, když to hodně zjednoduším, takže tam se ekonomika skoro úplně zastavila. Nebo když nám v Nepálu v horách umřel jeden velice dobrý přítel jménem Sudip a zůstaly tam po něm dvě děti a manželka. Snažíme se spolu s lidmi, kteří ho znali, těm dětem zaplatit školné, aby mohly vystudovat.
Vy se snažíte lidem ukázat tu nejlevnější cestu, jak v dané oblasti fungovat. Co na tohle říkají místní, kteří naopak chtějí, aby u nich turisté utratili co nejvíce peněz?
Klíčová věc je, že kamkoliv jedeme, tam známe osobně majitele těch hotýlků, restaurací a všech míst, kam se pravidelně vracíme. Což je pro mě hodně důležité. Jsou tam samozřejmě majitelé resortů ze zahraničí, těm ale peníze nedáváme, protože by odtekly k nim domů. My chceme, aby všechno zůstalo na místě. Takže i když jednotlivec neutratí úplně horentní sumu peněz, za celou skupinu, se kterou tam jedete, už to zase tak málo není.
Je taky důležité uvědomit si, že v souhrnu to, co u místních necháme, je pro ně živobytí třeba na půl roku. Navíc, pokud bychom jim tam nechali zase moc peněz, mohlo by je to „zkazit“. Tohle jsem zažil na Bali, což je v tomhle ohledu jedno z nejhorších míst na světě. Jsou tam oficiálně zakázané drogy a prostituce, ale běžně vám tam člověk na ulici prodává lysohlávky nebo na vás v noci pokřikují prostitutky, což jsou často děti. A to je něco, co jsme tam přinesli my, bílí bohatí turisté. To se třeba na Srí Lance zatím úplně neděje, až na jihozápadní pobřeží. Tam v méně turistických místech potkáte člověka, on se na vás usměje a pozve vás na čaj, nebo k sobě na oběd, a přitom u něj v očích nevidíte dolary, kdy by čekal, že mu za to něco dáte. Kdežto právě na Bali na většině míst, když někdo udělá něco podobného, tak automaticky čeká na odměnu nebo protislužbu.
I úsměvy místních dětí jsou často cílem průvodců z TravelNativeFoto: Jakub Frank a Petr Varga/Se svolením
Vy nabízíte turistům několik možností spolupráce – od „pouhé“ konzultace až po plnou cestu s průvodcem. Rozmlouváte třeba někomu cestu právě i kvůli těmto reáliím? Nebo se řídíte heslem – náš zákazník, náš pán, a když někdo s vámi chce mermomocí třeba na Bali, tak mu to splníte?
Nebereme na cesty všechny lidi, kteří se přihlásí. Ať už třeba z fyzického hlediska, kdy usoudíme, že pro ně není cesta do hor vhodná, nebo i z psychického, kdy je jasné, že by dělali problémy celé skupině. Důležité je, že se s každým bavíme otevřeně. Když chce někdo na Bali, tak mu řeknu, ať klidně jede, ale poradím, jakým místům se vyhýbat. Což ostatně platí na všechna místa. Nejhorší je neinformovaný turista, který někam přijede a začne rozhazovat dolary na všechny strany. Problém je ale i přílišné neutrácení. Například Nepálce dokážete usmlouvat, aby vám prodal zboží pod jeho nákupní cenou, což je taky špatně. Není to ale jen o penězích. Informujeme všechny i o tom, jak se správně obléct, nebo jaká je místní kultura.
Když se tedy vrátím konkrétně k Bali, tu cestu jsme schopni zařídit, ale neděláme to úplně rádi. Soustředíme se hlavně na místa, kde to dobře známe, což je jižní Asie, hlavně Nepál, Srí Lanka, Indie a Indonésie. Postupně ale začínáme spolupracovat i s lidmi, kteří se vyznají také v dalších částech světa.
Zaujalo mně, že ve vašem šestičlenném týmu jsou momentálně čtyři ženy. To je nějaká shoda okolností, nebo se dá říct, že jsou ženy lepší průvodkyně?
Ženy jsou obecně empatičtější, na druhou stranu si ale myslím, že je pro ně náročnější například situace, kdy se něco v horách stane a vy máte odtáhnout stokilového chlapa do bezpečí. Proč se to takhle sešlo? Být průvodce je určitá životní fáze. Je málo průvodců, kteří provádí celý život. Často do toho lidé naskočí, dělají to 3-4 roky a pak zmizí. U nás je to často tak, že průvodci jsou lidé, kteří s námi byli na nějaké výpravě a padli jsme si do noty. Přijdou na druhou, na třetí a pak sami projeví zájem o průvodcovství. Aktuálně je to zkrátka tak, že jsme si více porozuměli s těmito ženami. Za nějaký čas to tedy může být úplně obráceně.
Existuje několik dalších lidí či skupin, které provozují podobné cesty jako vy. Znáte se a komunikujete mezi sebou své zkušenosti?
Já osobně mohu mluvit třeba o lidech z Brna, konkrétně se jedná o Expedition Club, kde občas také provádím. Ale řekl bych, že jsem se v Česku nesetkal s podobnými kluby či kancelářemi, kde by byl budget na to, aby se rozvíjela určitá místa. Jinak se ale z toho cestovatelského hlediska mezi sebou víceméně známe, setkáváme se na přednáškách, festivalech a přímo v terénu. Aktuálně spolupracujeme například s CK Worldee, což je takový „Marketplace“ cest, kde se nachází různí průvodci. Snažíme se vycházet si vstříc a pomáhat si.
Před rozhovorem jste zmínil, že TravelNative je spíše váš drahý koníček a jinak normálně chodíte do práce. Jak často tedy vyrážíte na výpravy?
Když to vezmu od covidu, tak v roce 2022 to byla jedna. Další rok už byly tři, letos jich bude celkem šest. Na další rok plánujeme devět až deset. Ale spíše než o celkový počet mi jde o to, aby výpravy byly naplněné lidmi s podobnou náturou. V jedné skupině míváme 5-9 lidí.
Dokázal byste udělat cestu na míru i vyloženě pro LGBT člověka?
Myslím, že ano, ale ptal bych se na spoustu otázek, stejně jako u všech ostatních. Když se s někým sejdu, potřebuji vědět, kam chce jet, co od cesty očekává a co by rád zažil. Samozřejmě řešíme i ekonomické záležitosti. Často navštěvujeme země, kde rodiny řeší základní existenční otázky a nemají kapacitu zabývat se věcmi, jako je například něčí orientace.
Takže příprava probíhá úplně stejně jako u kohokoliv jiného, akorát byste se musel zeptat například na to, pokud by jel se svým partnerem/partnerkou, zda jsou ochotni se nedržet v té zemi za ruku, nebo se nepolíbit na ulici…
Přesně tak. Napadl mě třeba Írán, kde je tohle skoro nemožné. Nebo Indie, kde jsou velká města víceméně liberální, ale na vesnici by to už byl problém. Ale v Nepálu je to jiné, tam chodím třeba i s kamarády ruku v ruce, objímáme se a je to naprosto přirozené. Muži tam mají projevy přátelství nastavené obecně úplně jinak, takže to, že se tam drží dva muži jakožto partneři za ruku, vůbec nikdo neřeší.
Pokud to celé shrnu, tak si myslím, že když takový člověk s námi vyrazí a pochopí úskalí toho daného státu, což je můj úkol, abych mu dostatečně vysvětlil, tak problém nebude víceméně nikde. Moje zkušenost je taková, protože jsem na výpravách už měl pár gayů a leseb, že používali různé aplikace a dokázali se s jejich pomocí seznámit i s dalšími místními členy LGBTQ+ komunity a mohli se jich napřímo zeptat, jak to tam chodí a na co by si měli dávat pozor. Ale ani pro mě, nebo celý tým TravelNative, by nebyl problém se s místní queer komunitou zkontaktovat, zjistit si informace a ty před cestou předat dál.
