„Ze společného domova mě vyštvala partnerova matka – jeho orientaci nikdy nepřijala, prý jsme žili v hříchu,“ vzpomíná Marek
Marku, žil jste poměrně dlouho ve spokojeném partnerském vztahu. Ten se ale nedávno rozpadl. Co se stalo?
Žil jsem s partnerem nedaleko Prahy v domečku, měli jsme zahradu, psa a náš život byl – nebál bych se říct – v podstatě dokonalý. Jenže pak jeho matka měla mrtvici. Tím začal velmi zvláštní kolotoč událostí. Partner se totiž rozhodl, že matku nastěhuje k nám. Nakonec to vedlo k tomu, že jsem si sbalil věci a odstěhoval se.
Není ale péče o nemocné rodiče do jisté míry „povinností“ dětí?
Nepochybně ano. Musím ale doplnit celý širší kontext. Partnerova matka nikdy nepřijala to, že je její syn gay. V podstatě s ním přerušila kontakt. My jsme spolu žili patnáct let a já jsem se s ní za tu dobu ani jednou nesetkal. Nestýkal se s ní ani partner, vůbec nebyli v kontaktu. Jednoho krásného dne mu ale zazvonil telefon – volali z nemocnice, že jeho matka měla mozkovou příhodu a že by se měl dostavit. Partner tam pochopitelně jel, ale vrátil se domů s tím, že matka bude potřebovat další péči a že v nemocnici nemůže zůstat dlouho. A že ji tedy nastěhuje k nám. To mě doslova šokovalo. Zejména vzhledem k tomu, co mi o ní dříve všechno vyprávěl.
Vysvětlil vám nějak své rozhodnutí? Nebo vám to oznámil jako hotovou věc?
Spíš to druhé. Vlastně celá ta situace byla asi ten základní bod k tomu našemu rozchodu. On mi to sdělil jen tak mimochodem – a když jsem na něj úplně nechápavě zíral, co ho to najednou popadlo, navíc když bychom jeho matce klidně mohli zajistit nějakou specializovanou péči mimo náš domov, řekl mi, že je to jeho dům, tak si taky bude dělat, co chce. To mi spadla brada. Je pravda, že dům byl skutečně jeho, já jsem se k němu před těmi patnácti lety přistěhoval a svůj byt dal k pronájmu. Ale taky jsem do toho domu a zahrady investoval. Podílel jsem se na chodu domácnosti a rozhodně jsem nijak nerozlišoval, jestli je něco moje a něco partnerovo. Považoval jsem ten dům za náš společný domov. Zjevně jsem se ale spletl.
Jak se vaše situace dál vyvíjela?
Partner, teď teda už můj bývalý, abych mluvil přesně, vyčlenil matce pokoj pro hosty. Přivezl ji domů s tím, jak je nemohoucí a neschopná se o sebe postarat. Podotýkám, že je jí aktuálně 61 let a mozková příhoda neměla v jejím případě nijak extra fatální důsledky. Byla například schopná pochybu s chodítkem. Lékař navíc ve zprávě uváděl, že je třeba, aby se postupně vracela k běžnému způsobu života – a že ji v tom máme podpořit. Takže jsem ve skrytu duše doufal, že po pár měsících se nám povede sehnat pro ni místo v domově pro seniory, příp. pečovatelku, která by jí pomáhala, pokud by se vrátila do vlastního bytu.
Jenže se ukázalo, že matce se její role nemocné příliš „zalíbila“. Nechci, aby to znělo nějak krutě, ale ona se nechala obskakovat, jako by byla na smrtelné posteli. Odmítala rehabilitovat, odmítala se zapojovat do jakýchkoliv aktivit. A partnera totálně odstřihla od jeho života. Ten kvůli ní dokonce dojížděl i z práce s teplými obědy a rušil veškeré další činnosti, vzdal se svých zájmů. Maminka totiž potřebovala tu teplou večeři, tu ke kadeřnici, tu měla depresi… Stával se z toho nepřetržitý teror. Samozřejmě taky trousila různé uštěpačné poznámky na mou adresu a často nezapomněla zdůraznit, jak by doma byla potřeba ženská ruka a jak my žijeme v hříchu. Neměli jsme navíc s partnerem jedinou chvilku pro sebe. Když se nám jednou podařilo doslova „utrhnout“ a jít na večeři, v jejím průběhu matka partnerovi volala, že upadla a on jí musí přijet rychle pomoct. Když jsme přijeli domů, spokojeně seděla v křesle. Prý se jí nakonec povedlo zvednout…
Zkoušel jste s partnerem probrat, s čím máte problém?
Několikrát jsem se o to snažil. Jenže pokaždé se najednou odněkud zjevila ona. Byla na něj jako med, mě naprosto ignorovala. Zpětně si říkám, jestli to nebyl nějaký její šílený plán prostě mě vyštvat, aby ho měla jen pro sebe – a dosáhla tak i svého, že její synáček už nežije hříšně s chlapem. Ale možná jsem až příliš paranoidní.
Takže partnerovi nevadilo, že se najednou celý jeho život točí kolem matky, která jej vlastně dříve kvůli jeho orientaci zavrhla?
Já jsem to taky nechápal. Dokonce jsem nějaký čas chodil i k terapeutovi, se kterým jsem naši situaci probíral. A ten mi vysvětlil, že je vysoce pravděpodobné, že partner najednou vycítil, že se mu nabízí příležitost „mít s matkou vztah“, který v podstatě nikdy neměl. A tak prostě hodil vše, co bylo, za hlavu. Matka se najednou pro něj stala prioritou. Já bych mu to nezazlíval, kdyby ale najednou nebyl tím vším úplně zaslepený. Samozřejmě by mě vůbec nenapadlo, že bychom ji nechali napospas osudu. Vlastně bych se dokázal nějak srovnat i s tím, že u nás nějakou dobu bydlí. Ale její chování bylo pro mě po čase už nepřekonatelným problémem.
Jak partner reagoval, když jste mu oznámil, že se s ním rozcházíte?
V první chvíli byl docela v šoku – a ptal se mě, co mě to chytlo… To jsem měl ještě pocit, že je tu jiskřička naděje, že si třeba porozumíme a situace se nějak urovná. Jenže když jsem mu vysvětlil svůj pohled na věc, hrozně ho to namíchlo. Po docela solidní hádce jsem usoudil, že ho matka opravdu dokonale „oblbla“, posbíral jsem si věci a prostě šel.
Od vašeho rozchodu uplynul již téměř rok. Jak tento svůj krok zpětně hodnotíte?
I po rozchodu jsem chodil k terapeutovi – a došel díky němu k závěru, že jsem opravdu jinou možnost neměl, pokud jsem si chtěl zachovat zdravý rozum a především špetku důstojnosti. Samozřejmě je mi líto, jak náš vztah dopadl. Ale od přátel vím, že partnerova matka u něj bydlí stále a stále je středobodem jeho života. A zaměstnává ho natolik, že rozhodně nemá prostor na to, aby se věnoval svému osobnímu životu. Takže maminka bude nejspíš spokojená…