„Pěkné nehty a boty na podpatku nepatří jen ženám, ale zkuste si tak zajít do baru na malém městě. Bál jsem se o život!“ svěřil se mladík
Pojďme napřed k vhodnému oslovení. Hovořili jsme spolu před tímto rozhovorem o tom, že pro vás není označení „muž“ zcela vystihující, přesto používáte mužské zájmeno i jméno, které jste dostal od rodičů. Byla někdy ve hře i jiná varianta?
Věc se má tak, že já si prostě nejsem jistý. Nepřipadá mi, že je v pořádku prohlásit se za ženu, protože se jako žena necítím. Ale necítím se ani plně jako muž. Vzal jsem to zatím cestou nejmenšího odporu – mám mužské rysy, narodil jsem se jako biologický muž a lidi mě na první dobrou vnímají jako muže. Takže je pro mě nejsnazší to tak nechat, dokud nebudu mít jasno, co s tím.
Jde o to, že v českém jazyce není úplně snadné mluvit s lidmi, jako jsem já. Je to náročné – lámat si jazyk v množném čísle, když mluvíte s jednotlivcem. Zároveň já si nejsem ani úplně jistý, jestli bych chtěl, abych byl vnímaný jako nebinární. Vlastně v tom mám ještě dost zmatek, ale říkám si, že jsem ještě mladý, že se nemusím rozhodnout hned a všechno má svůj čas. Mluvil jsem o tom i s mamkou a ta mě podpořila v tom, abych to prostě zatím nechal svému vlastnímu vývoji, a to je asi nejlepší řešení. Když jsem měl totiž období, kdy jsem to chtěl jednou pro vždy rozlousknout, byl jsem na pokraji zhroucení.
Šlo o stres pramenící z této nejistoty? Z toho, že jste cítil nějaký tlak všechno vyřešit a nastavit, ale nešlo to?
Je to tak. Já jsem nikdy nebyl jako ostatní. Nikdy jsem nikam moc nezapadl, i když jsem měl štěstí na okolí. Mám skvělou rodinu a mám i několik opravdu dobrých přátel. Ale když přijdu do místnosti, vždycky cítím ty pohledy. Nejsem přehlédnutelný nebo zaměnitelný. Na jednu stranu mi to dělá radost, že jsem unikátní, na druhou ale není snadné s tím žít, navíc pokud opravdu nevíte, jak lidem zodpovědět všechny otázky.
Když se nad tím zamyslím, pořád mám asi blíž k muži než k ženě. Ale zároveň mám třeba moc rád stereotypně ženskou módu. V tomhle je můj velký vzor Harry Styles. Tohle boření rozdílů mezi ženským a mužským šatníkem je podle mě krásná ukázka toho, že svět se v něčem uzdravuje. Že ne všechno je jenom o nenávisti. Dává mi to pocit naděje a víry v lidstvo.
Kdy jste začal třeba s krásnou barevnou manikúrou?
Já jsem s tím experimentoval už třeba ve dvanácti, ale to jenom černým lakem, protože jsem se bál jít do školy s barevným. S černým jsem to uhrál na metal nebo podobnou ptákovinu. (smích) Ale bavilo mě to vždycky. Čím jsem byl starší, tím víc mi docházelo, že bych se neměl bát být sám sebou, ale je to těžké. I učitelé byli proti. Moje mamka musela do školy hned několikrát, protože učitelům vadilo, co mám na sobě.
Myslíte teď nejen třeba lak na nehty?
Když jsem pak byl starší a měl jsem ve škole kamarády, brali mě takového, jaký jsem, takže jsem si třeba i chtěl vzít něco, co se mi líbí. Ale učitelé měli problém s tím, že třeba mám halenku k džínům. Tvrdili, že se oblékám nevhodně a urážlivě. Nechápu, koho jsem tím mohl urazit. Nikdy jsem nechodil nějak odhalený, nikdy jsem ani na tričku neměl nějaký urážlivý nebo vulgární nápis. To se o jiných klucích říct nedá – a s tím nikdo problém neměl. Tohle třeba nechápu dodnes a hodě mě to trápilo. Naštěstí moje mamka se za mě vždycky prala. Nedovolila mi ve škole provokovat tak moc, že bych si třeba vzal šaty, ale pokud jde o dámská trička, v tom neviděla problém. Jde jen o trochu jiný střih, možná barvy… Ale rozhodně jsem nebyl tak výrazný, jak jsem třeba být chtěl. Tlumil jsem to, abych se nedostával do nepříjemností.
Hovořil jste někdy ve škole o svém genderu? Jak se stavěli učitelé k tomu?
Tohle je část, kterou jsem sdílel jen s blízkými kamarády. Když sám nevíte, jak to máte, tak se to těžko prezentuje nějaké autoritě. Co ale věděli, je samozřejmě to, že se mi vždycky líbili kluci. S holkami jsem jen hodně dobrý kamarád, ale nic mi to neříká. Já holce koukám na dekolt jen, když tam má krásný doplněk, prostě mě to vůbec, ale vůbec nebere, a v tom jsem měl jasno už opravdu od začátku puberty.
Vnímáte obecně módu jako neomezenou genderem?
Já ano. Že dneska ženy běžně nosí třeba obleky z pánského oddělení, to už nikoho nepohorší. A to je skvělá zpráva! A třeba pěkné nehty a boty na podpatku podle mě zase nepatří jen ženám, ale zkuste si tak zajít do baru na malém městě…
Máte nějakou špatnou zkušenost?
Není snadné být mnou a jít ven. Lidi na mě vždycky koukali. Ale jak jde o bary a malá města, to je úplně o něčem jiném než jenom o pokukování a sem tam posměšcích. Když jsem to jednou zkusil, bál jsem se o život! Tak strašné to bylo! Došlo na velkou konfrontaci, kterou už nikdy nechci zažít. Dodnes se tomu místu vyhýbám a mám strach.
Myslíte, že ve větších městech je to lepší?
Možná o trochu, ale není to ideální. I v Praze na vás všichni koukají. Říká se, že v Praze je všem všechno jedno, ale není to pravda. Cítím ty pohledy v metru, pár lidí si mě rozhodně vždycky i vyfotilo. Dělám, že to nevidím. Chci si žít podle sebe a společnost si bude muset zvyknout. Doufám, že jednoho dne budeme všichni otevření jedinečnosti a přestaneme být jako slepice na dvorečku. Slyšel jsem, že když dáte ke třem stejným slepicím jednu v jiné barvě, uklovou ji. Takhle nějak se občas cítím. Přitom já nikomu neubližuju. Je to pro mě nepochopitelné, jak se někteří lidé, navíc dospělí, chovají. A moc bych si přál, aby se nad sebou zamysleli.
Myslíte, že se za svého života dočkáte toho, že se lidé nebudou otáčet?
Nemyslím. Na to je společnost ještě asi nepřipravená. Ale nejvíc bych si to přál pro moji mamku. Ona vždycky stála za mnou a vidím, jak ji trápí, když slyší, jak si o mně lidi šeptají. Mrzí mě, že se tím vůbec musí trápit a bát se o mě. Je to ta nejlepší máma na světě a já nechci, aby si na ni kdokoli ukazoval. Mluvili jsme i o tomhle článku, a proto chci zůstat anonymní. Neumím si představit, jak by ji bolelo, kdyby si četla komentáře, které očekávám. Ale třeba se v lidech pletu…
