„Určitě bychom ho bránili ze všech sil. Ale nezhroutili bychom se? Já nevím…“ Matěj s partnerem se bojí, že by jejich dítě bylo šikanované
Matěji, vy žijete s partnerem ve společné domácnosti už dvanáct let. To opravdu není málo, když zvážíme, že vám nebylo ještě ani pětatřicet. Než se dostaneme k vašemu příběhu, povězte, co je podle vás „tajemstvím“ dlouhodobého štěstí ve vztahu?
Já nechci mluvit za všechny, ale podle mě je to vědomí, kdy být zticha. Každý člověk je něčím někdy protivný, otravný… Každý máme špatné dny a jsme citlivější na podněty. My oba umíme prostě držet klapačku, když na tohle přijde. Neštěkáme na sebe, když máme špatnou náladu nebo náročný den. Neobviňujeme se z věcí, které jsme nemohli ovlivnit, ale ani si nepřehazujeme vinu, když něco ovlivnit šlo. Řešíme problém jako tým, ne jako dva vystresovaní jednotlivci. To je asi to, co vidím, že často mezi mými známými ve vztazích nefungovalo. Že jeden z nich nebo oba neuměli namísto výbuchu prostě pár hlubokých nádechů.
Já třeba mám práci, která vyžaduje hodně komunikace. I když jsem extrovertní, někdy je to na mě trochu moc a když přijdu domů, nemám chuť ještě na nějaké schůzky s přáteli nebo být jinak sociálně aktivní. A to je poměrně snadné pak bouchnout kvůli blbosti. Ale já vím, že to nesmím udělat, protože pak by mě to mrzelo. Takže jsem se naučil už u příchodu ve dveřích hlásit, kolik procent mám sociální baterky. A přítel díky tomu ví, na čem jsem a jak se mnou naložit. (smích)
A co partner? Funguje i z jeho strany nějaký takový zvyk, jako je vaše hlášení stavu sociální baterky?
Můj partner má větší možnost zalézt si během dne do svého koutku a mlčet, ale zase bývá hodně přetažený počítačem. Ono se to nezdá, ale když celý den koukáte do obrazovky, má to na náladu vliv. Přesto se snaží mě nechat v klidu koukat na televizi, když potřebuju dekompresi a netlačí mě za každou cenu ven nebo trávit čas jinak. Chápe, že já přes den mám prostě jiné aktivity než on a bývám doma líný. To jsem si dávno přiznal, já opravdu miluju náš gauč a hrozně rád se na něm válím v dece a koukám na seriály. A chápu, že to může být protivné, protože se mnou třeba není pořád sranda. Ale on mi to nevyčítá. Když potřebuje nějakou aktivitu, jde si zaběhat a nenutí mě se přidat. Začne třeba uklízet nebo vařit a nedělá to proto, aby mi pak vyčetl, že byl doma aktivní. To si myslím, že je strašně důležité. Spousta lidí je doma ve stresu, když odpočívá po svém, protože jim to jejich partner nebo partnerka vyčítá. A to si myslím, že je velký problém.
Dá se říct, že díky tomu, že navzájem respektujete své potřeby, jste spokojenější i v momentech, kdy trávíte čas společně?
Určitě. Nám je nejlíp, když jsme spolu. Nemusíme u toho přeci pořád být zapojení ve stejné aktivitě. Když přítel vaří, donese mi třeba ochutnat, zatímco odpočívám v obýváku. To jsou takové drobnosti, které vás spojují.
My jsme se spolu spojili pro rozhovor hlavně kvůli tématu, které jste hodně řešili, a to jsou děti. Došli jste k názoru, že minimálně zatím je mít nebudete a kdo ví, jestli v budoucnu. Ale vím, že tomu tak nebylo vždycky. Jak jste se dostali do této fáze?
My jsme o dětech mluvili hodně. Naši známí už mají děti, často hlídáme neteřinky, taky naši blízcí kamarádi už jsou v jiném stavu – heterosexuální pár. A víme, že budeme rádi u toho – jako strejdové. Pokud jde o nás, nám vadí ta komplikovanost právní i mezilidská.
Právní samozřejmě rozumím. Jak to myslíte s tou mezilidskou?
Jde o to, že se na vás každý nějak kouká. Ať už je to někdo, kdo si o tom myslí svoje, nebo naopak další, kteří děsně jásají, když se mluví o gay rodině. Ono je to od nich hezké, ale taky nás to staví do pozice, že jsme „jiní“, když nás musí někdo podporovat a jásat, že chceme být jako normální pár, který chce děti. Chápete, co tím myslím? I to, že potřebujeme zastání, že to je ve společnosti téma, z nás dělá svým způsobem něco zvláštního. A my nechceme, aby se na naše dítě koukalo jako na něco „zvláštního“. Ostatní děti mohou být kruté. A nejen děti. Nechceme, aby se našeho syna nebo dcery pořád někdo ptal, jestli mu/jí nechybí maminka a jak to jako doma funguje se dvěma táty. Nechceme, aby tomu bylo dítě vystaveno.
Původně jste ale děti chtěl, že?
Já je vlastně chci pořád, uvnitř v duši. Ale musím taky myslet prakticky. A i když já i partner děti máme opravdu rádi, bojíme se, co by to s námi udělalo. A nechceme žádné živé bytosti způsobit, že se třeba nebude cítit komfortně mezi spolužáky.
Myslíte si, že předsudky jsou v Česku stále natolik silné, že by vašemu dítěti dělali lidé problémy?
Doufám, že ne, ale zaručit to nemůžu. A opravdu se toho bojím. Já sám jsem dospělý a když na nás jednou za dlouhý čas někdo na ulici něco zakřičí, mám z toho trauma na hodně dlouho. Co kdyby tohle muselo poslouchat dítě? Ty mají ještě citlivější vnímání…
Týká se tohle podle vás jen dětí duhových rodin? Nejsou tu vždycky témata, která jsou pro dítě z jakékoli rodiny citlivější?
Samozřejmě, že terčem můžou být za cokoli. My se jen bojíme toho, že u nás je ta pravděpodobnost mnohem vyšší. Těžko se to vysvětluje. Možná je to tím, že sami se bojíme, jak bychom se zvládli bránit. Já třeba to mám v rodině v pohodě a můj partner si rozumí se svými sourozenci, ale s rodiči je to takové poloviční. Už jsme zažili mnoho věcí. Partnera šikanovali na základce, já jsem na základní škole taky neměl na děti štěstí. Sami jsme v tom ještě emočně dost angažovaní a řešíme si svoje strachy a kdyby to najednou mělo prožívat naše dítě, nevím, jestli bychom to psychicky zvládli. Určitě bychom ho bránili ze všech sil. Ale nezhroutili bychom se? Já nevím…
Mluvili jsme o tom dlouho a došli jsme k závěru, že nám místo dítěte stačí psi. Máme dva. Naše zlatíčko, zlaťák, kterého jsme si pořídili před pěti lety. Hodnějšího psa nenajdete! Sice nás neochrání ani před mouchou, ale je to takový náš psycholog a plyšáček v jednom. A vloni jsme pořídili i fenečku. To je taková naše holčička rozmazlená a rozcapená. Vlastně si děláme legraci, že teď jsme kompletní rodina, jen ne tak, jak si to lidi představí na první dobrou. (smích)