„Nechceme nikoho nutit dívat se na jevišti na pár gayů. Starou tradiční show od nás ale nečekejte,“ říkají zakladatelé černého divadla HILT

Nesetkávám se s divadelníky úplně každý den, řekněte mi tedy prosím na začátek – jak je na tom dnes černé divadlo po covidové přestávce? Z deseti černých divadel totiž zbyly v Praze jen čtyři. Chodí diváci?

Theo: Ještě na začátku minulého roku bylo velmi náročné se z toho dostat. Po 17 letech existence, kdy jsme si mysleli, že už nás nemůže nic ohrozit, jsme zjistili, že všechno musíme udělat úplně nanovo. Všechny naše kontakty a poznámky jsem zahodil a začal tvořit nové. Nicméně musím říct, že věci se daly za poslední rok do pohybu, zažíváme ohromný comeback a máme stále vyprodáno. Hráli jsme i několikrát denně, ale od toho jsme i kvůli pohodlí diváků upustili.

Jinak stále fungujeme v malé formě, v divadle máme 50 míst, abychom byli co nejblíže divákům. Větší publikum si užíváme na zájezdech nebo když nás pozvou do jiného divadla jako hosty. Například v minulém roce jsme navštívili Teatro National v Guatemale, kde se vyprodalo 2 000 míst, každopádně tam zase není ten kontakt s divákem.

Je blízký kontakt vůbec potřeba?

Theo: My jsme na základě blízkého kontaktu vznikli. HILT znamená Hoidekr Interactive Light Theatre, přičemž slovo „interaktivní“ je velmi důležité. U nás show nezačíná tak, že by se otevřela opona nebo něco podobného. V jednom představení máme dokonce scénku, kdy si lidé myslí, že se hádá personál, ale situace se vyvine zcela nečekaně jinak.

Jak moc je pro vás osobně důležité, že černé divadlo, jak ho známe dnes, vzniklo v Praze? Je to jedna z těch hlavních motivací, proč se ho snažíte udržet dál?

Štěpánka: Je to určitě důležité, jsme na to hrdí.

Theo: Když jsem se seznámil s konceptem černého divadla, zaujalo mě, že se pořád hraje s loutkami a opakují se dokola scénky ze 60. let. Tak jsem si řekl, že je tomu potřeba dát nějaké „koule“ a zmodernizovat celý koncept. Nakonec jsme se rozhodli jít spíše komediálním směrem, každá show má minimálně jednu vtipnou scénku. Když tedy přijde divák, který očekává tu starou tradiční show, odchází většinou uražený. Díky tomu nevycházíme příliš dobře s ostatními černými divadly, která berou svá představení příliš vážně.

Vaše divadlo obsahuje spoustu inovativních prvků, lze přestavení stále ještě někam posunovat?

Štěpánka: My máme neustále nějaké nápady, takže se dá říct, že inovace probíhají prakticky pořád.

Theo: Je spíše otázka, kam až chceme zajít. Černé divadlo využívá hlavně tmu a světlo, na tom se dá překvapivě docela dost vyřádit, ale takové ty přehnané laserové show a další velké moderní věci dělat nechci. Není nic složitého na tom, dát tanečníkovi například laserové rukavice, ale touhle cestou jít nechceme.

Theodor chce být prezentován takový, jaký je. A on je prý rád nahý a rád nevulgárně provokuje
Foto: Theodor Hoidekr/Se svolením

Když jsme si domlouvali setkání, zaujalo mě, že jste se o svém divadle zmínil jako o jediném „gay“ divadle. V čem konkrétně je gay?

Theo: Tak ono je to hlavně mnou a personálem, kdy se okolo mě zkrátka neustále motají lidé z téhle komunity. Tedy, s výjimkou Štěpánky. My jsme taková paradoxní dvojice, kdy ona je malá a já teplej. (smích) Neustále mezi námi kolují různé narážky, ale holky jsou zase zvyklé, že se před námi nemusí stydět. Takže to není tak, že bychom se prezentovali jako gay divadlo, je to zkrátka čistě naše interní klima.

Takže do budoucna nechystáte žádné čistě „LGBT představení“?

Theo: Ne, to určitě nechystáme, jsme tu pro každého diváka. Nechci nikoho „nutit“, aby se na jevišti díval na zamilovaný párek gayů. I naše nejnovější představení – Images of Love – které se otevřeně dotýká mnohých podob lásky, je příběh muže a ženy. Tam je navíc vtipné i to, že diváky spíše zajímají efekty než samotný děj. Jedna kamarádka mi po generálce řekla, že vůbec nevnímala příběh, těšila se hlavně na každou další scénu, jaký uvidí efekt nebo tanec. Což je trochu škoda, protože do každé show vždy vkládám své pocity a obrazy z vlastního života.

Co se Images of Love konkrétně týká, je do něj vloženo moje aktuální podivné období, kdy si doma s partnerem po devíti letech vztahu lezeme na nervy. V tomhle představení jsou tak promítnuty moje pozitivní vzpomínky na počátky vztahu. Jak to bylo hezké, když jsme byli v Indii. Jak bylo parádní, když jsme potkali modelky z Koreje a poseděli s nimi na louce. Posbíral jsem tyhle pěkné zážitky a v upravené formě je do toho zakomponoval.

Štěpánko, Vy do podoby představení nějak zasahujete?

Štěpánka: Hlavní režisér a choreograf je Theo. On řekne svoji myšlenku a co po nás chce. A my mu to předvedeme. Buď se mu to líbí, nebo pak společně konzultujeme úpravy.

Theo: Já se Štěpánkou vždycky probírám své nápady, aby mi řekla svůj názor z pohledu klasické divadelnice. Nechávám se tak trochu zkrotit a zjišťuji, zda je můj nápad dobrý, či ne. Jsem tvrdohlavý, ale poradit si nechám.

Ještě se vrátím k modernizaci divadla. Uvažovali jste například o streamování svých představení?

Theo: To jsme během covidu dělali, abychom se udrželi v povědomí a mohli aspoň něco málo vydělat. Avšak moc to nešlo. Lidé se sice hromadně dívali, ale finančně to byla katastrofa. Navíc nám vypadával signál nebo zlobila kamera. Nakonec jsme stejně usoudili, že to nemá moc význam, protože černé divadlo se zkrátka musí vidět naživo. Jde o úplně jiné představení, než jaké zažijete skrze obrazovku.

Když je řeč o zviditelnění, zkusili jste třeba něco jako Československo má talent? Tam se podobná vystoupení objevují docela často…

Štěpánka: I tohle jsme kdysi dávno chtěli zkusit, ještě když to začínalo. Bohužel nám ale nevyhověli v našich podmínkách ohledně techniky.

Theo: Byli jsme v nějakém předvýběru u úplně jiné poroty, ale když jsme chtěli nějaké rekvizity, řekli nám, že nejsou potřeba, že si to umí představit. Pak si něco pošeptali a byl konec. Ale na druhé straně, když jsme se pak za dva nebo tři roky dívali na vystoupení nám podobných souborů, shodli jsme se, že to stejně není nic pro nás. Museli bychom se podřídit specifickým podmínkám toho pořadu a vytratila by se naše vlastní tvorba.

Chystáte teď něco nového? A jak dlouho vlastně trvá příprava takové „černé show“?

Theo: Teď aktuálně ne, protože jednu premiéru, právě Images of Love, máme čerstvě za sebou. Navíc celá příprava je ohromně složitá a trvá opravdu dlouho, děláme si vše od začátku do konce úplně sami. Nápad na Images of Love vznikl na začátku léta a v říjnu už se hrálo, ale to byla výjimka, normálně vše trvá minimálně půl roku.

Štěpánka: Spíše než vymýšlení neustále nových představení děláme to, že obměňujeme ta stávající. Základ je stejný, ale v průběhu času přidáváme různé světelné prvky nebo scénky. Záleží hodně i na reakcích diváků, což je náš malý kompas pro to, co bychom mohli vyhodit nebo upravit.