„Nechci humorem přiživovat stereotypy,“ říká Vašek z Aše. Za slam poetry získal evropský bronz, přinesl mu ale „výpadek“ sebevědomí
Rozhovor
Zdroj: archiv respondenta (Vašek z Aše)
<Path>

„Nechci humorem přiživovat stereotypy,“ říká Vašek z Aše. Za slam poetry získal evropský bronz, přinesl mu ale „výpadek“ sebevědomí

Když bylo Václavovi Ponikelskému čtrnáct let, poprvé se nachomýtl ke slam poetry. „Battle v básničkách” mu sice při čtení kulturního programu vůbec nezněl dobře, naživo ho ale exhibice bavila. Žádné ambice psát a předvádět vlastní texty tehdy neměl, táhlo ho to spíš do Prahy na DAMU, nechal se ale přesvědčit od kamaráda, ať si jedno vystoupení nachystá – a tak se zrodil Vašek z Aše, dvojnásobný vicemistr ČR ve slam poetry. V roce 2022 si z evropského šampionátu v Římě přivezl bronzovou medaili, díky níž se s vlastními texty podíval až na Mistrovství světa, do Ria de Janeira. Sláva mu ale do hlavy rozhodně nestoupla – spíš naopak. Dnes dvaadvacetiletý performer studuje takzvanou „alternu”, tedy Herectví alternativního a loutkového divadla, i nadále se ale věnuje slamu. V listopadu moderoval Vašek z Aše LGBT slam poetry exhibici v pražském Rock Café – a mimo jiné nám prozradil, jak snáší homofobii coby umělec, který je sice heterosexuální, ale velmi blízce se s queer umělci přátelí.
Veronika Košťálková Autor
14. 11. 2024

Vašku, pochopila jsem, že se slam poetry vůbec nemusí rýmovat. Čím se taková vystoupení liší třeba od stand up comedy?

Ten nejzásadnější rozdíl je – a tím vůbec nechci stand up nijak degradovat – že stand up comedy cílí na jednu emoci, na smích. Pokud se divák nepobavil, odchází domů s tím, že šlo o špatný stand up. Na slamu divák může zažít širokou škálu emocí. Ačkoli to tak v ČR úplně nevypadá, protože hodně lidí, včetně mě, píše vtipné texty, najdou se i slamy ryze poetické, vážné nebo sociálně angažované. A je super, když se v rámci dramaturgie jednoho večera podaří na soupisku nastřádat hodně odlišné autory, a divák tak odchází obohacený o několik emočních zážitků.

Co přesně studujete na divadelní fakultě Akademie múzických umění?

Herectví alternativního a loutkového divadla, což je takový protipól „klasické“ činohry. Děláme i objektové divadlo – odnož loutkového divadla, v rámci níž se učíme vdechnout život obyčejným předmětům. Na přijímačkách jsem animoval instantní polévky – maďarskou, čínskou. To vzbudilo poměrně poprask (smích).

Na divadelní prkna vás oklikou přivedla slam poetry?

Že půjdu dělat divadlo, jsem byl přesvědčený dřív, než jsem začal dělat slam. Od druhé třídy jsem chodil na dramaťák a na gymplu jsem zjistil, že je to jediná pozitivní věc, která mě kotví v rámci týdne. Nezvládal jsem frontální výuku a chybělo mi umělecké vybití. Z dramaťáku jsem vždycky odcházel motivovaný na příště, věděl jsem, že mě divadlo neomrzí. Neměl jsem ani plán B, co budu dělat, pokud mi přijímačky na DAMU nevyjdou. Což vzhledem k tomu, jak DAMU funguje, byla ode mě docela troufalost, která mě zpětně fascinuje. (smích) Protože se sem hlásí třeba čtyři sta lidí a do ročníku jich vezmou deset –  to říkám se vší skromností.

Co vám dává slam poetry teď, když už umělecké vybití máte na „alterně“?

Možnost vycestovat. Nevím, jestli bych si jen tak vyjel na výlet třeba do Jablonce nad Nisou. Poznávám zemi, ve které žiju, poznávám jiné mentality, jiné sociální bubliny. Je osvěžující, jak jeden večer vystupujete v Praze a druhý v malém městě, kde se slam koná teprve podruhé.

Kam se vaše texty ubírají tematicky? Jsou teď osobnější?

Určitě. Je zajímavé pozorovat ten vývoj v rámci posledních let. Sedí mi na to citát, že když dojdou témata okolo, začnou se hledat v sobě. Jeden z mých posledních textů je třeba o toxickém vztahu s mámou. Dlouho jsem se osobním textům bránil, protože mi připadalo nešťastné, když někdo píše sám o sobě hodně výrazně. Měl jsem pocit, že si performer bere diváka jako rukojmího, jako by mu držel pistoli u hlavy a říkal: „Tak, a teď budeš poslouchat všechno, co mě bolí.“ I takový slam ale může promlouvat k druhému člověku, divák se v tom, co slamera trápí, může najít.

V rozhovorech jste se párkrát nechal slyšet, že pro vás slam poetry funguje jako individuální terapie, třeba v rámci zvládání trémy. Věříte, že LGBT slam poetry exhibice nabízí určitou formu terapie i publiku?

Když lidé odcházejí, nerozdávám jim dotazník, jestli pro ně exhibice měla terapeutický rozměr (smích). Ale moc v to doufám. Protože pro mě bylo detabuizování některých věcí jedním z primárních cílů a smyslů této akce. Může to být zpověď LGBT lidí, kteří ve společnosti stále nejsou tolik slyšet. Na slam sice chodí určitá sociální bublina, která už o LGBT povědomí má… Ale když jsme tu bublinu překročili tím, že jsme dané události zaplatili propagaci na Facebooku, objevily se komentáře, které akci shazovaly.

Co za feedback jste dostali? Bylo vám vyčítáno, že se LGBT lidé „už cpou všude“?

Zrovna pod touto událostí jsem zaznamenal vysloveně nenávistné komentáře, zvracející smajlíky... Tam nejde o to, že by komentující naštvalo, že LGBT vidí všude a cítí se přehlcení – ani to by za mě tedy nebyl relevantní názor a mrzel by mě, ale aspoň bych ještě dokázal rámcově pochopit myšlenkový proces druhé strany. Lidé v komentářích na Facebooku jsou ale vyloženě naštvaní, že LGBT vůbec existuje. To mi přijde ještě horší.

Tipy redakce

Zmínil jste se, že jste dlouho zvažoval, jestli vůbec „máte nárok“ na LGBT slamu vystoupit, když jste heterosexuál…

Je to asi podobné dilema, jako když se pořádala „woman edition“ slam poetry, a moderoval to muž. Je to do očí bijící, a měl jsem strach, aby moje participace nebyla nevhodná vůči lidem, co tam vystupují. Protože nejsem queer umělec. Konzultoval jsem to s produkční, se svojí přítelkyní i se spoustou dalších lidí… A vyšlo mi, že jako moderátor jen „přemosťuju” performera a diváka – a největší spotlight nasměruju na queer umělce, protože jde o jejich večer.

Takže kdyby zadání znělo, že máte „na zakázku“ napsat slam na LGBT téma, tak vtipný jako vaše obvyklé texty, do toho už byste se pouštět nechtěl?

Možná i chtěl, ale hodně by mi psaní trvalo a hodně bych přemýšlel, jak text uchopit. Protože otázka humoru od člověka, který sám není součástí queer komunity, je hodně ošemetná. Takový humor je často založený na stereotypech – ty se ale pořád v české populaci nepodařilo vymýtit. A já nechci podpořit stereotypy tím, že bych je zažehnul ještě víc. Třeba i s ohledem na to, co se děje na Slovensku posledních pár let. V rámci slamové komunity je hrozně moc queer lidí, velmi tuto komunitu respektuju a mám v ní řadu dobrých, blízkých přátel, u kterých by mě velmi mrzelo, kdybych udělal nějakou botu.

Vnímáte to tedy tak, že si gayové a lesby za mikrofonem můžou v rámci slamu dovolit ostřejší vtipy na queer témata, protože si tím vlastně dělají legraci i sami ze sebe?

Upřímně si myslím, že ano. Když si představím, že bych tvořil něco, nad čím bych se bavil, ale někomu by to mohlo ublížit – tak potom už by text nesplnil svůj účel. Protože píšu, abychom se pobavili všichni. A kdyby se moje vystoupení někoho dotklo, protože si v sobě zrovna něco řeší, bral bych to jako velké selhání sebe, jakožto autora. Že se mi v rámci humoru nepodařilo lidi sjednotit, ale vytvořil jsem nějaké zákopy. Osobně si nechci z takových věcí dělat srandu, ani v soukromí, ani ve veřejném prostoru.

<Path> Zažíváte krizi? Začněte se více smát, klidně i sami soběZdroj: Autor, independent.co.uk

Co považujete za svůj největší úspěch? Pořád to je bronzová medaile z Říma nebo účast na světové soutěži v Riu?

V životě by mě nenapadlo, že se se svými texty podívám do Ria de Janeira. To považuju dlouhodobě za svůj velký životní úspěch. V osobní rovině je ale úspěch i to, že jsem se dokázal vyrovnat s haló, jaké účast v těch dvou soutěžích způsobila. Dlouhou dobu jsem vnitřně zápasil s vyhořením, nic mi nepřišlo dost dobré. Spousta textů skončila nedopsaná, nebo v koši, protože jsem si u všeho říkal: „Tohle by třetí nejlepší slamer Evropy nikdy nenapsal. Musíš být lepší.“ Byl jsem na sebe strašně tvrdý a úplně jsem zapomněl, že ty největší pecky vznikly z toho, že mi výsledek byl jedno. Přesně do tohoto dřívějšího módu se teď pomalu, ale jistě vracím.

Pomáhá vám studium na DAMU v tom, že i slam poetry exhibice zvládáte bez trémy?

Určitý element té nervozity tam pořád je, a vlastně chci, aby mi zůstal. Je to pojistka, že mi daném večeru i na mém výkonu záleží. Jakmile přestanu být nervózní, asi bych měl skončit.

Zdroj: Redakce / respondent (Vašek z Aše)

Populární
články

Kibler trpí pohybovými problémy, diagnostikována mu totiž byla mj. dětská mozková obrna. Podle lékařů se měl dožít maximálně 4 let a nikdy neměl chodit.
LIDÉ

Narodil se jako HIV+, navíc s těžkým postižením. Americký herec ale boří jedno stigma za druhým, s partnerkou nyní čeká zdravé dítě

Autor: Mirka Dobešová
Těhotný muž je pro mnohé absurdní představa, nicméně i s takovým obrázkem se dnes můžeme setkat poměrně snadno
LIDÉ

Trans muž porodil dítě a své zkušenosti sepsal do dětské knihy. Konzervativci burcují k odporu

Autor: Michal Černý
„Žít odděleně, ale společně“ je způsob soužití, který bychom spíše očekávali od mladší generace, avšak mnohem více výhod z něj čerpají starší generace
TĚLO & MYSL

Starším párům, které žijí v oddělených domácnostech, se podle nové studie žije mnohem lépe

Autor: Michal Černý
V současnosti působí Daniela Špinar jako režisérka na volné noze. Cestuje mezi scénami v Brně, Plzni, Olomouci a Ostravě
LIDÉ

„Tranzici je dobré nemytizovat,“ myslí si režisérka Daniela Špinar. „Mám silné mužské vlastnosti – a nepotlačuju je,“ říká o své identitě trans ženy

Autor: Veronika Košťálková
Pocitem viny, že nejsou „dost dobré“, už netrpí jen matky malých dětí. S ohledem na fakt, že se 54 % majitelů psů situuje do role psího „rodiče“, ohrožují pocity viny i řadu běžných „pejskařů“
TRENDY

Rozmazlujete svého psa jako „mimino“? Syndrom „psího rodiče“ postihuje 54 % majitelů. Podle odborníků se pouští na „nebezpečné území“

Autor: Veronika Košťálková
Domácí násilí je pro oběť často obtížně rozpoznatelné
LIDÉ

„Že mě partner týrá, jsem nechápal. Překvapilo mě, že k domácímu násilí dochází i mezi gayi,“ vzpomíná Radek na život s násilníkem

Autor: Mirka Dobešová
Robertův život se za patnáct let změnil ve všech směrech
LIDÉ

Ohlédnutí Roberta Paulata: Co se změnilo v jeho životě za posledních patnáct let a kam směřuje dál?

Autor: Irena Piloušková
Toby Wehle si v Olomouci otevřel manikérské studio, kde se queer klientela nemusí bát, že se na ni někdo bude dívat skrz prsty
LIDÉ

„I triviální manikúra se může proměnit na noční můru,“ říká majitel queer nehtového studia, kam na barevné „drápky“ chodí trans ženy i cis muži

Autor: Veronika Košťálková
Hledání životního partnera je pro řadu gayů velmi obtížné
LIDÉ

Sebestřednost většiny duhové komunity vs. hledání životního partnera v ní

Autor: Redakce LUI
Není konsent jako konsent. Pokud si chceme být jistí, že protějšek po sexu opravdu touží, měli bychom počkat na „nadšený“ souhlas
HOT!

Stačí k sexu „obyčejný“ souhlas? Podle odborníků byste měli chtít „nadšené“ svolení – jinak riskujete „zdvořilostní“ hrátky

Autor: Veronika Košťálková

E-Shop