„Opustil jsem manželku kvůli lásce k muži. Rodina mě odstřihla, nesmím vídat ani vnoučata,“ popisuje těžkou situaci Jarda
Jardo, pokud někdo řekne, že „opustil“ manželku, obvykle si o jistou míru „odsouzení“ přímo říká. Mohl byste upřesnit, jak celá situace u vás probíhala a jak velké byly vaše děti?
Já říkám, že mě rodina odstřihla, protože jsem ji opustil, to je pravda. Ale je taky pravda, že jsem rozhodně nenechal ženu s malými dětmi na holičkách. To ani náhodou. Už můj věk – táhne mi na šedesát – jistě může napovědět, že to všechno bylo trošku jinak a to „opuštění“ je spíš taková zkratka. Myslím, že jsem byl docela příkladný otec, o svoje děti, dceru a syna, jsem se staral jako každý běžný táta. Snažil jsem se žít normální rodinný život. I když mi to moc nešlo. V určité chvíli jsem si totiž uvědomil, že heterosexuální vztah není pro mě. Ale právě kvůli dětem jsem se rozhodl, že zůstanu. Moje děti tak vyrostly v úplné rodině. Až když se plně osamostatnily a začaly žít vlastní životy, rozhodl jsem se to samé udělat i já. Bylo mi tehdy skoro padesát. Říkal jsem si, že na hledání lásky a štěstí nikdy není pozdě. Lásku jsem našel, s tím štěstím je to ale komplikovanější.
Takže v době, kdy domov opustily vaše děti, jste se pro totéž rozhodl také?
Hned tak to nebylo. Nechtěl jsem na manželku vyvíjet zbytečný tlak. Bylo to pozvolné, nejprve se nadobro odstěhovala dcera, potom syn. Ale až když dcera otěhotněla a zdálo se, že moje žena bude mít související radostné starosti, rozhodl jsem se jít s pravdou ven. Snažil jsem se udělat to co nejméně bolestné.
Vaše žena do té doby netušila, že by ve vašem vztahu mohlo být „něco špatně“ – tedy že vás přitahují muži?
Já vlastně nevím, neměl jsem moc příležitostí to zjišťovat. Navíc si myslím, že jsem tu svoji roli hrál celkem přesvědčivě. Ne, že bych chtěl někoho oklamat. Já jsem spíš klamal sám sebe. Ale opravdu jsem se snažil udržet rodinu pohromadě. Jenže když jsem ženě řekl vše, co jsem měl na srdci, ona se zhroutila. Měla nějakou svou představu o tom, jak budeme fungovat jako babička s dědečkem a jak si budeme užívat společné stáří. A já jsem ji o tohle všechno prý připravil…
Vy jste chtěl plánovitě s rodinou přerušit kontakt?
Zdaleka ne. Nerozuměl jsem tomu, jaké závěry si manželka z toho vyvodila. Já jsem doufal, že náš rozchod bude pokud možno co nejvíce přátelský. Věřil jsem, že časem klidně jako babička a dědeček fungovat budeme – vždyť já jsem se nerozhodl odletět na jinou planetu. Jen jsem chtěl zkusit jít konečně hledat to, co mi chybělo.
A nevyhodnotila právě tohle vaše žena jako jistou „zradu“? Ve smyslu tom, že pro vás byla jen nějakou náhražkou něčeho, po čem jste toužil ve skutečnosti?
Tak to ale nebylo. Já jsem se ženil z lásky, ale byl jsem „ucho“. I naše děti přišly na svět z lásky. Ale po revoluci se u nás uvolnily poměry. Začaly se objevovat informace o homosexualitě. A já jsem najednou začal tušit, že bych mohl být gay. Ale děti byly malé a všechno se hýbalo velmi pomalu. Nechal jsem věci plynout. Postupem času moje jistota v tom, že jsem gay, sílila. Ale já jsem se rozhodl, že nebudu rozbíjet rodinu. Děti na to mohly doplatit. Proto jsem zůstal a čekal. Ke své ženě i dnes cítím hluboký respekt a lásku. Ale je to jiná láska než k mému partnerovi.
Reakce vaší ex-manželky je jedna věc, reakce dětí druhá. Pokud vím, váš odchod vztahy v rodině velmi vyostřil…
Přesně tak, když nechám stranou až hysterickou reakci mé bývalé ženy, která se rozhodla, že už se mnou jinak než přes advokáta nebude komunikovat, nejtvrdší rána přišla ze strany našich dospělých dětí. Naprosto neměly žádné pochopení. Záhy poté, co jsem opustil naši domácnost, mě úplně odstřihly. Přestaly mi brát telefony, reagovat na jakoukoliv komunikaci. A kdyby jen to. Já jsem kvůli tomu přišel o možnost vídat svá vnoučata.
Děti vám nijak to, jak se rozhodly k situaci postavit, nevysvětlily?
Dostal jsem od dcery smsku. Psala mi prý i za svého bratra. Byla to velmi ostrá zpráva, kde psala o tom, jak vyrůstala ve lži a jak hrozně jsem podvedl její matku. Údajně se z toho nikdy nedá dohromady. A tak se děti rozhodly, že mi to neodpustí a taky mě náležitě potrestají.
Od všech těchto událostí uplynulo – pokud dobře počítám – nějakých deset let. Změnilo se něco ve vašich rodinných vztazích?
Ani náhodou. První rok jsem se intenzivně snažil navázat kontakt s manželkou, což se ukázalo jako nemožné. Ale to bych pochopil, bylo to čerstvé. Ona ale nijak nereagovala ani následně. A děti? I těm jsem se pokoušel všechno vysvětlit, dceři i synovi jsem poslal dlouhé dopisy, kde jsem se jim snažil vylíčit vše tak, jak jsem to cítil. Bylo to ale marné. Nedočkal jsem se vůbec žádné reakce. Nakonec jsem to vzdal. Odstěhoval jsem se do jiného města, tam jsem si našel novou práci a taky partnera. Dětem každý rok píšu k narozeninám, svátkům a samozřejmě i k Vánocům. Vnoučatům jsem zpočátku posílal i dárky. Ale vracely se mi jako nedoručené. Takže dnes sice v rovině osobní žiju tak, jak jsem si přál, ale přišel jsem o vše, co jsem celý předešlý život miloval a budoval.
Litujete svého rozhodnutí?
Samozřejmě, že mě bolí, že mě děti zavrhly a nesmím vídat vnoučata. Mrzí mě, že jsem jim ublížil. Ale konečně jsem taky našel lásku, po které jsem toužil. Mám fantastického partnera, s jehož rodinou vycházíme výborně. Je to malá „náplast“, ale lítost v tomhle kontextu není určitě správné slovo. Jsem šťastný, že už nemusím tajit, kdo jsem. I když ty následky mého rozhodnutí „být sám sebou“ nestojí za nic.
