„Být v devětadvaceti panic už dneska není výhoda. Na seznamce jste za exota,“ říká muž, který hledání lásky vzdal
V mailu jste mi napsal, že vaše touha po lásce byla marná. Vnímáte to jako definitivní fakt, nebo přeci jen ještě nějaká vaše část věří a doufá, že někdy najdete někoho, s kým vám bude dobře?
Za mě je to uzavřená věc. Je mi jednatřicet. Ještě předloni jsem byl na seznamce a hodně jsem se tím užíral. Když vám táhne na třicet, všechno se najednou mění – a nejvíc vaše vnímání světa. Byl to pro mě takový milník. Prostě ve třiceti chcete mít spoustu věcí a směřujete k nim. Když je nemáte, bolí to. Pamatuju si, jak jsem nesnášel každý den, kterým jsem se k těm narozeninám blížil, protože jsem ani zdaleka nebyl v pozici, ve které jsem si dávno přál být.
Podle mě láska prostě není pro mě, je to uzavřená věc. Já nejsem levně smýšlející člověk, je těžké mě poznat a málokomu se chce na vztahu vážně makat. Já ochotný byl, ale byl jsem v tom sám. Myslím, že my, kteří to myslíme opravdu vážně a chceme jít na dřeň, to máme nejtěžší.
Měl jste někdy známost, se kterou by to mohlo vypadat na vztah?
Známost jsem měl. Pokud se mě ptáte na intimitu, to neproběhlo. Já si totiž myslím, že tělo patří jen tomu, kdo vás miluje. A já jsem lásku nezažil.
Jedinou lásku, kterou znám, je láska mojí babičky. To byla moje největší životní opora. Když jsem o ni přišel, došlo mi, že tím to končí. Už jsem to jenom já proti světu.
Proti světu?
Svět je drsný místo. A myslím, že bude ještě hůř. Podívejte se, co se děje kolem nás v politice. Nejen v Česku, ale na celým světě. A taky ekonomicky. Tohle nedopadne dobře. Vlastně se nedivím, že vztahy nefungují. Nikdo už neví, co to je být opravdu oddaný. Jenom se čumí do mobilu, všechno je spotřební zboží – i lidi.
Nikdy jste nepoznal pár, kterému by to skutečně fungovalo na té úrovni, kterou byste si přál?
Nikdy. V každém vztahu vidím, jak to tam skřípe, jak jsou lidi na sebe hnusní, a to nechci. Nechápu, jak to můžou akceptovat. Nemají žádnou hrdost?
Omlouvám se, pokud moje otázka vyzní konfrontačně, ovšem pochopila jsem, že jste nikdy vztah neměl, vidíte je jen zvenčí. Není to unáhlený závěr? Že láska prostě neexistuje, lidé se vlastně nemají rádi a jsou na sebe zlí? Opravdu v to věříte?
Jsem o tom přesvědčen. Jen vidím, jak se chová moje sestra s manželem. Nebo naši rodiče. Nebo lidi okolo mě. Já bych v tom žít prostě nemohl. Chtěl jsem něco víc, něco upřímného, ale to se prostě najít nedá.
Jakou zkušenost máte se seznamkami? Vím, že jste na nich byl dlouhé roky…
Velice špatnou. Je to odkladiště nejhorších lidských zbytků, které se předhánějí, kdo bude zlejší. Je mi z toho na nic, jen si vzpomenu, jak mě to tehdy trápilo. Kdybych se na to vykašlal dávno, ušetřil bych si hrozně moc zklamání a trápení.
Já osobně jsem tam hledal hluboké propojení. Byl jsem upřímný a hned na začátku jsem vždycky napsal, kdo jsem jako člověk, co chci a přes co vlak nejede. Ale nikdy se mi to nevrátilo stejnou mincí. Občas to tak vypadalo, ale nakonec se stejně ukázalo, že to byla lež nebo se ten na druhé straně asi nudil. Nevím. Nicméně jsem se naučil, že být v devětadvaceti panic už dneska není výhoda. Není dobré být ani upřímný a chtít od lidí nějakou úroveň. Na seznamce jste za exota, když jste jako já.
Přemýšlel jste někdy třeba i nad tím, jestli nebude lepší otevřít všechna témata až na osobním setkání nebo třeba jiným tónem? Ptám se proto, že mě mrzí, že jste se, pokud chápu správně, nikdy nezúčastnil příjemného rande. Třeba by to osobně vypadalo jinak…
Kdykoli jsem navrhnul schůzku, na něčem to ztroskotalo. Jenom hromada výmluv. Navíc pokud jste gay, tolik na výběr není. Není nás u nás zase tolik. Najednou se mi točili pořád ti stejní lidi na všech seznamkách dokola a bylo jasné, že už se není kam hnout.
Jaký životní styl pro sebe vidíte do budoucna?
Rozhodl jsem se pro single život, je to mnohem snazší než si nechat zase ublížit. Chci se zaměřit na svojí práci a budování domova. Mám hypotéku a chci ji co nejdřív splatit. A pak se uvidí. Možná cestování.
Mluvíte o emočním zranění. Pochází tyhle pocity právě z neúspěšných pokusů o seznámení na seznamce, nebo je v tom víc?
Pro mě je láska obecně dost náročné téma. Naši rodiče se celý život hádali. Oba pijí víc, než by měli, ale nechtějí si to přiznat. Já jsem třeba kvůli tomu abstinent. Ale sestra, ta jde v jejich šlépějích a klidně každý druhý večer stáhnou s manželem celou láhev vína. Já se už od doby, co jsem se osamostatnil, rodinných událostí neúčastním. Můj maják byla babička. Úžasná žena, která mi toho dala tolik, že to nejde ani vysvětlit. Jediný čistý člověk, kterého jsem kdy poznal. Pomohla mi v době, kdy jsem to měl nejtěžší. Na škole jsem nezapadal, šikanovali mě a rodiče to neřešili. Nikdo se mě nezastal. Jenom babička tu pro mě vždycky byla.
Šikana, kterou jsem zažil, byla opravdu hnusná. Většinou kvůli tomu, že jsem gay. Pak taky kvůli mojí výšce a samozřejmě taky jsem měl brýle. Ale ve finále už pak bylo jedno, co jsem měl na sobě, nebo co jsem dělal. Byl jsem neustále terč. Lidem nevěřím, jsou zlí, jakmile jste jen trochu jiný.
Pramení vaše nedůvěra v lidi, vztahy a lásku právě i v tomto traumatu?
Rozhodně. Jsem dostatečně poučený, že člověk se o sebe musí starat sám a dávat si pozor. Nikdo mu nepomůže, když bude nejhůř. Já se na sebe můžu vždycky na sto procent spolehnout. To je pro mě to hlavní. Jsem pyšný na to, že jsem sám pro sebe dostatečně důvěryhodný – nedám do svého těla nic, co by mu škodilo, mám jasně nastavené hranice a nebavím se s lidmi, kteří jsou zákeřní.
Vím, že jste chtěl čtenářům něco sdělit. Co to bylo?
Hlavně to, že by se nad sebou měli zamyslet. Jestli někomu neubližují. Myslím, že to je důležité. Na seznamkách i mimo ně jsou lidi na sebe tak hnusní, až je mi zle od žaludku. Byl bych rád, kdyby to přestalo.
