„Nikdy rodičům neodpustím, že mě nutili studovat ‚smysluplný‘ obor,“ říká muž, který zápasí s každodenností. „Češi ničí dětem sny,“ dodává
Pro tento rozhovor jsme se potkali během podzimu. To, jste mi říkal, že je pro vás vždycky nejnáročnější období v roce. Proč tomu tak je?
Dlouhodobě se léčím s depresemi. Jsem na medikaci a jsem stabilní, ale i přesto bývá podzim vždycky zlomový moment, kdy víc pozoruji svoje nálady a snažím se o to víc kooperovat se svým lékařem i terapeutem, protože zkracování denního světla a špatné počasí, to mi vždycky rozjede napřed únavu a spavost a někdy se to, když to neohlídáme, přehoupne v novou intenzivní epizodu mých problémů. A já z toho mám už dopředu vždycky strach. Nechci prožít to, co už jsem několikrát musel absolvovat. Jedna věc je, že je člověk smutný, ale moje myšlenky jsou pak natolik temné, že jsem smutný i z toho, že musím vstát a jít na toaletu. Když jste hluboce nešťastní v podstatě ze všeho, není jednoduché přežít den, noc a pak další den… Zdá se to nekonečné a zbytečné.
Pocit nekonečnosti a zbytečnosti jste zmiňoval i v e-mailu. Je to něco, s čím dlouhodobě zápasíte? Něco, co vás děsí na vícero úrovních?
Nekonečnost a zbytečnost jsou pro mě nejstrašidelnější slova, která můžete říct. Protože pokud děláte něco zbytečně, žijete zbytečně, a ještě je to napořád, to je katastrofa. Bohužel, to jsou dva hlavní strašáci v mojí hlavě.
Vždycky mi všichni říkali, že jsem na tom dobře. Dobře jsem se ve škole učil, dobře jsem se choval, dobře jsem zvládl závěrečné zkoušky a dobře mi jde i práce. Předtím mi dobře šly všechny brigády a dobře jsem se choval i k lidem okolo mě – to platí dodnes. Já jsem prostě takový dobře vychovaný kluk. Ale býval jsem hluboce, hluboce nešťastný. Tak moc, že jsem mnohokrát už nechtěl žít. Teď díky medikaci a terapii je to samozřejmě lepší a nikdy nepřestanu podporovat myšlenku terapií a oboru psychologie a psychiatrie vůbec, protože psychické zdraví je ohromně důležité. V té vší smůle jsem rád, že jsem vyrostl jako generace, pro kterou už nejsou psychické problémy bláznovství a docházení k odborníkům ukázka zoufalosti. Kdybych vyrůstal v době mých rodičů, asi bych už nebyl.
Narážíte na rodiče. Rozdíly mezi nimi a vámi ale netkví jen v tom, že jste vyrůstal v jiné době. Obecně tam dlouhodobě byly třecí plochy mezi vámi a vaší maminkou a tatínkem, že?
Moji rodiče jsou oba vysokoškolsky vzdělaní lidé. Jsou to lidi, kteří jsou na svůj titul hrdí – mají ho napsaný i na zvonku a dveřích. To by mě třeba nikdy nenapadlo. Jsou to lidi, kteří jsou hodní, nikdy bych netvrdil, že ne. Ale jejich pohled na svět je něco tak strašného a pro mě jako osobu natolik traumatizujícího, že s tím dodnes zápasím právě i na terapiích.
Moji rodiče mě vždycky vedli k tomu, ať se slušně chovám – to chápu a ctím. Ale taky mě vedli k tomu, abych žil spořádaně a měl pořádnou práci. S tím už mám trochu problém, protože co je vlastně spořádané? A co je pořádná práce? Hlavně na tom posledním jsme se nikdy neshodli.
Tady se dostáváme k vašemu hlavnímu problému. Čím jste chtěl být, když jste byl dítě?
Já jsem byl vždycky umělecky založený, stydlivý, tichý kluk. Bavilo mě malovat. Když jsem byl starší, hrozně jsem se zamiloval do umělců jako byl Michelangelo Buonarroti. Když mi bylo asi patnáct let, rodiče mě vzali do Říma. Viděl jsem Sixtinskou kapli. A věděl jsem, že to chci dělat. Zkoušel jsem napodobovat jeho styl, ale na papíře to nikdy nebylo ono. Rodiče mi sice koupili plátno, ale tam jejich pochopení skončilo. Mohl jsem chodit na výtvarku a po škole si malovat, ale když jsem přišel s tím, že bych chtěl ze své školy přestoupit na uměleckou, rodiče mi to vymluvili. Tehdy jsem byl v prváku na gymnáziu. Ale i když mi to šlo a nikdy jsem neměl problém se známkami, strašně mě to nebavilo.
Maloval jste i přesto dál?
Méně a méně. Ono, když pořád slyšíte, že malování je hezký koníček, ale neuživím se tím a že v Praze skutečně není moc kaplí, kde bych mohl strávit čtyři roky stínováním obláčků na strop, odradí vás to. Pořád jsem poslouchal, že malovat si můžu ve volném čase, ale že to není práce. Není to něco, co by mě mohlo uživit. Navíc v konkurenci, která tu je. Malovat totiž prý umí každý, když se tomu chvíli věnuje, a každý by chtěl být placený za to, že si matlá barvičky. Moje představa o životě podle nich nedávala smysl. Říkali, že je potřeba si najít něco, co bude dobře platit hypotéku, jídlo a rodinný provoz. Hodně jsme se o tom hádali, kolikrát jsem brečel, ale ve finále jsem poslechl. Myslím, že to zná spousta lidí ze svých rodin. Češi ničí dětem sny.
Myslíte si, že je to nějaký náš národní znak? Že v zahraničí je to jiné?
Myslím, že na západě to jiné je. Tam se děti podporují v tom, co jim jde a co je baví. Na to mají další doučování a kroužky. U nás se dítě cpe na doučování věcí, které mu nejdou, a to, co mu jde, se ignoruje, protože tam není co napravovat. A tak se všechny děti naučí to samé a zapomenou, co jim přirozeně šlo. Já jsem tedy po gymplu šel na práva. Takže jsem právník. Hurá.
Nebaví vás vaše práce?
Nikdy rodičům neodpustím, že mě nutili studovat „smysluplný“ obor. Je pravda, že si najdu práci vždycky. Notabene ve městě. Ale už jsem jich zkusil tolik a nebavila mě ani jedna. Nikde mě nechtějí do kreativy, protože na tu žádný papír nemám.
Myslíte si, že vaše deprese jsou částečně navázány i na to, že váš talent nebyl dostatečně rozvíjen? Že jste se nenašel jako umělec?
Má to s tím společné skoro všechno. Jako by nestačilo, že jsem gay, kdybych byl ještě malíř, to by už asi babičku trefil šlak. Jediné, co by mi uznala, je malíř pokojů, protože to je prý potřeba vždycky. (smích) Malovat jsem přestal někdy ve třeťáku na vejšce. Učil jsem se na zkoušky, přestěhoval se do spolubydlení, kde ostatním vadilo, že barvy jsou cítit a že to dělá nepořádek… A když bylo jasné, že už nemám nejen podporu doma, ale ani čas, a dokonce překážím tam, kde mám spát, prostě si ten zájem neudržíte.
Malujete teď, když žijete sám? Vrátil jste se k tomu?
To je taky téma, které řeším na terapii. Občas si něco skicuji, že začnu. I jsem si nakoupil všechno potřebné, ale neumím se do toho pustit. Jakmile si všechno rozložím, najednou na mě přijde hrozná únava a už se mi do toho nechce. Mám pocit, že se to nadšení už nikdy nevrátí. Že mám nějaký blok. Prostě jsem další dítě, které nedělá, co dělat chtělo. To přeci není žádná katastrofa… Nebo ano?
