„Smrt je zásadní téma, které v naší společnosti velmi chybí. Vyprchala z nás přirozená spiritualita,“ říká režisér Viliam Poltikovič
Na začátku mě zajímá samotné slovo „smrt“, které v lidech evokuje cosi hrozivě konečného. Není čas začít smrt nazývat jinak, například „transformace“ či „přechod“?
Určitě, dříve to tak ve starověkých kulturách bylo. Naše moderní civilizace si na rozdíl od nich zvykla na pohled, že smrt je cosi podivného, temného až děsivého, takže pokud bychom to začali nazývat tak, jak říkáte, jistě by to mezi nás vneslo jiné pocity.
Z jakého důvodu se podle vás stalo to, že jsme smrt většinově začali vnímat tak negativně?
Nemyslím, že jde o většinu, například Jižní a Střední Amerika, Asie a Afrika mají ke smrti odlišný přístup. Spíše bych mluvil o euro-americké západní společnosti. Důvodů je více, ale dle mého v tom hrají roli zejména tři faktory. Tím prvním je přehnaný materialismus, kdy jsme se díky úspěchům vědy a techniky upnuli k jakési „všemocnosti“ vědy a racionálnímu materialistickému pohledu na život. Zcela však opomíjíme podstatné výzkumy v oblasti astrofyziky a kvantové fyziky, kde se objevují ty největší „úlety“, které nás vedou až k mysticismu. Řada fyziků a odborníků se díky těmto novým objevům posunula od tvrdého materialismu k pojetí, že prvotní je vědomí, ne hmota. Protože už jen „schisma“, že se na všechno můžete dívat buď jako na vlnu, nebo jako částici, je materialistickou logikou nevysvětlitelné. Je opakovaně prokázané, a vím to od vědeckých pracovníků CERNu, že vědomí je prvotní a pozorovatel tvoří realitu. Tahle informace ale na titulních stránkách médiích či ve školách zkrátka chybí.
Druhým faktorem je, že z nás kvůli tlaku povrchnosti doby vyprchala přirozená nenáboženská spiritualita, ztratili jsme základní povědomí o naší propojenosti a sounáležitosti, vědomí přesahu. A netýká se to jen smrti, obecně lidé čím dál více ztrácejí smysl čehokoliv, co v životě dělají, a přibývá u nich depresí a počet sebevražd. A nakonec tu je jakýsi mocenský a manipulační faktor – kdo se bojí, dobře se ovládá. Ze strachu ze smrti se odvíjejí další strachy a fóbie, což právě využívají různé vlivové skupiny.
Jsme tedy cíleně vychovávání k tomu, abychom se báli nejen smrti, ale dokonce i života?
Zdá se, že ano. Díky strachu jsme snadno ovlivnitelní a vydíratelní, bojíme se svobodně žít. Vždyť každý vidí, co za hrůzy na nás média všeho druhu každý den chrlí. Střílení, válka, násilí – to jsou hlavní motivy i dnešního „zábavního“ a herního průmyslu. Ne vždy, samozřejmě, najdou se i díla s hodnotným obsahem, ale ten mainstream takový převážně je.
Jak říkáte, existují i díla, která otevřeně hovoří o mnoha hodnotných a důležitých fenoménech našeho života a ukazují tak i alternativní možnosti, jak nahlížet na život. Jak moc velký ale mají vliv? Změnilo se nějak zásadně za poslední roky naše uvažování?
Určitě se mění, tlak vyvolává protitlak, ale vše vychází spíše ze soukromých aktivit. Například jsem nabízel České televizi spolupráci na nejnovějším filmu Tajemství smrti, ale odmítli mě s tím, že pro osvětu o smrti už udělali dost. Tím je myšlen i seriál Brána smrti, který jsem pro ČT natočil před 11 lety. Myslím, že je to dostatečně výmluvné. Smrt je velké zásadní téma, které v našem veřejném prostoru extrémně chybí. A přitom můžeme nalézt pozitivní a inspirující příklady kolem nás.
Například Japonci, kteří jsou technologicky daleko před námi, velmi ctí tradice a smrt je pro ně vyvrcholením života, nejedná se o žádný temný konec, o kterém se nemluví. Naopak jsou na něj připravováni od malička. V tradiční japonské rodině je oltář, kde jsou uchovávány pozůstatky předků, kterým se vzdává úcta. Děti se připravují na konečnost, na to, že svým životem formují duši, která i poté, co tělo odloží, bude nějakým způsobem existovat dál a měla by dále pomáhat společenství.
Jak jste se vůbec dostal k myšlence, že chcete točit filmy nebo dokumenty zrovna o smrti? A proč tahle práce stále přetrvává?
Témata smrti a smyslu života mě zajímají od malička, profesně jsem se jimi začal zabývat v devadesátých letech, což vyvrcholilo filmem Dotek z druhého břehu, který se natáčel u nás, v Tibetu a Nepálu. Vše pro mě bylo fascinující a zájem o téma přirozeně rostl, takže poté přišla už zmíněná 13dílná série Brána smrti, která je na stránkách ČT stále k dispozici. Díky setkávání s mnoha odborníky a lidmi, kteří měli nějakým způsobem kontakt se smrtí a vrátili se zpět, mi bylo už tehdy jasné, že se všechny informace do daného seriálu nevejdou, což mě přimělo v práci pokračovat. Navíc začaly přicházet další podněty a příběhy a já nakonec zjistil, že téma smrti je prakticky nevyčerpatelné. Proto teď vznikl film Tajemství smrti, který připravujeme už od roku 2015.
Filmů a dokumentů na tohle téma je mnoho, v čem se od nich Tajemství smrti liší? Přináší nějaké nové informace či zásadní poznatky?
Silné jsou niterné příběhy lidí, kteří se inspirativně vyrovnali se ztrátou svého blízkého. Ve filmu vystupuje i umírající žena, která už vnímá „druhý svět“ a dává o tom pozoruhodné svědectví. Velmi zajímavou věcí, jíž se film dost zabývá, je málo známý fenomén sdílené smrti. Ten je založený na tom, že živí lidé mají možnost jako pozorovatelé sdílet část procesu odchodu umírajícího člověka. Zažili to lékaři, pracovníci paliativní péče, sestřičky a všichni ti, kteří se setkávají s umírajícími v jejich posledních momentech. O průkaznosti jevu svědčí, že pokud se podaří sdílenou smrt zažít vícero lidem, což se stává, všichni následně popisují úplně stejné prožitky. To znamená, že už nelze hovořit o nějaké halucinaci nebo neokysličeném mozku, což je ostatně stále jen teorie.
Hezkou knihu s názvem Doteky věčnosti o tom napsal Raymond Moody. A co ti lidé ve stavu sdílené smrti zažívají? Vidí, že se od zemřelého odděluje duše, nebo jakési těžko popsatelné světlo, které odchází do jiné sféry a jejich vědomí si bere s sebou – jejich vědomí také vystoupí z těla a v té jiné sféře vnímá, že na zemřelého čekají jeho blízcí, kteří odešli před ním. Společně pak sdílejí retrospektivu života právě zemřelého. Fascinující na tom je, že on prožije zpětně svůj život z pohledu lidí, se kterými žil. Prožije na sobě všechny jejich pocity a emoce, které v nich jeho jednání zanechalo.
Jakou zásadní myšlenku byste chtěl svým filmem předat?
V podstatě jsem chtěl vnést „trochu radosti do toho umírání“, jak se říká. A taky přinést naději. Aby lidé po zhlédnutí dokázali nalézt smíření se smrtí a rozpouštěli strach ze smrti. Protože dle svědectví sdílené smrti je poté čeká mnohem příjemnější sféra bytí. V podstatě to už popsal starořecký filozof Platón ve svém podobenství o jeskyni, kde říká, že realitu vnímáme jen skrze vržené stíny na stěně jeskyně, a když z jeskyně po smrti vyjdeme, tak teprve tehdy vnímáme skutečnost takovou, jaká je. A úplně stejně to popisují lidé, kteří zažili sdílenou smrt. Že teď jsme ve snu, v té nepravé realitě, a po smrti vstoupíme do té skutečné.
Pro někoho to, co říkám, může být pohádka nebo blábolení, ale je dobré si ponechat určitou otevřenost. Co nás opravňuje k tomu hned taková tvrzení odsoudit jako nesmysl? Kdo to dělá, pasuje se do role vševědoucího člověka. Ale jak to může vědět? I někteří vědci mají před podobnými tématy velikou pokoru, protože sami neví spoustu zásadních věcí.
Jaká je vaše osobní představa o tom, co nás čeká po smrti? Přijal jste nějaký koncept za svůj?
Je mi blízké, že jde jen o změnu stavu, kdy iluzorní individuální vědomí vstupuje do další formy života, ať už se jedná o nové tělo, nebo jinou formu bytí. A vše jde pořád dokola, dokud nás to bude bavit prožívat. Je to něco jako kino, do kterého se neustále vracíme sledovat filmy. Dokud si neuvědomíme, že to je jen hra.
