Muže trápí epidemie samoty. Bez ženské asistence se často „nevyvenčí“, tvrdí nová studie. Na vině je i mužský strach z nálepky gaye
Těžká zákulisní práce
Angelica Ferrara a Dylan P. Vergara publikovali studii „Teorie ošetřovatelství mužů: Recese mužského přátelství a přidružená práce žen jako strukturální složka genderové nerovnosti“ v časopisu Psychology of Men & Masculinity.
Ferrera a Vergara definují mankeeping jako „práci, kterou na sebe berou ženy, aby vykompenzovaly ztráty v mužských sociálních vazbách a redukovaly břímě mužské izolace“. Nová přezdívka, kterou akademici vytvořili, odkazuje na „kinkeeping“, termín, který v roce 1985 definovala socioložka Carolyn Rosenthal. Ten zahrnuje všechny možné způsoby „zákulisní práce“, již ženy odvádějí, aby udržely širší rodinu pohromadě.
Potřebuje váš muž vyvenčit?
Mankeeping je v podstatě jakákoli emocionální práce, kterou ženy dělají, aby posílily sociální podporu svých mužských partnerů či kamarádů – bez protislužby. Třeba: připomínají mužům ve svém životě, aby zavolali svému kamarádovi. Organizují pánský výlet. Povzbuzují muže, aby mluvili o svém stresujícím dni v práci, a pak je pravidelně kontrolují místo toho, aby ventilovaly svůj vlastní těžký den. Stávají se důvěrnicemi a poskytují rady, aniž by nějaké dostaly na oplátku.
Tento problém se stal tak běžným, že se to dostal i do popkultury. Článek konkrétně zmiňuje Man Park, scénku Petera Davidsona z pořadu Saturday Night Live z roku 2021, ve které ženy vodí své muže do parku za účelem socializace, asi jako by to dělaly se psím mazlíčkem.
Vše (zá)leží na romantické partnerce
Když se na věc podíváme z individuálního pohledu, jde o druh emocionální „práce“, kterou lidé pro své přátele a rodinu odvádějí prakticky neustále. Jak ale naznačují Ferrera a Vergara, problém spočívá v tom, že tato práce v drtivé většině leží pouze na ženách, protože se zdá, že ji muži pro sebe nedokážou vykonat.
Autoři studie, kteří působí v Claymanově institutu pro genderový výzkum na Stanfordu, se zabývali výzkumy z USA, Velké Británie, západní Evropy, Kanady a Austrálie. Našli v nich důkazy, které naznačují, že se sociální vazby mužů staly silně závislými na ženách, které dotyční mají ve svém životě – zejména na jejich romantické partnerce.
Když přátelství kloužou po povrchu
Podle nedávné zprávy charitativní organizace Movember, která se zabývá duševním zdravím mužů, se nyní nacházíme v „recesi mužského přátelství“. Plných 47 % mužů uvedlo, že se nemohou se svým problémem svěřit kamarádovi. I když mají heterosexuální muži ve svých sociálních kruzích další muže, vedou s nimi spíše povrchní a strukturované rozhovory o různých aktivitách, zatímco hlubší a smysluplné rozhovory absolvují s romantickými partnerkami nebo kamarádkami.
Jednostranná závislost
Zmiňovaná osamělost se neprojevuje rovnoměrně u obou pohlaví. Zatímco sociální konexe žen nezávisí na mužích, ty mužské jsou nyní velmi závislé na ženách. Pokud ženy řeší problém, mají tendenci obrátit se na své přátele a rodinu – stejně jako na svého partnera, zatímco muži se spoléhají výhradně na to, že jim jako věrná posluchačka poslouží partnerka.
Tato nerovnováha může u žen vyvolat pocit vyhoření, naznačují Ferrera a Vergara. „Nedostatek reciprocity při sdílení problémů mezi pohlavími může u žen podněcovat pocit vyhoření nebo frustrace z emocionálních potřeb mužů, i když to zatím nebylo ověřeno,“ píše se ve studii.
V biologii viníka nehledejme
Jak z článku jasně vyplývá, muži nemají potíže udržovat blízké citové vazby s jinými muži kvůli nějakému rozdílu v biologii. Spíše jde o „přísné ideologické bariéry, kterým muži čelí při vytváření neromantických sociálních vztahů“. Muži se v podstatě bojí, že je kamarádi stejného pohlaví budou považovat za divné, homosexuální nebo slabé, když se jim svěří. Protože ženy jsou v rámci socializace vedeny k pěstování citové intimity, nezbývá jim než se chopit iniciativy a poskytnout mužům psychologicky bezpečný prostor.
Jak ale Ferrera a Vergara zdůrazňují, muži potřebují stejnou sociální podporu jako ženy. Může to být otázkou života a smrti, a to doslova. Studie naznačují, že pokud chcete žít déle, hluboké a naplňující vazby s ostatními lidmi jsou důležitější než dieta a cvičení. Epidemie osamělosti není jen problémem duševního zdraví.
Aby z toho nebyl rozvod…
Zatímco mužům prospívá, když ženy v jejich životě táhnou veškerou emocionální tíhu, pro ženy to tak výhodná konstelace není. Ubírá jim jejich čas i vlastní duševní zdraví, což může přispět k negativnímu prožívání vztahu. Ferrera a Vergara citují studie, jež zjistily, že ženy, které měly pocit, že do vztahu vkládají více emocí než muži, vykazovaly nižší míru láskyplných pocitů, a pokud byly vdané, rostla i pravděpodobnost, že se s partnerem rozvedou.
Nejedná se o univerzální teorii pro každý vztah – autoři poznamenávají, že někdy se role mohou obrátit, a pak většinu neoceněné citové podpory poskytují muži. Navíc existují náznaky, že by mladší generace mužů mohly být stále spokojenější s citově intimními vztahy s jinými muži, zejména s tím, jak se snižuje stigma homosexuality.
Sbohem, rigidní mužské normy!
Ferrera a Vergara doufají, že díky pojmenování tohoto problému (a podpoře hlubšího prostudování) mohou psychologové dosáhnout komplexnějšího pochopení negativních dopadů epidemie mužské osamělosti na všechny – a najít řešení. „Vyhlížíme budoucnost, v níž chlapci a muži mohou vytvářet a udržovat vztahy způsobem, který není zatížen rigidními mužskými normami, a v níž uspokojování sociálních a emocionálních potřeb mužů nebude záviset na neplacené a nerovné pečovatelské práci žen,“ uzavírají.
Takže: muži, zavolejte svým přátelům. Ženy jsou unavené – a vám to udělá lepší službu než návštěva posilovny.
© The Standard Ltd
Pro The Standard připravila India Block.