„Náš syn není nevychovaný ani zlý. Má prostě potíže, které je potřeba řešit,“ říká Jiří, který se stal tatínkem díky svému partnerovi
Jirko, vy bydlíte se svým partnerem, jeho synem, kterého už také považujete za svého, a smečkou domácích mazlíčků v domě plném lásky. Říkáte, že máte „snovou rodinu“, a to je moc krásné slyšet! Vždycky jste si přál rodinný život?
Rozhodně! Odmalička jsem si představoval, jak najdu věčnou lásku a budu táta. A teď to všechno mám!
Vy a váš partner jste se rozhodli nezveřejňovat nic na sociálních sítích. Ani jeden nemáte profil na žádné platformě. Co vás k tomu vedlo?
Když se na sociálních sítích podívám, co všechno tam lidé vystavují, většinou si kladu otázku: „Proč?“ Nežijeme pro lajky, ale pro sebe. Oba s partnerem cítíme, že sociální sítě jsou past. Čas, který na nich trávíte, se už nikdy nevrátí, a co víc, stáváte se závislými na názoru druhých. Každý, kdo vás sleduje, má možnost vyjadřovat své mínění, i když vás vlastně vůbec nezná. A obvykle to jsou věci, které vás spíš zasáhnou, než potěší. Chci chránit naše soukromí a štěstí.
Spousta rodičů sdílí na internetu fotky svých dětí. Vy jste se však rozhodli, že váš syn bude na sítích neviditelný. Proč?
S partnerem jsme to dlouho probírali. Věříme, že by mělo být na našem synovi, zda si v budoucnu chce svůj život zveřejňovat. Dokud se nemůže rozhodnout sám, nemáme právo jeho fotky kamkoliv vkládat. Věříme, že když mu dáme možnost volby až v patnácti, bude vědět, co vlastně chce a proč. Je to jeho soukromí. Nechceme, aby jednou v dospělosti litoval, že někde existují fotky, o kterých neměl ponětí.
Váš partner má syna z předchozího manželství a jeho coming out – oproti tomu vašemu – proběhl až v dospělosti. Jaká byla jeho zkušenost? Byl to pro něj zásadní transformační moment?
Ano, procházel si doslova peklem. Než se odhodlal ke coming outu, bojoval dlouho sám se sebou. Na své okolí působil jako muž, který má všechno pod kontrolou – byl ženatý, měl dobrou práci a přátelé a rodina si mysleli, že žije „správný život“. Ale uvnitř ho to ničilo. Trpěl depresemi, měl úzkosti, často sahal po alkoholu. Také se choval velmi nezodpovědně, což byla jeho obrana proti vlastní bolesti a strachu. Teprve když konečně projevil, kdo skutečně je, se z něj stal nový člověk – stabilní, klidný, odhodlaný.
Myslím, že je moc důležité zamyslet se nad tím, kde jsou kořeny problémů lidí, kteří takzvaně „nefungují“ – chovají se třeba nepříjemně, nejsou dobrými partnery, řeší své problémy toxicky nebo vůbec… Jeho příběh mi otevřel oči nejen proto, že ho miluju, ale z toho, co mi vyprávěl, mě mrazilo. Došlo mi, že jsem taky mohl žít velmi nešťastný a sebedestruktivní život, kdybych neměl tak pěkné dětství a skvělé rodiče, díky kterým mi vůbec nepřišlo jako problém prostě jednoho dne jako šestnáctiletý přijít a říct: „Mami, líbí se mi kluk!“ Ani mě nenapadlo se kvůli tomu stresovat nebo dělat nějaká velká oznámení. Jsem hrozně vděčný, když si zpětně uvědomím své štěstí na zázemí.
Jak se cítíte jako první láska po partnerově coming outu? Přeci jen jste přišel do lidského života, který se v mnoha ohledech zrovna reformoval…
Pro mého partnera bylo nejtěžší, aby si uvědomil, že se nemá zač stydět. Měl pocit, že selhal, že zklamal rodinu a že i samotný rozvod je jen jeden velký důkaz životní prohry. To pro mě bylo velmi náročné poslouchat. Překonal spoustu překážek a postavil se za své štěstí. To je něco, co obdivuji. Být jeho první partner po coming outu vnímám jako závazek a dar zároveň. Nečekal jsem, že si během roku vybuduju rodinu. Ale oba jsme se do toho pustili s nadšením a trpělivostí. Často mám pocit, že jsme se oba teprve v tomto vztahu opravdu usadili a objevili svá lepší Já.
Když se k vám před pár měsíci syn přestěhoval, jaké to pro vás bylo? Muselo to být velmi nové. Předtím jste ještě nikdy v pozici rodiče nebyl a najednou tu byl chlapec, který už není miminko…
Ano, bylo to pro nás nové, ale přišlo to ve správnou chvíli. Hned jsem ho začal brát jako svého. Je to dítě mé lásky. Z logiky věci to nelze brát jinak než tak, že je to i moje rodina. Miluju ho, i když samozřejmě jsou chvíle, které jsou složitější. Ale od toho je láska a rodina – abychom spolu věci řešili.
Syn má velmi specifické potřeby, je hyperaktivní, často mívá návaly vzteku a agrese, což už jeho maminka přestávala zvládat. Byla vyčerpaná a přiznala si, že by synovi mohla víc uškodit než pomoci. Toho si oba moc vážíme, protože vyžaduje odvahu říct si: „Tohle už nezvládám.“ Já s partnerem máme dost trpělivosti a odolnosti a víme, že syn potřebuje nejen disciplínu, ale také klid a řád. Proto jsme se rozhodli být tu pro něj ve všem, co potřebuje.
Jak jste se postavili k synovým problémům? Jakou cestu jste zvolili?
Každý den je výzva, ale každý den ho také posouváme dál. Když vidíte, že se vám to daří, že dokáže zvládnout své emoce třeba o malý kousek líp než před měsícem, cítíte radost. Láska, disciplína a trpělivost jsou základem všeho, co mu chceme dát. Někdy to není snadné, ale oba se snažíme být jeho oporou a vést ho k tomu, aby se učil poznávat své vlastní hranice. Dítě cítí, když je milované, a my věříme, že to mu nejvíc pomůže. A pak je tu samozřejmě pomoc odborníka, ke kterému jsme se konečně dostali. Jsme vděční, že se mu věnuje opravdový profesionál v oboru a blížíme se ke správné diagnóze.
Požádal jste mě, abychom otevřeli téma empatie a předsudků. Zeptám se tedy: Jak se z vaší zkušenosti v naší společnosti přistupuje k rodičům, kteří mají děti s nějakými specifickými potřebami?
Lidé si často myslí, že dítě, které je hlučné nebo agresivní, je prostě nevychované. Nevidí, co všechno za tím stojí. Nikdo se nezamýšlí nad tím, čím si rodiče takového dítěte procházejí, jak moc je to pro ně psychicky náročné. Ve společnosti by mělo být více porozumění a ochoty pomoci. Místo toho často rodiče čelí kritice a odsouzení. Náš syn není nevychovaný ani zlý. Má prostě potíže, které je potřeba řešit.
Je klíčové slovo empatie? Myslíte, že nám obecně ve společnosti chybí?
Jednoznačně. Lidé si zvykli komentovat všechno a všechny, hlavně na internetu. Tam snad každý cítí právo někoho odsuzovat, aniž by se zamyslel. Vidíme to na každém rohu – jeden článek o komkoliv a hned jsou pod ním desítky komentářů od lidí, kteří už předem vědí, co je ten člověk zač a co všechno dělá špatně. Já osobně věřím, že pokud neznáme skutečný a kompletní příběh, nemáme právo soudit. To by si měli uvědomit všichni, než napíšou něco jedovatého do komentářů. To je asi to hlavní, co bych rád, aby si lidi z mého povídání odnesli.
