Královské rodiny, celebrity, drogy a sexuální obtěžování: Tajemství londýnských soukromých klubů z pohledu jejich zaměstnanců
Píše se rok 2021 a dvaadvacetiletý Freddie pracuje jako číšník stážista v exkluzivním soukromém klubu v londýnském West Endu. Na návštěvu zavítal evropský monarcha, který má ve vinném sklípku klubu vlastní výběr ročníků. Ten si vybral jednu z nejlepších lahví – v hodnotě 450 000 korun – aby si ji mohl vychutnat s přáteli.
Když však Freddie přináší lahev a otevírá ji, s hrůzou zjistí, že víno je zašpuntované. To znamená, že má vadný korek, což způsobuje nepříjemnou, zatuchlou vůni a chuť, která kazí celkový zážitek z pití. A právě on musí králi oznámit tuto špatnou zprávu. „Vyletěl a udělal scénu, až si ostatní členové začali stěžovat na jeho křik,“ říká Freddie. „Bylo to ponižující. Pak jsem ještě dostal vyhubováno od manažera – jak to u stážistů chodí – přestože to nebyla moje chyba.“
Místní tradiční soukromé kluby mají historii sahající až do 19. století. Často se v nich vyžaduje striktní dress code a členský poplatek vysoký tak, že by kdekomu mohl způsobit šok. Například roční členství v klubu White's – nejstarším pánském klubu v Londýně – stojí prý 2,5 milinou korun. V Mark's Clubu v Mayfairu mají ženy zakázáno nosit „lehké džíny“ a muži musí mít vždy formální sako a elegantní košili s límečkem. Jiné, uvolněnější kluby lákají na DJ večery, lázeňské procedury a příslib networkingu. V jednom populárním klubu jsou obleky striktně zakázány, aby se prý zachovala kreativní atmosféra.
Londýnské soukromé kluby sdílí několik společných rysů: přísná přijímací řízení, dlouhé čekací listiny a vysoké procento členů, kteří klubové prostory hrdě označují ve svých příspěvcích na Instagramu. Zaměstnanci těchto míst však také mají jedno společné – množství naprosto bizarních pracovních příběhů.
Jack, který pracoval rok jako recepční v jednom ze známých klubů, říká, že většina jeho slavných členů byla úžasná. „Nepotkáte každý den při snídani Emmu Stone, která se vás ptá, kde je toaleta,“ směje se. „Z té práce mám historky na celý život.“ Ale existuje určitý typ členů, kteří se ke zaměstnancům často chovají nevychovaně. „Dokážu si ho představit – mladý, umělecký typ, většinou hetero, nejspíš z Kentu. Má na sobě hromadu prstenů a bundu Barbour. Myslí si, že je hrozně cool, a s vámi bude nejspíš jednat, jako byste byli podřadní.“
Na recepci Jack zažil mnohokrát situaci, kdy členové královské rodiny chtěli sedět mezi ostatními návštěvníky, ale jejich bodyguardi jim to zakazovali. Jejich reakce byla taková, že jim ale přece nevadí sedět vedle „plebsu“.
Jednoho večera byl požádán, aby pracoval později než obvykle, protože se jedna áčková filmová hvězda rozhodla pronajmout si kino a uzavřít tak celý klub pro všechny ostatní členy. „Zpočátku jsem byl naštvaný, ale můj názor se změnil, když jsem zjistil, kdo to byl a proč to udělal,“ vzpomíná. „Velmi podobně jako ve filmu Ďábel nosí Pradu, kde Miranda Priestly získá ještě před vydáním poslední román o Harrym Potterovi, získal dětský film před jeho uvedením do kin a pronajal si tenhle sál, aby ho mohli zhlédnout spolu s jeho dcerou k jejím narozeninám.“
Manažer této hvězdy požádal Jacka, aby na pozdější dobu rezervoval stůl v nedaleké michelinské restauraci i pro další členy rodiny, která ale tou dobou měla mít zavřeno. Řekl mu, ať to neřeší a řekne jim, čí jménem volá, že to pochopí. Nebyl s tím žádný problém. „Všichni zaměstnanci té restaurace a rodina té hvězdy byli milí, ale ona a její manažer nijak zvlášť,“ pokračuje Jack. „Vzal jsem je do kina, aby se setkali se zbytkem lidí, a když jsem jim otevřel dveře, rázně se kolem mě protlačili, ani nepoděkovali a práskli mi dveřmi před nosem.“
Foto: Adobe Stock
Freddie vzpomíná na známého britského politika, který do klubu přicházel třikrát až čtyřikrát týdně, pokaždé s výrazně mladším mužem. Jejich společné obědy měly vysoce sexuální nádech, přestože členové se v klubu většinou snažili chovat vůči ostatním korektně. To však neplatilo vůči personálu, který často čelil sexuálnímu obtěžování. „Kolegyně, se kterou jsem pracoval, byla pravidelně osahávána – všichni to ignorovali, jako by to bylo normální,“ popisuje Freddie.
Dále říká, jak někteří členové na něj při objednávání luskali prstem nebo na něj volali „chlapče“. Obzvláště ve chvíli, kdy si tito hosté přivedli své nové známé, jejich povýšené chování vůči personálu často ještě vzrostlo. „Dělali by všechno pro to, aby vám naznačili, že děláte něco špatně, třeba když špatně vyslovíte název francouzského sýra, nebo když řeknete, že jahody jsou ještě aktuální sezónní ovoce, i když jejich sezóna oficiálně skončila jen před pár dny. Je to ubohé, ale musíte s nimi hrát jejich vlastní hru a rychle se vždy vzpamatovat. Jejich úkol je vás dostat, váš úkol je to vydržet.“
Jednou během školení na Freddieho křičela hostka, protože mu trvalo příliš dlouho, než jí u stolu vyfiletoval platýse. Očekávala, že to bude trvat 45 sekund a méně. „Třásly se mi ruce. Ona se na mě chvíli jen dívala a pak začala křičet: ‚Co je to za kluka? Jak to mám sníst?‘“ Freddieho manažerka, která byla přítomna, se ho nezastala. „Všichni na mě jen zírali. Nikdy nezapomenu na to ponížení, které jsem cítil - bylo to tak trochu, jako byste pro ně byli otroky.“
Mezi jeho „standardní“ popis práce patřila také pomoc členům klubu se získáváním drog. „Tihle lidé mají spoustu peněz a mohou si dovolit cokoliv – a my se jim to vždy snažili zajistit.“
*Jména byla změněna
**Žádný z incidentů zmíněných v tomto článku se neodehrál ve White's nebo Mark's Clubu.