„Jedné hodné ženě jsem vzal možnost žít s někým, kdo ji bude bláznivě milovat,“ přiznává muž, který se lásce otevřel až po šedesátce
Mohu jít rovnou k tomu zásadnímu? Kdy jste si poprvé uvědomil, že vás přitahují muži?
To jsem si uvědomoval od puberty – i když jsem si to dlouho nedokázal připustit. Byla to jiná doba a v mé rodině byla homosexualita něco nepřijatelného. Moji rodiče by to nikdy nepochopili. Když jsem se začal cítit jinak, spíš jsem se za to styděl, než abych si uvědomil, že to je normální. Byla to směs viny a strachu, která mě pronásledovala celý život. Nemohl jsem to nikomu říct. Ani sobě. Vyrůstal jsem s vědomím, že to musím potlačit. Rodiče kladli důraz na to, jak působíme navenek. Jako dokonalá rodina podle jasných pravidel. A já jsem věděl, že do tohohle obrazu nezapadám. Dodnes, když vyslovuji slovo „gay“ nebo „homosexuál“, cítím vzadu v hlavě, že je mi nepříjemně. Vím, že je to hloupost, ale takhle na vás zapůsobí výchova a společnost.
Jak jste si s tím pocitem poradil? Vedlo vás to právě i ke svatbě se ženou? Tenhle pocit, že musíte dostát očekávání rodiny a společnosti?
Ono to nebylo něco, co bych si racionálně naplánoval. Vzít si ženu mi tehdy přišlo jako jediná možná cesta, jak se sám sobě a svému okolí přizpůsobit. Moje rodina mě od mala vedla k tomu, že všechno musí být v pořádku a podle pravidel. Už od dětství jsem si uvědomoval, že nemám moc na výběr. Nosil jsem košile, stříhal si vlasy nakrátko, ani na pubertu jsem si nikdy nedovolil „průšvih“. Doma jsme nesměli být jiní, nesměli jsme na sebe přitahovat pozornost. Když jsem potkal svou bývalou manželku, bylo mi jasné, že to je žena, kterou můžu mít rád a která mi snad pomůže zapadnout do té „správné“ škatulky.
A fungovalo to? Našel jste s ní štěstí, aspoň nějaké?
Na začátku jsem věřil, že ano. Snažil jsem se být pro ni dobrým manželem a také dobrým otcem našim dětem. Manželka byla velmi milá a chápavá, a kdybych byl jiný, mohl jsem s ní být skutečně šťastný. Ale byla to spíš taková vnitřní rezignace. Po čase jsem zjistil, že ani manželství a ani děti mě nedokážou naplnit tak, jak jsem doufal. Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že něco ze mě umírá. A tu prázdnotu, kterou jsem prožíval, jsem v sobě nesl dlouhá léta.
Měl jste někdy příležitost vyzkoušet si být s mužem – i během manželství?
Ano, měl jsem pár takových tajných setkání, ale vždy to bylo mimo domov. Když jsem jezdíval pracovně do Prahy, občas jsem si dovolil „uletět“. Ale vždy jsem se strašně bál, že na to někdo přijde. Bál jsem se nejen o sebe, ale hlavně o rodinu, o manželku, která o tom nevěděla, o děti, které jsem nechtěl připravit o klidné dětství. Vždyť já se cítil jako hříšník, něco zakázaného. Ale tehdy jsem nevěděl, jak s tím vším bojovat, a tak jsem to jen pohřbíval dál a dál.
To muselo být těžké. Co bylo tím impulsem, který vás nakonec přiměl k rozvodu?
Byly to dvě věci. První bylo, že naše děti už dospěly a žily si své vlastní životy. Nemusel jsem mít pocit, že bych jim rozvodem zničil rodinu. A druhá věc byla, že jsem si čím dál častěji představoval, jak budu žít zbytek života bez opravdové lásky. S manželkou jsme spolu vycházeli, ale byly to spíš přátelské city než cokoliv hlubšího. Představoval jsem si, že umřu, aniž bych někoho miloval tak, jak jsem vždycky chtěl. A to mě nakonec dorazilo. Jednoho dne jsem se manželce přiznal. Řekl jsem jí, že jsem žil celý život s maskou a že už nemůžu. Byla to ta nejtěžší chvíle mého života, ale cítil jsem, že už nemůžu dál.
Zastavím se u slov „přiznat se“, které s sebou nesou konotace provinění. Není to silné vyjádření vzhledem k situaci?
Není, protože já se provinil. Chápu, že se snažíte říct, že být gay není něco, za co bych měl cítit vinu – a já s tím souhlasím. Ale provinil jsem se. Jedné krásné a hodné ženě jsem vzal možnost žít život s někým, kdo ji bude bláznivě milovat. To myslím, že provinění je. A mrzí mě to.
Jak na to reagovala právě vaše manželka, když jste se takto otevřel?
Byla v šoku. Nemohla tomu uvěřit. Ale paradoxně – po prvotním šoku byla velmi laskavá a řekla mi, že mě nikdy neměla za nic jiného než za dobrého člověka. Věděla, že jsem nikdy nelhal a že jsem celý život pro ni i pro naše děti dělal všechno, co jsem mohl. V klidu jsme se rozvedli. Nesmírně jí za to děkuji – měla právo být naštvaná, ale nezanevřela na mě. Nikdy.
A co váš partner? Říkal jste, že jste ho znal už léta, ale až po rozvodu jste se k němu „přihlásil“. Jaké to bylo, když jste mu zavolal?
Pamatuji si ten telefonát dodnes. Známe se dlouho, poznali jsme se pracovně, když mi bylo ani ne pětatřicet. Už tehdy jsem k němu cítil něco zvláštního, ale měl jsem svůj štít, své omezení. Nikdy jsem si nedovolil ani naznačit, co cítím. Ale když jsem se rozvedl a rozhodl jsem se mu zavolat, věděl jsem, že teď už tomu chci dát všechno. Když jsem mu řekl, že jsem se rozvedl a proč, chvíli mlčel. A pak mi řekl, že na mě vlastně čekal celý život. Bylo to... jako bych dostal novou šanci na život. Je to láska, kterou jsem nikdy nepoznal. Láska, která je otevřená a svobodná, taková, jaká by měla být.
Kdybyste mohl vrátit čas, změnil byste něco? Jak vnímáte dnešní dobu oproti té, kterou jste v mládí zažil vy?
Asi bych změnil to, že bych měl odvahu žít svůj život dřív, ale v té době jsem to prostě nedokázal. Každý máme své limity, své strachy a rodinné zázemí, které nám buď umožní, nebo nedovolí být tím, kým jsme. Já to měl velmi složité, ale současně nelituji toho, že mám dvě děti, které miluji a které jsou pro mě poklad, ať je jim pět nebo pětatřicet let. Jsem šťastný, že jsem nakonec našel pravou lásku – i když až později v životě.
A co se týče dnešních mladých lidí? Závidím jim, ale ne ve zlém. Mají možnosti, které já neměl, a já jim přeji, aby nikdy necítili strach být sami sebou. Aby si vážili toho, co mají, a nikdy si to nenechali vzít. Štěstí je dar a pokud ho najdou, ať ho chrání, jako to já dělám dnes.