„Když jsem ve výtahu, bojím se,“ svěřil se Ondra se svým traumatem. S Davidem žije spořádaně, přesto je trnem v oku sousedovi
Váš vztah začal v období pandemie. Jaké to bylo seznámit se v době, kdy celý svět byl vzhůru nohama?
David: Pro nás oba to bylo zvláštní období, asi jako pro všechny. Pracoval jsem tehdy v supermarketu, což nebylo úplně moje vysněné povolání. Běžně jsem číšník, ale v době covidu zavřeli restaurace a já přišel o práci. Bylo to zklamání, protože jsem se vždycky cítil v pohostinství jako doma. Práce s lidmi mě baví. A najednou jsem dělal něco, co mě vůbec netěšilo. Na druhou stranu – dnes vím, že právě díky tomu jsem měl to štěstí potkat Ondru.
Ondřej: Já jsem byl tehdy hodně doma, všechno bylo zavřené, lidé se báli chodit ven. Každý den jsem chodil do toho obchodu a potkával Davida. Přiznám se, že jsem tam začal chodit častěji, než jsem potřeboval, jen abych ho mohl vídat. Už od prvního momentu, co jsem ho viděl za pokladnou, mě něčím zaujal. Byl milý, což v té těžké době bylo něco, co mi zvedalo náladu.
Kdy jste si uvědomili, že je mezi vámi něco víc než jen běžná komunikace mezi prodavačem a zákazníkem?
David: Brzy jsem začal vyhlížet, kdy Ondra zase přijde nakupovat, těšil jsem se na to. Když jsme se pak jednou náhodou po práci potkali na ulici, využil jsem toho a začal s ním mluvit víc. Nakonec jsme si domluvili rande.
Ondřej: Taky jsem se těšil na každou cestu do obchodu! (smích) Ten den, kdy jsme se potkali mimo obchod, jsem si říkal, že to musí být osud. David mě pozval na procházku a já byl nadšený. Od té doby to šlo strašně rychle. Během několika dní jsme se začali vídat pravidelně a po dvou týdnech už jsme byli v jednom bytě.
Dva týdny? To je opravdu rychlé! Jak jste se rozhodli, že se sestěhujete tak brzo?
David: Ano, bylo to rychlé, to je pravda. Ale v době pandemie bylo všechno trochu jinak. Nebylo snadné se vídat. Navíc – můj spolubydlící se rozhodl vrátit k rodině do rodného města, takže jsem měl najednou volný pokoj. Řekl jsem si, proč ne? Nebudu hledat nového spolubydlícího, když můžu mít u sebe Ondru. A tak jsme do toho šli.
Ondřej: Taky jsem se chtěl dostat z domova. Pocházím z poměrně komplikované rodiny. Doma je nás hodně, mám čtyři sourozence a další dva starší bráchy z tátovy strany, kteří u nás často spí. Táta je komplikovaná povaha. Má problémy s alkoholem a rád chodí na automaty, takže u nás doma je neustálý křik, hádky a drama. Maminka je sice úžasná, ale celá rodina je hodně napjatá. Je to hodně lidí a hluku na byt 3+1. Sestěhování s Davidem pro mě bylo úlevou. Najednou jsem měl klid, prostor, a hlavně podporu.
Ondřeji, jak tvá rodina reagovala na to, že se sestěhuješ s mužem? Před rozhovorem jsi mi naznačil, že s coming outem to u vás nebylo úplně snadné…
Ondřej: No, reakce nebyla úplně ideální. Maminka to přijala relativně v klidu, i když se mě na to moc nevyptávala. Asi měla a má dost svých starostí, hlavně teď, když má mladší bratr problémy a hrozí mu diagnostický ústav. Ale co se týče táty, tak ten byl úplně proti. Když zjistil, že žiju s mužem, začal mě ponižovat, urážet a dělat si ze mě legraci. Hodně to bolí. Táta je ten typ člověka, co si nedokáže připustit něco, co neodpovídá jeho představám o světě. Zatímco maminka se soustředí na jiné věci, táta dává jasně najevo, že mě nechápe a ani chápat nechce.
To musí být velmi těžké. Jak se s tím vyrovnáváte?
Ondřej: Vyrůstat v rodině, kde se neustále křičí, hádá a táta pije, je něco, co na vás zanechá stopy. Mám teď s rodinou dost omezený kontakt, hlavně s tátou. Snažím se být na dosah mamince a sourozencům, ale tátu raději nevyhledávám vůbec. Někdy je mi smutno, že to musí být takhle, ale na druhou stranu cítím, že to je pro mě lepší.
David: Snažím se Ondru co nejvíc podporovat. Vím, jak ho to trápí, a je těžké vidět, jak někdo, kdo by měl být jeho oporou, je právě naopak zdrojem bolesti. Zatímco já mám s rodinou skvělý vztah, u Ondry je to jiné. Takže se snažím, aby se mohl spolehnout aspoň na mě.
Zmínili jste, že jste se setkali i s předsudky zvenčí. Můžete nám o tom říct více?
Ondřej: Krátce poté, co jsem se přestěhoval k Davidovi, mě jeden ze sousedů slovně napadl ve výtahu. Když mě viděl, hned začal s nadávkami. Nejvíc mu vadilo, že jsem z poloviny (po mamince) Rom a je to na mně prostě vidět, to si nebudeme lhát, že ne. Tvrdil, že Romové v domě sníží cenu bytů, že se bojí o svůj majetek, a dokonce se mě ptal, kolik příbuzných se mnou přijde bydlet. Bylo to hrozné. Mám z toho trauma dodnes. Když jsem ve výtahu, cítím se nepříjemně a bojím se, jako kdyby měl každou chvíli zase přijít buď on nebo někdo další, kdo na mě bude křičet. Cítím z toho hrozné úzkosti. Mám z konfrontací strach – a z tohohle chlápka specificky opravdu velký.
David: To bylo opravdu strašný. Když mi to Ondra řekl, byl jsem šokovaný. Nikdy bych si nepomyslel, že se něco takového stane v domě, kde žiju už několik let.
Pojďme i na veselejší notu: Jste spolu už několik let a plánujete společnou budoucnost. Co pro vás znamená slovo „rodina“?
Ondřej: Pro mě rodina znamená bezpečí, klid, porozumění. David mi dal všechno, co jsem v rodinném životě postrádal. Nedávno jsem ho požádal o ruku. Udělal jsem to na výletě na Velkou Ameriku, takový krásný romantický okamžik. Teď plánujeme svatbu. Bude to maličká svatba, ale chceme, aby byla upřímná a o nás dvou. Chtěli bychom jednou mít i děti, ale zatím nemáme přesný plán, jak si tenhle sen splnit. Ale je to určitě v našich představách.
David: Svatba bude spíš komorní, jen pro blízké přátele a rodinu, která nás podporuje. Co se týče dětí, oba si přejeme mít rodinu, ale nejdřív chceme mít stabilní základ – splatit dluhy a postavit si život, na který budeme pyšní. Chceme našemu dítěti dát všechno.
Ondřej: Myslím, že stabilní prostředí si zaslouží každé dítě, a my to bereme opravdu vážně.