Tajné poděkování za přátelství: „Pro mě je to někdo, kdo mě doslova zachránil,“ říká šikanovaný mladík o své kolegyni z práce
Jaké vzpomínky v tobě vyvolává období na střední škole? Můžeš nám popsat, v jaké jsi byl situaci, a hlavně, jak ses cítil?
Když si na to vzpomenu, pořád cítím úzkost. Gymnázium pro mě bylo něco jako osmileté vězení. Na začátku jsem vůbec netušil, jak špatné to bude. Myslel jsem, že když budu tichý a budu se snažit příliš nevyčnívat, ostatní mě nechají být. Ale stal se pravý opak. Tím, že jsem se uzavíral do sebe a neměl jsem nikoho, kdo by za mnou stál, se ze mě stal snadný terč.
Každý den jsem se bál jít do školy. Už když jsem ráno vstal, svíral se mi žaludek, a čím blíž jsem byl škole, tím silnější ty pocity byly. Často se mi dělalo špatně a musel jsem si hledat výmluvy, proč nejdu do školy. Ale rodiče o tom, co se dělo, nevěděli. Oni měli dost vlastních problémů, a já jsem jim nechtěl přidělávat další starosti. Snažil jsem se to zvládnout sám.
Můžeš nám říct, co přesně ti spolužáci působili? Jaké formy šikany jsi zažíval?
Bylo to všechno možné. Většinou se to týkalo mé postavy a toho, jak jsem se choval. Byl jsem vždycky takový hubený, vytáhlý kluk a na tělocvik jsem moc talentu neměl. Když jsme hráli fotbal, stávalo se, že mi nadávali za to, že kazím hru. Pak to začalo přerůstat do osobních útoků. Smáli se mi za to, jak vypadám, říkali mi, že jsem bukvice nebo teplouš, i když jsem v té době ještě sám nevěděl, co se sebou. Nikdy jsem neprošel coming outem na škole, a i tak to bylo, jako by to všichni předem věděli.
Ale nebylo to jenom o slovech. Bylo to i o tom, jak mě ignorovali, jak mě vyloučili z kolektivu. Nikdy jsem s nimi neseděl na obědě, nikdo mě nepozval na oslavu narozenin. Cítil jsem se naprosto sám. Těch osm let bylo jako nekonečný maraton samoty a neustálého strachu z toho, co další den přinese.
Snažil ses s někým mluvit o tom, co se děje? Třeba s učiteli?
Pokoušel jsem se. Učitelé o tom věděli, ale nikdy neudělali nic, co by mi doopravdy pomohlo. Několikrát jsem za nimi šel, když už to bylo opravdu neúnosné. Řekli mi, že se mám víc zapojovat, víc se snažit být součástí kolektivu. Ale to prostě nešlo. Jak jsem se měl zapojit, když mi někdo každý den říkal, jak jsem špatný? Navíc jsem byl od přírody tichý, nikdy jsem nebyl ten typ, který by se hnal do konverzací nebo konfliktů.
A doma? Doma to bylo složité. Jak jsem říkal, naši měli své problémy. Táta byl nemocný a máma měla na starosti nejen jeho, ale i moje dva mladší sourozence. Když jsem se cítil opravdu zle, občas jsem chtěl něco říct, ale pokaždé jsem to spolkl. Nechtěl jsem je zatěžovat. Bál jsem se, že mě buď nepochopí nebo že se o mě začnou bát ještě víc. A to jsem nechtěl. Už tak jsem měl pocit, že jsem jenom další problém v jejich životě.
Jak jsi nakonec zvládl školu dokončit? Prošel jsi maturitou, ale zmínil jsi, že jsi měl problémy s úzkostí…
Byla to katastrofa. První pokus o maturitu jsem nezvládl vůbec. Na ústní části jsem dostal panickou ataku. Seděl jsem tam, před komisí, měl jsem začít mluvit, ale najednou se mi udělalo strašně špatně. Nemohl jsem popadnout dech, třásly se mi ruce a všechno se točilo. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. Nakonec mi museli zavolat sanitku, protože jsem nebyl schopný se uklidnit.
Po tomhle fiasku jsem měl pocit, že jsem úplně selhal. Byla to jen další věc, co mě utvrdila v tom, jak neschopný jsem. Nakonec jsem maturitu udělal na druhý pokus, ale už tehdy jsem věděl, že dál nepůjdu. Myšlenka na vysokou mě děsila. Představa, že bych znovu musel být v nějakém kolektivu, kde bych byl zase terčem, byla nesnesitelná.
Co se dělo potom, když jsi dokončil školu? Jak jsi zvládl přechod do dospělosti?
Bylo to náročné. Po škole jsem věděl, že nemůžu zůstat v rodném městě. I když jsem tam měl rodinu, nedokázal jsem tam být. Bylo to příliš malé město, všichni se tam navzájem znali a já jsem měl strach, že mě tam budou dál soudit, ať už kvůli tomu, co jsem prožil ve škole, nebo kvůli tomu, kdo jsem.
Přestěhoval jsem se a začal pracovat. Byla to pro mě šance začít znovu. Ale nebylo to jednoduché. První týdny v práci jsem měl pořád pocit, že mě někdo sleduje, že mě soudí. Bál jsem se jít na oběd se spolupracovníky, abych náhodou neřekl něco špatně. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že ne každý kolektiv je takový, jako ten, co jsem zažil na gymplu.
Zmiňoval jsi, že v práci jsi potkal někoho, kdo ti hodně pomohl. Můžeš nám o tom říct víc?
Ano, to je pravda. Byl jsem tam nový a bál jsem se. Ona, ta kamarádka, si toho všimla a hned na začátku za mnou přišla. Je to úplný opak mě – je extrovertní, veselá, baví se se spoustou lidí. Já jsem byl ten tichý, který seděl v koutě a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Ale ona mě vytrhla z té mé bubliny. Bez jakéhokoli nátlaku mě postupně vtáhla mezi ostatní.
Byl to právě ten její přístup, který mě postrčil znovu zkusit věřit lidem. Je to zvláštní, protože ona ani neví, jak moc pro mě znamená. Nevím, jestli bych dneska vůbec byl, kdyby nebylo jí. V nejtěžších chvílích, kdy jsem zvažoval, jestli vůbec má cenu pokračovat, jsem si uvědomil, že přece jen existuje někdo, kdo je na mě hodný. Díky ní jsem začal věřit, že svět není tak hrozný, jak se mi zdálo.
Říkal jsi, že jí za to nikdy nepoděkuješ. Proč?
Nevím, asi bych se styděl. Přišlo by mi to divné. Ona se ke mně chová přátelsky úplně přirozeně, nevnímá to jako nějakou zvláštní věc. Jsem si jistý, že kdybych jí řekl, jak moc mi pomohla, zůstala by v rozpacích. Myslím, že pro ni jsem jen jeden z mnoha přátel, zatímco pro mě je to někdo, kdo mě doslova zachránil.
Je to zvláštní, ale myslím, že někdy lidé ani netuší, jaký dopad mohou mít na životy ostatních. A já bych jí nerad komplikoval život tím, že bych jí řekl, jak důležitá je pro mě.
Máš pocit, že jsi dnes na lepším místě, co se týče tvého života a duševního zdraví?
Určitě. Neříkám, že je všechno růžové, ale je to lepší. Už nemám ty panické ataky, které mě provázely na gymplu. Ale pořád mám před sebou dlouhou cestu. Pořád mám problémy navazovat vztahy, pořád mám strach z toho, že mě někdo odmítne. Ale pracuju na sobě, pomalu a postupně.
Co bys řekl těm, kteří si teď prochází něčím podobným, co jsi zažil ty na střední škole?
Asi bych jim řekl, aby se nebáli hledat pomoc. Je strašně těžké jít a někomu říct, že se trápíte, ale je to důležité. Každý potřebuje někoho, kdo ho podpoří, kdo bude stát za ním. A i když se to teď může zdát bezvýchodné, věci se můžou změnit. Stačí jeden člověk, jeden malý krok, který vám ukáže, že to jde jinak.
A taky bych jim řekl, že není nic špatného na tom být citlivý. Není to slabost. Je v pořádku být tím, kým jste, a nikdo nemá právo vás za to ponižovat nebo odsuzovat.
