Škola očima transgender mladíka Victora: „Kdo nás má tyto věci naučit? Rodiče? A ty to učil kdo, když vyrůstali v socialismu?“ ptá se
Máte velmi jasnou vizi pro české školství. Co Vás inspirovalo k tomu, abyste se ve svých úvahách o budoucnosti zaměřil právě na reformu vzdělávacího systému?
Na střední škole jsem studoval pedagogiku, díky studiu tohoto oboru jsem se o problematiku školství začal zajímat.
Odmalička jsem nerad chodil do školy, protože se tam až moc dbalo na jednotný systém všeho. Nikdo nesměl vybočit. Žáci byli hodnoceni pěti známkami a rodiče doma nezajímalo, že někteří učitelé dávali pětku i za 50 % testu špatně. Pro ně to bylo jen selhání, za které mě museli potrestat. Pokud se nebudu dobře učit, nebudu mít dobrou práci, to mi vždy říkali. Já ale slýchával o lidech bez diplomů, kteří toho dokázali více než kdejaký magistr. Přišlo mi zbytečné se učit rozeznávat ptáky v lese, když máme dnes Google Lens. Nikdy jsem nepochopil důležitost lomených výrazů pro vývoj puberťáka. Učivo je zastaralé, učební metody také.
Máte pocit, že současné metody a učební plány žáky nepřipravují na skutečný pracovní život?
Ano. Nekvalitní školský systém se pak projeví v každé oblasti pracovního života. Jako příklad uvedu ekonomii. Kdyby školy učily děti zacházet s majetkem movitým i nemovitým, kdyby studenti opustili střední školy s tím, že ví, jak se o sebe ekonomicky postarat, jak by se nám krásně žilo! Pro začátek alespoň ty daně…
To se dostáváme k finanční (ne)gramotnosti. Je to z vaší zkušenosti velký problém?
Znám několik lidí v mém věku, kteří se topí v nebankovních úvěrech. Kvalitní životní pojištění je pro lidi utopie a že se má spořit na důchod, to neví snad nikdo. Na trhu je spousta podvodníků, je ale důležité umět se jim vyhnout. A kdo jiný nás má tyto věci naučit, když ne škola? Rodiče? A ty to učil kdo, když vyrůstali v socialismu?
Základy finanční gramotnosti bych zavedl v hodinách matematiky. Nešetřeme to, co zbyde po utrácení, ale utrácejme to, co zbyde po šetření. Když pak nejsou peníze, tak lidé utíkají k úvěrovým společnostem a kvůli nevýhodným dluhům přijdou o mnohé. Nechci, aby to takhle šlo dále. My – Češi – máme na víc.
Když se ekonomie ve školách vyučuje špatně, tak si spousta ekonomických talentů ani neuvědomí, že tento obor má význam. Pro ně to bude jen nuda a další písemky. Nikdy se ekonomii věnovat nebudou, a tak se do ní z donucení dostanou lidé, kteří pro ni nemají vášeň a cit. Ekonomie je však krásná!
Mluvil jste i o tom, jak je důležité podporovat kreativitu a alternativní myšlení u studentů. Můžete nám přiblížit, jak by podle Vás změny měly vypadat?
Od první třídy bych zavedl jednu hodinu v pondělí ráno, která by byla volná. Děti by mohly chvilku dospávat, mohly by si povídat, sdělit zážitky z víkendu, připravit se na nadcházející týden. Spousta dětí si o přestávkách nestihne povídat s ostatními, protože jinak nestihnou toaletu. Dejme jim v pondělí čas vyhrazený pro ně samotné.
Dále budu bojovat za hodiny „komunikace“. Děti by se učily, jak fungovat v kolektivu. Já jsem takový, on je jiný. Neshoda? Promluvme si. Tenhle si chce hrát sám? Dejme mu tu možnost, ale také před ním nestavme zeď.
Pracovalo by se na rozvíjení rétoriky, aby si děti uměly slovně vyžádat, po čem zrovna touží. Aby se naučily řešit konflikty mírově. Časem by se z těchto hodin komunikace stala aplikovaná psychologie.
Proč je podle vás vzdělání v oblasti psychologie stejně důležité jako třeba právě již zmíněná finanční gramotnost? Je to i tím, že vy sám jste si jako dítě prošel náročným obdobím sebepoznávání?
Chci ve školách i dostupnou psychologickou péči bez nutnosti souhlasu rodiče. Ve třetí/čtvrté třídě už s dětmi začínají házet hormony. Objevuje se v nich vnitřní zmatek a nevědí, za kým jít, když v sobě mají chaos. Samy se svými novými emocemi neumí pracovat, jejich kamarádi to také neumí. Rodičům se spousta dětí bojí svěřovat, mnohdy právě z domova plyne spousta problémů. Zbývá tedy prostředí školy. Když ale ani tam dítě nenajde bezpečí a radu, tak kde jinde? Utíkají potom na sociální sítě, které jim vsugerují, jak vlastně trpí na deprese, že jsou určitě na spektru autismu a že vykazují známky genderové dysforie.
Patříte do jedné z nejmladších generací. Ještě stále studujete. Vaše zkušenost je tedy velmi čerstvá. Jaké oblasti vám jako žákovi či studentovi ještě zásadně chyběly v rámci výuky?
Co mi na základních školách velmi chybí, je sexuální výchova. Spousta dětí se stává oběťmi predátorů – ani si to nemusí uvědomit. Dejme ale dětem pocit bezpečí, když už na nějakého zvrhlíka narazí. Aby věděly, že v tom nejsou samy, že je komu se svěřit, že pachatel bude opravdu potrestán. Přijde mi jako kritické selhání naší vlády i to, že neprošla Istanbulská úmluva („Istanbulská úmluva proti násilí na ženách a domácímu násilí neprošla Senátem, ratifikační proces tím končí. Pro bylo 34 ze 71 přítomných senátorů, k přijetí chyběly dva hlasy.“ – více viz Asociace společenské odpovědnosti; pozn. red.), pak by byla prevence násilí jednodušší. Naučme naše dcery říkat „ne“ a naučme naše syny to respektovat. A samozřejmě i naopak.
Chci se zaměřit i na intenzivnější výuku anglického jazyka. Je to krásný jazyk, vstupenka do moderního světa. Dále chci prosadit výuku v přírodě. Mám pocit, že člověk kontakt s přírodou pomalu ztrácí. V moderním světě je také důležité umět rozeznat skutečnost od uměle vytvořené iluze. Chci dát velký důraz na výuku hudební, výtvarné a dramatické výchovy. Spousta rodičů si nemůže dovolit platit dětem zájmové kroužky, proto dejme dětem šanci rozvíjet své talenty ve státním školství. Posledním, ale ne méně důležitým bodem je výchova ke zdraví. Školy nepořádají dost protidrogových přednášek. Děti věří, že když jejich rodiče kouří, pijí, je to správné. Dejme jim tu informaci, že správné to není. Dejme jim tu možnost přetrhnout řetěz generační a společenské závislosti.
Na začátku rozhovoru jste zmínil známkování. Pětistupňové hodnocení vám jako dítěti nevyhovovalo a nevnímáte pozitivně ani rozdělení předmětů. Umíte popsat proč?
Zpětná vazba dá dítěti mnohem více než jedno číslo. Navíc každý učitel známkuje jinak, tak kde je spravedlnost? Jak to má děti nějak rozvíjet?
Druhý stupeň bych hodně zindividualizoval. V šesté třídě bych rychle shrnul vše zajímavé a důležité z fyziky, přírodopisu, dějepisu, zeměpisu, chemie, složitější matematiky a literatury. Během tohoto roku by si žák vybral minimálně dva předměty, které mu byly nejbližší a ve kterých by se chtěl zlepšovat. Dále mezi tyto předměty přibude ekologická výchova a finanční gramotnost. Od sedmé třídy bude mít žák zaměření na tyto dva předměty s možností změny dvakrát za rok, protože ne každý se zvládne poprvé trefit. Samozřejmě by žáci měli k dispozici všechny materiály pro samostudium a možnost hromadného doučování. V případě nejvyšší potřeby pak doučování individuální, po domluvě s vyučujícím.
Jaký vztah máte k tělocviku? V minulém rozhovoru jsme si povídali o tom, že vás osobně například zkušenost v šatnách velmi trápila…
Jsem pro zrušení povinné tělesné výchovy, jelikož na druhém stupni je tělocvik pouze o běhu na 100 metrů a skákání přes kozu. V pubertě mají žáci tendence porovnávat svá těla s vrstevníky a cítit se špatně. Pro mě byl tělocvik peklo i z důvodu genderové dysforie, nenáviděl jsem cvičení s dívkami. Kdo se chce sportu aktivně věnovat, ať si jej vybere jako dobrovolný.
Avšak navrhuji jednou měsíčně lekce základů sebeobrany a besedy a workshopy na téma složitých životních situací. Co dělat v případě tornáda? Co když doma někdo zkolabuje? Nebo když se mi pokazí auto a nemám mobil? Je důležité umět zachovat chladnou hlavu a rychle vymyslet řešení.
Týká se to třeba i každodenních problémů?
Ano. Proč se ve školách neučí věci praktické pro život? Jaká práva mají manželé, jak koupit dům, jak si vybrat banku, jak se starat o děti, jak se podává daňové přiznání? Škola by měla připravit žáky a studenty na budoucí život, ale těžce zaostává. Proč tolik mladých lidí neumí vařit? Starat se o domácnost?
Dbal bych i na občanskou výchovu. To, že dnes žijeme v demokracii, nebylo vždy samozřejmostí. Místo generace, která bude v hospodě nadávat na systém, vychovejme generaci, která sama půjde s tím systémem něco dělat. Generaci, která systém aktualizuje, až bude zastaralý. Vychovejme schopné osobnosti, ne roboty.
Když tady hovoříme o, řekněme, „praktickém“ vzdělání, jak byste viděl přípravu na budoucí povolání?
Od šesté třídy doporučuji zvát odborníky z různých odvětví. V osmé a deváté třídě není na přípravu na povolání dost času kvůli učení se na jednotnou přijímací zkoušku. Tu bych nejraději zrušil a na jejím místě zavedl krátký pohovor s uchazečem o studium. Povolání je několik tisíc, dětem se stihne představit sotva stovka. Pokud vůbec ta. V patnácti skoro nikdo neví, čemu se bude chtít v životě věnovat. Spousta žáků ani neví, že podnikatel není jen pán v kravatě, ale třeba i elektrikář, který jim předevčírem opravoval zásuvku.
Jak se pozná dobrý a špatný učitel?
Ne každý má na to, aby byl učitelem. Učitel má být člověk, který má co předat. Setkal jsem se během svých studijních let s učiteli, kteří se pro své povolání nehodili. Byli to lidé, kteří vyžadovali absolutní autoritu, neuměli nic žákům předat. Mám známé, kteří ze strany učitelů zažili i zesměšňování.
Jak se pozná špatný učitel? V hodinách Vás nutí opisovat prezentace stažené z internetu a tvrdě známkuje, nenabízí opravu a nedá se s ním mluvit. Učitel má být člověk, ke kterému může žák kdykoliv přijít pro radu. Má to být někdo, kdo má pořádek v sobě samém. Myslím, že by učitelé měli podstoupit psychologické vyšetření, než začnou vykonávat tuto profesi. Je to totiž práce plná stresu a zodpovědnosti.
