„Věděla jsem, že můj děda byl dirigent, ale nic víc.“ Maximiliana Ančerlová oživuje odkaz jednoho z největších dirigentů 20. století
Karel Ančerl patřil mezi výjimečné osobnosti české hudby, jeho život byl však poznamenán tragickými událostmi. Během druhé světové války byl deportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde vedl improvizovaný hudební soubor a byl nucen hrát pro nacistické pohlaváry. I přesto, že přišel o svou rodinu a prožil hrůzy holocaustu, dokázal se po válce ke své vášni vrátit a stal se ikonou klasické hudby. Svým působením v České filharmonii v letech 1950 až 1968 dovedl orchestr k mezinárodnímu uznání a jeho jméno zůstává zapsáno mezi nejvýznamnějšími dirigenty světa.
Nyní o Karlu Ančerlovi vzniká dokument, na kterém spolupracují režisér Saša Sousa Dlouhý a Česká televize. Dokument se zaměřuje nejen na jeho hudební kariéru, ale i na osobní příběh, který byl dlouho neznámý. Badatel Ivan Bierhanzl spolu s Maximilianou během příprav objevili dosud neznámé partitury z Ančerlova mládí, jež ukazují jeho talent i jako skladatele. V rámci uctění Ančerlovy památky se 1. listopadu v pražském Rudolfinu uskuteční vzpomínkový koncert, kde zazní i jedna z těchto nově objevených skladeb. Maximiliana Ančerlová se podělila o své osobní zkušenosti s objevováním rodinné historie a o to, co pro ni celý projekt znamená.
Jak jste se dostala ke správě odkazu vašeho dědečka? Zajímala jste se o druhou světovou válku, nebo byla motivací hudba?
Studuji judaistiku na Karlově univerzitě, takže mám velmi blízko k historii Židů. Ale tenhle projekt s tím nemá nic společného, to přišlo úplně nečekaně. My jsme se s panem Bierhanzlem, který dílo dědy studuje řadu let, potkali během jedné kulturní akce. Zaujalo ho mé jméno a ptal se, zda mám s Karlem něco společného. Logicky pak došlo na další setkání a touhu dát našemu propojení nějaký smysl. A tak vznikl nápad natočit film.
Nikdy bych nečekala, že se něco takového stane a je to pro mě ohromně důležité. Natáčení mi pomáhá pořádně prozkoumat historii mého rodu. Můj táta zemřel, když jsem byla malá, a já tak vyrůstala jen s maminkou a její částí rodiny. O historii tátovy linie se téměř nikdy nemluvilo. Věděla jsem samozřejmě, že nějakého dědu jsem z tátovy strany měla, dokonce i to, že byl dirigent, ale nic víc. Teprve až se začátkem natáčení dokumentu postupně všechno objevuji a moc si toho cením.
Navštívila jste už v rámci tohoto objevování jeden z bývalých koncentračních táborů?
Byla jsem několikrát v Terezíně, ale do Osvětimi se zatím nechystám. Možná se to stane v rámci natáčení, ale nedokážu říct.
Vy sama hrajete na nějaký hudební nástroj?
Jako dítě jsem hrála na klavír a dodnes je to můj koníček. Zpívala jsem i v pár hudebních souborech a sólově, dokonce jsem byla i v kapele, ale to bohužel nedopadlo. Hráli jsme v podstatě underground, byla to zhudebněná poezie jedné básnířky, na jejíž jméno si už nevzpomenu. Skvělé období, které mám už ale za sebou.
Hudbu, která bude součástí listopadového koncertu, jste – předpokládám – slyšela. Jaké emoce ve vás vyvolává?
Přiznám se, že při prvním poslechu jsem byla docela překvapená, byl to pro mě dost netypický hudební zážitek. Ale čím častěji tuto hudbu slyším, tím větší harmonii v ní nalézám. Ve spojení s odhalováním rodinné historie to nějaké asociace vyvolává, ale zatím je nedokážu úplně popsat, teprve se s tím vším pomalu sžívám.
Aktuálně si někteří politici oblíbili srovnávat dnešní dobu s obdobím druhé světové války, ať už se jedná o charaktery lidí, nebo jejich konání. Vnímáte taky nějaké paralely? A je podle vás potřeba si tuto část historie stále připomínat?
Otázka zajímavá, ale já na ni odpovím trochu jinak. Víte, Židé jsou po celou svoji existenci napadáni a ostrakizováni a já častokrát nevím, zda ta přílišná pozornost a zaměření se na jedno období jejich života není trochu na škodu. Hodně podobné to je třeba i s LGBT komunitou a tématem rovnosti. Je potřeba o tom mluvit, ale taky je potřeba umět vyvažovat informovanost a nános emocí, které tato debata vyvolává.
Jak jste se dostali k objevu nevydaných partitur?
To je úplně jednoduchý příběh. S panem Bierhanzlem jsme v Rudolfinu studovali archivní materiály a ony partitury tam byly zkrátka schované. Žádné veliké úsilí za tím nehledejte. Na druhé straně, i přes tuhle jednoduchost jde o zcela výjimečný objev a jsem nadšená, že jsem u toho mohla být.
Jak má tomuto objevu, resp. jeho významu, rozumět člověk, který se v hudbě nepohybuje? Bylo by jej možné považovat za jeden z klíčových objevů 21. století?
Pro mě osobně určitě ano, ale obecně těžko říct. Svoji roli ve velikosti tohoto objevu určitě hraje fakt, že Karel nebyl známý jako skladatel, drtivá většina pozornosti je upřená na jeho dirigentskou kariéru. Ten význam je hlavně v připomenutí toho, že původně studoval i skladbu a má v tomto ohledu také co říct.
Jak se cítíte ve své nové roli, kdy o vás s ohledem na odkaz vašeho dědečka začínají projevovat větší zájem média?
Já jsem introvert, takže bývám u podobných akcí a rozhovorů nervózní, ale beru to tak, že pracuji na odkazu mé rodiny, mého dědečka, který si to bezesporu zaslouží. Nakonec jsem tedy velmi ráda, že se to všechno děje. Snažím se zachovat si klid.
Koncert můžete finančně podpořit na platformě Donio, případně si vstupenky pořídit na webu Colosseum Ticket.
