„Zpočátku šla mamka ostře proti. Při nákupech mě nepustila do klučičí sekce. Časem si ale uvědomila, že to jsem opravdu já,“ vzpomíná Victor
Jaké byly reakce členů vaší rodiny, když jste, jak sám říkáte, začal vystupovat jako kluk?
Negativní. Ani si nedokážu vybavit reakci otce, ale vzpomínám si, jak jsem o sobě tehdy řekl pravdu matce. Blížily se mé patnácté narozeniny. Už jsem měl můj první „krátký“ účes – tedy dlouhou „emo“ patku a zbytek mi končil u uší. Předtím jsem mamince dával spoustu náznaků. Například jsem si rebelsky vyndal náušnice, ze kterých mi zůstaly hnusné jizvy. Nikdy nepochopím, proč rodiče miminkům náušnice dávají. Je to strašné, je mi těch dětí líto.
V létě toho roku jsem mamce řekl, že se mi líbí jedna má kamarádka. Odpověděla mi, ať si nevymýšlím hlouposti, že se mi přece vždy líbili kluci. To jsem nepopřel. Dokážu však milovat jak ženy, tak muže.
Zastavme se u těch náznaků. Jaké další proběhly?
Občas jsem náhodně zmínil nějaký novinový článek, kde se psalo o trans lidech, a zkoumal jsem mamky reakce. Čím více jsem se odhodlával jí to říct, tím více jsem se bál, protože její odpovědi na mé podněty nebyly nikdy kladné. Stejně tak dopadl i můj coming out. V slzách jsem mamce sdělil, že já prostě nejsem ta Anička, po které celý život toužila. Řekla mi na to něco ve stylu: „To je puberta, to tě přejde!“ – a tímto ukončila debatu.
Když coming out proběhl, jaké byly doma první dny a týdny?
Zpočátku šla mamka ostře proti mým pocitům. Začal jsem mluvit v mužském rodě, neustále se mě snažila opravovat na rod ženský. Při nákupech oblečení mě ani nepustila do klučičí sekce, že na to nemám postavu, ať se na sebe podívám. Přitom jsem byl hubený, jen jsem měl velká stehna a boky. Všechna má tvrzení se snažila zpochybňovat, snažila se jít za každou cenu proti mně.
Ale jak šla léta, začala si mamka konečně uvědomovat, že to nemá cenu, že mi akorát více ubližuje. Jednou, asi v sedmnácti, jsem u psycholožky dostal panickou ataku a ona byla u toho. Od toho dne mi říká „Wolfe“ – Wolf je má přezdívka odmalička a v osmnácti jsem z přezdívky udělal své oficiální příjmení.
Ačkoliv měla mamka ze začátku problémy přijmout mou změnu, tak se tomu časem otevřela. To, že mě přestala oslovovat starým jménem, je jedna z nejkrásnějších věcí, které pro mě mohla udělat. Pamatuji si, jak pro mě po operaci jela do Prahy, aby mi pomohla s věcmi a dávala na mě pozor na cestě. Vím, že jsme k sobě dříve nemohli najít cestu, ale dnes v ní mám opravdovou oporu.
Co další členové rodiny? Kdo reagoval nejvstřícněji?
Paradoxně mě asi nejvíce přijala babička, která je nejsilněji nábožensky založená. Když i člověk, který žije Bohem, uzná, že nemá vnučku, ale vnuka, proč by nemohli ostatní věřící? Tímhle trochu narážím na sbor, kam jsem jako menší chodil, ale právě kvůli velmi negativnímu postoji k mé tranzici jsem tam chodit přestal. Já si myslím, že Bůh mě prostě stvořil jako trans kluka. Kdyby nechtěl, ať jsem trans, tak to nedopustí, protože Bůh přece nedělá omyly. Takhle argumentuji všem věřícím, kteří proti mně jdou s vírou. Neučil nás snad Ježíš milovat všechny?
Co Vám nejvíce pomohlo překonat případná nepochopení – ať už ze strany blízkých nebo třeba i cizích lidí?
Můj „mindset“. Nedělám si nic z bezhlavých urážek. Když mi na internetu někdo začne nadávat, dělám si z toho srandu. Nastavil jsem svoji hlavu tak, že mě nejde urazit, ať mi člověk řekne cokoliv. Lidé jsou dnes velmi přecitlivělí, já takový být nechci. Nechci, aby můj výkon negativně ovlivnila něčí zle myšlená slova. Klidně, ať mi nadávají, ale je to na jejich škodu, to oni ze sebe veřejně dělají hlupáky.
Hodně rád debatuji s lidmi s odlišnými názory, baví mě to. Mnohdy si máme vzájemně co předat, ale vždy vyžaduji debatu s respektem. Pokud se do mě tedy někdo automaticky pustí s nadávkami, snažím se na to nereagovat, protože vím, že by to pro mě byla ztráta času.
U lidí mně blízkých byla klíčová komunikace. Pokud měli zůstat mými blízkými, tak jimi zůstali. Pár lidí mi ze života odešlo, ale to k němu patří.
Byla a je pro vás podpora opravdových přátel klíčová? V minulém rozhovoru jsme si povídali o tom, že právě kamarádi, a především Kristián, byli těmi, kdo vás nejvíce podrželi…
Ano. Bez lidí, kteří mě podrželi v nejhorším, bych byl dnes nikdo. Podpora mých nejbližších je jedna z nejdůležitějších hodnot v mém životě.
Jak se cítíte nyní, po první operaci?
Výborně! Operace vršku proběhla úspěšně, bez komplikací, estetický výsledek je úžasný. Jsem vděčný Fakultní nemocnici Bulovka za vše.
Operaci jsem podstoupil v říjnu 2023, metodou „keyhole“. Od té doby se vše hojí skvěle, vrátila se mi již citlivost do bradavek a zbývají jen dvě necitlivá místa ve středu hrudi. Ta si ale pravidelně masíruji a od minulého měsíce pozoruji první známky navracející se citlivosti. Věřím, že se má citlivost jednou obnoví na 100 %.
Umíte popsat své bezprostřední pocity po operaci?
Jak jsem jel na operační sál, tak jsem si byl jistý svou trans identitou na 99,9 %. Když mi poprvé sundali obvazy a já tehdy spatřil opravdu plochý hrudník, rozplakal jsem se radostí. V ten moment se má jistota zvýšila na 100 %.
Nejsem sice milovník bazénů, ale když si jdu výjimečně zaplavat, tak mohu s úsměvem. Aniž bych se dusil. Cítím se svobodný. Mohu se na sebe podívat do zrcadla a nechce se mi zvracet. Těším se, až podstoupím i operaci spodku.
Jaké jsou tedy vaše další plány v procesu tranzice?
Odstranění prsou s sebou přineslo pozitivní pocity vůči mně samému. Teď v září jsem navštívil sexuologii, s panem doktorem jsme odeslali moji žádost ke komisi. Tak snad brzy. Mám za sebou psychologické vyšetření, na hormonech jsem dva roky, jméno mám změněné od října 2022. Spousta lidí mi říká, že by ani nepoznali, že jsem býval dívkou – mluvím o lidech, které mám v životě nově. Tohle je podle mě to, čeho by se měl snažit každý trans člověk dosáhnout, abychom plně zapadli a nikdo nás neřešil, neukazoval si na nás na veřejnosti.
Jaké další fyzické a emocionální změny pozorujete?
Fyzicky mě velmi ovlivnil testosteron. Rozhodně jsem nabyl síly, méně se zadýchávám při běhu. Mám nádherný hlas a začínají mi konečně růst vousy. Lépe se mi posiluje. Trošku mi vyrostla chodidla, asi o jedno číslo boty.
Na začátku hormonální léčby jsem prošel druhou pubertou. Byl jsem podrážděnější z maličkostí, častěji jsem se s lidmi hádal, než abych konflikty řešil mírně – jako dříve. Po asi třech měsících se to však usadilo a od té doby jede má křivka štěstí nahoru. „Fond“ testosteronu, do kterého jsem „zainvestoval“, mi dlouhodobě vynáší. A já stále stoupám.