„Nevybíráte si, zda budete postižení, nebo gay,“ říká francouzský paralympionik. Jeho veřejný coming out oblétl celý svět
Paralympijský vicemistr z Tokia (2021) Dimitri Pavadé přijel na pařížské hry s velkými ambicemi. I přes přípravu narušenou zraněním v létě minulého roku vstoupil do soutěže v dálce se čtvrtým nejlepším světovým výkonem roku a novým francouzským rekordem (7,59 m). Bohužel 4. září, navzdory aktivní podpoře diváků na stadionu Stade de France, nedokázal skočit lépe než 7,43 m a Američan Jarryd Wallace ho před posledním pokusem překonal o pouhých 6 centimetrů. Skončil tak na nejvíce neoblíbeném 4. místě.
Pavadé, 35letý milovník módy, který přiznává, že nemůže vyjít ven bez svých šperků, si i přes neúspěšný medailový pokus pro coming out vybral právě tento globální sportovní svátek. Už během soutěže nosil duhové ponožky, ale až o tři dny později zveřejnil na sociálních sítích svůj vzkaz. Během relaxační dovolené v Toulouse udělal rozhovor pro francouzský magazín L'Équipe, ve kterém vyprávěl o svém vzkazu, vztahu k homosexualitě a o boji, který hodlá vést za LGBT komunitu.
Proč jste se rozhodl udělat coming out právě 7. září?
Ten text jsem napsal už v roce 2022, během zimní olympiády v Pekingu. Rozhodl jsem se ale, že počkám do roku 2024 kvůli domácímu prostředí. Větší viditelnost, větší podpora fanoušků. Hlavní pro mě bylo to udělat během her. A 7. září se ukázalo jako ideální čas, protože to bylo den před závěrečným ceremoniálem.
Bylo těžké udržet tuto zprávu v tajnosti více než dva roky?
Ano, bylo to velmi těžké! Řekl jsem o tom jen rodině, přátelům a sponzorům. Věděl jsem ale, že se o tom bude mluvit, že to bude něco pozitivního. A když chci něco udělat správně, umím si na to počkat.
Jak proběhlo samotné zveřejnění? Co jste zrovna dělal?
Byl jsem s Arnaudem Assoumanim (také francouzský dálkař, paralympijský šampion z roku 2008, pozn. red.), v samoobslužné restauraci a snídali jsme. Ukázal jsem mu ten příspěvek a řekl, že když teď zmáčnu tlačítko sdílet, můj život se kompletně změní. A on mi na to odpověděl, že mám do toho jít. Tak jsem to zveřejnil, podíval se na telefon a rozplakal se. Bylo to pravděpodobně z úlevy. Arnaud mě objal, byl šťastný a pyšný, a pak to sdílel ve svém příběhu. Bylo to velmi intenzivní. Během patnácti minut jsem měl přes 300 lajků, což jsem nikdy nezažil. Za méně než dvacet čtyři hodin jsem přešel z 6 956 sledujících na 12 000 až 13 000. A dnes mám přes 19 000. Je to neuvěřitelné.
Očekával jste takový dopad?
Ne. Ta zpráva se šířila úplně všude. Měl jsem přes 1 800 komentářů, téměř všechny pozitivní, pár haterů, ale na to jsem byl připravený. A dnes, kdykoli se přihlásím na Instagram, mám nové sledující nebo zprávy.
Řekl jste, že jste zprávu ukázal přátelům a rodině předem. Jak dlouho o tom věděli?
Ano! Rodině a přátelům jsem se svěřil v roce 2010. Bylo mi skoro 21. Hned jak jsem v roce 2015 nastoupil do práce v Lagarrigue (společnost vyrábějící ortopedické pomůcky, pozn.red.), tak se o tom začalo mluvit. Občas padaly na mou hlavu komentáře ohledně mého koníčku v tom smyslu, že je to sport pro teplouše. Taky jsem občas slyšel, že se oblékám jako gay. A já na to říkal, že jsem skutečně gay a pokud s tím má někdo problém, je lepší to vyřešit hned na místě. Jednou jsem se kvůli tomu ošklivě pohádal s kolegou, a ve francouzském týmu mě kvůli tomu dva nebo tři sportovci úplně odstřihli. Ale tak to prostě je, nemůžete se zavděčit všem.
Jak to probíhalo s vaší rodinou?
S mámou mám velmi blízký vztah, ale neměla žádné tušení. Když jsem jí to řekl, bylo to trochu těžké. Tři dny jsme spolu v domě téměř nemluvili. Ukázal jsem jí také film „Bobby, seul contre tous“. Je to o mladém gay muži, jehož matka je velmi nábožensky založená a kvůli jeho sexualitě ho odmítá. Ten muž spáchá sebevraždu a matka začne přemýšlet o své víře a o tom, proč mu Bůh nepomohl. Mámě jsem řekl, že pokud si myslí, že to pro ni bude příliš těžké a bude se těžko vyrovnávat s tím, jak na ni budou lidé koukat, sbalím si věci a odstěhuji se do Paříže.
Ona se rozplakala a řekla mi, ať jí dám čas, že nechce, abych odešel. Než jsem to řekl všem, musel jsem to říct svému bratranci, kterého považuji za svého staršího bratra. Je to svalovec, trochu macho, ale je pro mě mentorem. Po mé nehodě, kdy jsem přišel o nohu, mi dodal sílu začít sportovat. Musel jsem to říct jemu, než jsem to oznámil celé rodině. Odpověděl mi, že tak to prostě je a jinak to být nemůže. A že tu bude vždy pro mě. Objali jsme se a to mi ulevilo. Šel jsem za celou rodinou, fotil se, říkal to všem, jako kdybych se ženil.
Vašim rodičům tedy nějakou dobu trvalo, než to přijali?
Ano, chvíli to trvalo. Bylo to těžké, protože do té doby jsem s ní nikdy neprožil ani den, kdy bychom si nepopovídali. S tátou to bylo zase jinak. Opustili jsme ho, když mi bylo 10, protože byl alkoholik. Když se ho máma zeptala, jestli si vybere láhev nebo rodinu, odpověděl, že láhev ho nikdy nepodvede. Bydlel sice ve stejné čtvrti, viděl jsem ho často, ale myslím, že byl poslední, kdo se to dozvěděl. Když jsem si nechal propíchnout uši a uviděl mě s náušnicemi, řekl mi, že má jen jednu dceru, ne dvě, takže se s ním mám přestat bavit. Ukončili jsme tedy vzájemnou komunikaci, na rodinných oslavách jsem mu ani neřekl ahoj.
Zatvrdil jsem své srdce a otočil se k němu zády, dokud mě jednoho dne nepožádal o odpuštění. A když jsem mu řekl, že jsem gay, odpověděl, že je to moje volba. Já mu oponoval, že to není žádná volba, že jsem byl takový byl vždycky. A on na to, že když mě s mámou dělali, tak neurčovali, jaké budu mít srdce, takže ať mám v srdci cokoliv, vždy budu jeho synem. A pak mě vzal do náruče. Rozplakal mě.
Kdy jste si uvědomil svou sexuální orientaci?
Bylo mi asi 7 let. Fyzioterapeut mi tehdy masíroval jizvu na tváři a jeho obličej mi zůstal v paměti velmi dlouho. Když jsem šel poté do školy, díval jsem se jen na kluky.
Vaše zpráva na Instagramu říká: „Jsem malý, míšenec, jednonohý a ještě ke všemu gay!“ Je to sebeironická zpráva, ale silná. Uvědomujete si to?
Vůbec ne. To je prostě fakt. Jsem malý, mám 1,59 m, míšenec, jednonohý od mé nehody a jsem gay. Co tam chybí? Nic. (Smích.) Bylo to vtipné, protože mi často říkali „malej skřet“. Pak jsou tu narážky na postižení ve sportu, slovní hříčky, tak jsem si řekl, že je lepší to všechno spojit. Nevybíráte si, zda budete mít postižení, a stejně tak si nevybíráte, zda budete gay. Rozdílnost je součást přírody, proti tomu se nedá bojovat.