„Na Ukrajině jsem do firem chodil v máminých šatech a s parukou,“ líčí trans muž, který v Praze našel svobodnější život
Vcelku početná „menšina v menšině“
Součástí projektu „Well-being of immigrants with a minority background“, jenž se realizoval díky financování z EEA a Norských fondů, byly vedle focus groups také individuální hloubkové rozhovory. Queer lidé z Ukrajiny se tak mohli otevřeně svěřit se svými pocity, zážitky, obavami, ale i s návrhy, co by jim začlenění do české společnosti usnadnilo.
„Nejde přitom o zas tak malou skupinu lidí,“ připomíná Blanka Maderová, která na sociologické studii pracovala společně s Terezou Lavičkovou, Andreou Stašek a Annou Cherenshchykovou. „Pokud bychom brali v potaz americký průzkum, který Dario Sansone dělal mezi studenty, jako neheterosexuální se identifikovalo 10 % studentů.”
Nejohroženější skupina? Trans a nebinární lidé
Agentura, která v USA pravidelně provádí sčítání lidu, taková data potvrzuje, v roce 2021 navíc doplnila, že se 1-3 % Američanů identifikují jako nebinární nebo trans. „Pokud bychom předpokládali, že queer lidí je v populaci obecně přibližně 10 %, u ukrajinského imigranstva v ČR by se jednalo téměř o 60 tisíc lidí,“ dodává pro představu Blanka Maderová.
Právě otevřené dialogy s ukrajinskými queer imigranty ukázaly, že nejohroženější skupinou mezi nimi jsou nebinární a trans lidé – závažné psychické obtíže vykazují hlavně ti, kdo žijí izolovaně od ostatních lidí. Mezi optimističtější závěry projektu patří zjištění, že některým LGBT+ jedincům přinesl jejich nový, český domov výrazně lepší životní možnosti.
Na pohovor v přestrojení
Stepan, jednadvacetiletý trans muž, přicestoval do ČR se svojí matkou. Česko pro něj nebylo ryze „nouzovou” destinací na pozadí válečného konfliktu, vybral si naši republiku jako západnější, více otevřenou zemi, kde bude mít uprostřed procesu tranzice větší šanci na přijetí. V domovské zemi totiž, mimo jiné, měl kvůli své genderové identitě problémy s uplatněním na trhu práce. Dokud Stepan na pohovorech vystupoval jako muž, čelil odmítavým reakcím – zvolil tedy jinou, úspěšnější strategii. Ta ho ale psychicky ničila.
Vyhoření přišlo rychle
„Šel jsem do ještě lepší firmy, tentokrát jsem si ale oblékl maminčino oblečení a koupil jsem si paruku,“ okomentoval svůj netradiční plán. „Kdyby ta postava měla nějakou podobnost se mnou, jako něco maskulinního, a nebyla by to jakási drag persona, naprosto odlišná, bylo by to mnohem horší. Takže jo, tu práci jsem dělal jenom jako žena [...] Vydělával jsem dobré peníze, ale vyhořel jsem. Vyhořel jsem okamžitě, protože když vás někdo vnímá špatně, vyčerpává to vaši energii,“ popsal svoji zkušenost se sociální dysforií. Vzhledem k této kariérní historii žil Stepan na Ukrajině v permanentním strachu, že se jeho trans identita odhalí, proto ji ve většině situací skrýval. A jak se situace změnila po příchodu do ČR?
Alespoň duhovou samolepku, prosím
Podobně jako mnoho dalších uprchlíků, i Stepan měl tu zkušenost, že po překročení české hranice dostával od úřadů jen velmi kusé informace, a tak spíše musel spoléhat na pomoc přátel a rodiny. LGBT kontext celé situace ho stavěl do ještě zranitelnější pozice uprostřed byrokratického zmatku – a jak sám vyjádřil, v zásadě by mu bývalo bylo pomohlo i drobné gesto, které by naznačilo, že je v ČR vítaný i jako trans muž s bisexuální orientací. „Stačilo by, kdyby na dveřích byla aspoň malá duhová nálepka. Je to taková úleva, když si můžete vydechnout, že tím nikoho nebudete obtěžovat,“ popsal Stepan maličkosti, které by mu dodaly větší pocit bezpečí.
Záchrana v podobě Trans*parentu
Díky tomu, že se mladý trans Ukrajinec později vypravil do Komunitního centra Prague Pride, kde našel letáčky Trans*parentu, nakonec skrze tuto organizaci získal potřebnou oporu – emocionální i praktickou (ve smyslu doprovodu na místa, kde se Stepanovi hodili chápaví „tlumočníci“, nebo třeba i zdánlivě banální pomoci s tím, aby mu neujel vlak).
Zdroj: Giphy
Právě tento faktor podpory od místní trans iniciativy hodnotí jako zlomový bod, po kterém se věci začaly obracet k lepšímu – a kdy se začaly naplňovat představy o Česku jakožto republice, která dává šanci na lepší život. Stepan bez nadsázky tvrdí, že za všechno, co dnes má, vděčí právě podpůrné neziskovce. České prostředí navíc prospělo i rodinným vztahům.
Ten nejlepší dárek k narozeninám
„Hádám, že evropský životní styl tak trochu pomohl mé mámě, aby s tím byla víc v pohodě,“ popisuje, jak se jeho maminka lépe smířila s probíhající tranzicí i díky optimističtějším vyhlídkám na Stepanovy budoucí možnosti. „Na narozeninové přání mi napsala ‚pro mého zlatého syna‘. Už dávno jsem snil o tom, že jednou takové narozeninové přání dostanu.“ Mladý Ukrajinec aktuálně našel pracovní uplatnění v oboru IT, ani v České republice ale pochopitelně není vše zalité sluncem.
Strach z transfobie trvá
Při podpisu pracovní smlouvy se například obával, že některá z jeho transfobních kolegyň-Ukrajinek nevyžádaně odhalí jeho trans identitu v kontextu úředního jména. „Obvykle jsem to zamluvil stylem: to víte, divná ukrajinská jména. Jsme jako ortodoxní křesťané,“ popsal svůj osvědčený maskovací manévr. „Ale kdyby moje jméno slyšela, neměl bych šanci se z toho vymluvit. To mě děsilo. Protože pak by mohla klidně přijít za manažerem s nějakým důvodem, proč se mnou nechce pracovat. Třeba že jsem transgender a nesnáší mě.“
Lepší než doma, ale…
Na otázku, jestli má Stepan pocit, že ho Češi přijímají, reagoval slovy: „Ani ne, ale víc než na Ukrajině. To, že musím podstoupit hysterektomii, abych změnil své pohlaví, opravdu není dobrá věc.“ I když si technicky vzato přál, aby děloha z jeho těla zmizela, obával se zdravotních rizik. „Protože to je sakra zásadní operace. [...] Co když tam kvůli tomu umřete? Já nechci... je to jako eugenika.“ Velmi brzy na to, co Stepan tyto obavy vyjádřil, se naštěstí v ČR schválil zákon, který ruší podmínku sterilizace u trans lidí.
Šnečí tempo, taky tempo
I když českou LGBT+ komunitu zklamalo, že ani letos neprošlo rovné manželství, nový zákon o partnerství práva aspoň částečně narovnává, což může prospět i česko-ukrajinským queer dvojicím, které řeší získání českého občanství pro jednoho z partnerů. Legislativní změny se tedy sice dějí šnečím tempem, ale dějí.
„Možná i proto se většina queer lidí z Ukrajiny, kteří se zúčastnili výzkumu, vyslovila pro Českou republiku a chtěli zde zůstat,“ uzavírá Blanka Maderová. A pokud může chaotické rozkoukávání v cizí zemi ulehčit i malá duhová samolepka, cizojazyčný leták nebo pozvání na queer akci, tato zdánlivě „drobná“ přání by za vyslyšení jistě stála.