„Maminka mi řekla, že je to moje vina,“ vypráví Jakub o své zkušenosti s domácím násilím. „Ženy bych prý neměl důvod se bát“
Jakube, pojďme úplně od začátku – mohl bys mi popsat, jak jste se seznámili s tvým bývalým partnerem? Co tě na něm zaujalo a jak se vyvíjel váš vztah v prvních týdnech?
Seznámili jsme se docela obyčejně, přes společné známé na jedné akci. Hned na první pohled mě okouzlil svou sebejistotou a charismatem. Bylo to krásné, nikdy předtím mě nikdo takto nezahrnul péčí a zájmem.
Oba jsme se shodli, že hledáme něco vážnějšího, a tak se věci rychle rozvinuly. Po měsíci jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet. Když to teď zpětně vidím, uvědomuju si, jak moc rychlé to bylo. Ale v té chvíli mi to přišlo jako strašně romantický krok.
Kdy jsi začal cítit, že něco není v pořádku? Bylo to postupné, nebo přišel nějaký moment, kdy sis uvědomil, že to směřuje špatným směrem?
Bylo to hodně postupné, což je na tom to nebezpečné. Zpočátku jsem si vůbec neuvědomoval, že se děje něco špatného. Myslel jsem si, že je normální, když chce partner vědět, kde jsem, že má potřebu mě neustále kontaktovat. Bylo to spíš tak, že ty malé věci, které mi teď zpětně připadají jako varovné signály, se v té době zdály neškodné.
Pamatuju si, jak začal vyžadovat, abych měl neustále zapnuté sdílení polohy na mobilu. Vysvětloval to tím, že se o mě bojí, že chce vědět, kde jsem, kdyby se něco stalo. Na začátku to bylo i trochu sexy – myslel jsem si, že je to projev jeho lásky. Ale postupně se to stalo něčím, co mi začalo brát svobodu. Kdykoli jsem byl mimo domov, chtěl vědět, kde přesně jsem, co dělám a s kým.
Sdílení polohy bylo to jediné, kde jsi velmi rychle ztratil osobní svobodu?
Brzy přišlo zrušení mého osobního účtu v bance. Taky to začalo nevinně. Navrhl, že budeme mít jen jeden účet, že to bude lepší pro společné hospodaření. Nechtěl jsem vypadat podezřívavě, tak jsem souhlasil. Ale brzy se mi to vymstilo. Každou útratu kontroloval, kritizoval mě za to, že utrácím za zbytečnosti. A každá hádka kolem peněz byla doprovázena výčitkami a podezřeními. Tvrdil, že si kupuju dražší věci, abych se líbil někomu jinému, že chodím na drahou kávu s někým, s kým ho podvádím… Postupně jsem se začal bát cokoli koupit nebo někam jít.
Jak jsi zvládal to neustálé podezírání a výčitky? To muselo být vyčerpávající, když jsi měl pocit, že si musíš hlídat každé své rozhodnutí…
Postupně jsem ztratil kontakt s přáteli, protože jsem se nechtěl dostávat do situací, které by vedly k hádkám. Nakonec jsem žil jen pro něj, pro to, abych se vyhnul dalšímu konfliktu. A to mě začalo ničit. Bylo to jako život v pasti, ze které jsem nevěděl, jak se dostat.
Mluvil jsi o tom s někým? Snažil ses někomu svěřit nebo vyhledat pomoc?
Byly chvíle, kdy jsem přemýšlel, že bych se svěřil rodičům, ale nemohl jsem. Když jsem se od nich stěhoval, řekl jsem jim jen, že mám partnera a že s ním budu bydlet. Během mého coming outu mě požádali, abych si svoje vztahy nechal pro sebe, dokud to nebude „vážné“. To mě zasáhlo. Došlo mi, že naši o mém vztahu vědět nic nechtějí.
Uvědomoval sis tou dobou plně, že jsi obětí domácího násilí?
Myslím, že v hloubi duše jsem to věděl, ale dlouho jsem si to nechtěl připustit. Vždycky jsem si říkal, že to přejde, že se věci zlepší, když se budu víc snažit. Doufal jsem, že ho můžu změnit, že mu můžu ukázat, že mi může věřit. Ale to byla jen iluze.
Začal jsem být neustále ve stresu, nemohl jsem spát, přibíral jsem. A on mi to vyčítal – říkal, že moje nadváha je důkazem toho, že si ho nevážím, že jsem líný a že bych měl víc myslet na to, jak vypadám. Ale když jsem se snažil zhubnout, i to se stalo dalším zdrojem podezření. Každý můj krok byl špatně. A já jsem se už tak strašně bál dalších hádek, že jsem radši přestal rozhodovat o čemkoli.
Nechodil jsem nikam jinam než do práce a pak hned domů. Často jsem si musel brát i sick days, protože mě partner doma zamykal, když nechtěl, abych odešel. Myslel si, že mám aféru v kanceláři. Těm podezřením jsem se prostě nemohl vyhnout, ať jsem se snažil sebevíc.
Kdy přišel ten moment, kdy jsi věděl, že už to nemůžeš dál snášet? Můžeš popsat, co tě donutilo konečně to skončit?
Pořád jsem si to v hlavě přehrával – jestli je tohle ten život, který chci. Chci se pořád bát? Být zavřený doma, kontrolovaný, bez přátel, bez naděje na změnu? Uprostřed jedné noci, když usnul, jsem věděl, že už to nevydržím. Potichu jsem vstal, vzal si pár věcí a prostě jsem utekl.
Co jsi cítil, když jsi utíkal? Byl to strach, úleva, nebo směs všeho dohromady?
Hlavně strach. Bál jsem se, že mě uslyší a vzbudí se. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že to musí slyšet i on. Měl jsem opravdu strach. Ne jednou mě i fyzicky napadl. Byl jsem vyděšený k smrti.
Jakmile jsem byl venku, pocítil jsem obrovskou úlevu. Jako kdyby mi spadl z ramen nějaký obrovský balvan. Ale taky mě zaplavil smutek. Svým zvláštním způsobem jsem ho pořád hrozně moc miloval a bolelo mě, že ho opouštím. Nevěděl jsem, co bude dál. Kam mám jít, jak se postavit na vlastní nohy. Jediné, co mě napadlo, bylo jít k rodičům.
Jak tě rodiče přijali? Mluvili jste o tom, co jsi zažil?
Když jsem k nim dorazil, otevřela mi mamka a viděla, že nejsem v pořádku. Muselo to být na mně vidět – jak jsem vyčerpaný, nevyspalý, plný stresu. Pustila mě dál a vypadalo to, že má o mě strach. Ale když jsem jim později začal vyprávět, čím jsem si prošel, nevzali to tak, jak jsem doufal. Otec byl zticha, jako by nevěděl, co říct. A maminka... No, maminka mi vlastně řekla, že je to moje vina. Že kdybych se nezamiloval do muže, nic z toho by se nestalo. Že kdybych měl ženu, nikdy bych nemusel čelit takovým problémům, protože ženy bych se prý neměl důvod bát, byl bych silnější. To mě zasáhlo. Po tomhle jsem věděl, že jakmile se zase osamostatním, naše vztahy už nikdy nebudou nijak blízké.
Jaký je pro tebe další krok? Co je teď tvůj hlavní cíl?
Hlavní cíl je naučit se mít rád sám sebe. A přijmout, že mám právo na lásku a respekt. Chci si znovu vybudovat sebevědomí, abych věděl, že si zasloužím víc, než co jsem zažil. A taky bych se chtěl znovu otevřít lidem, nebát se nových vztahů. Ale teď vím, že to nejdůležitější je dát si čas. Nechci na sebe tlačit. Moje hlavní bitva teď probíhá v mém vlastním nitru.
