„Byl jsem přesvědčený, že musím být ten dokonalý, schopný a příjemný chlap, který všechno zvládá,“ vypráví Václav o svém zhroucení
Václave, tvé dětství ovlivnil rozvod rodičů. Jak jsi tu situaci vnímal jako malý? Vzpomínáš si na to období rozdělování?
Bylo mi kolem sedmi let, když se rodiče rozvedli. Pro mě a mého bratra to byla velká rána, i když jsme to tehdy ještě nechápali úplně do hloubky. Měli jsme střídavou péči, což znamenalo, že jsme týden bydleli u táty a další týden u mámy. Na papíře to možná vypadalo férově, ale ve skutečnosti to bylo docela bolestivé. Táta s mámou se nemohli vystát. Přestože se snažili před námi neshody maskovat, vždycky to nějak proklouzlo na povrch.
Táta byl ten typ, který se snažil vypadat jako klidný a nad věcí. Když někdo zmínil mámu, jenom zvedl oči ke stropu nebo se ušklíbl. Jako by to byla zábava. A máma? Ta pořád potřebovala vědět, co se děje u táty, jaké má novinky. Každá nová věc, kterou jsem zmínil, byla pro ni okamžitým terčem kritiky. Pořád jsem měl pocit, že musím být opatrný, co říkám a jak reaguju, aby nebyl naštvaný ani jeden z nich. Byl to obrovský tlak.
Muselo to být velmi náročné. Jak jsi to prožíval, pokud do hloubky zavzpomínáš na své emoce?
Bylo to, jako bych byl rozpolcený mezi dvěma světy. Měl jsem oba rodiče rád, ale mezi nimi bylo tolik napětí, že jsem si často připadal, jako kdybych musel být jejich prostředníkem. Bál jsem se říct něco, co by mohlo toho druhého naštvat. A tak jsem se naučil být opatrný, přizpůsobit se každé situaci, abych se vyhnul konfliktům. A tenhle vzorec se mi zafixoval tak hluboko, že jsem ho začal aplikovat všude. Ve škole, s přáteli, v práci, v partnerských vztazích... Nikdy jsem nechtěl, aby mě někdo viděl jako problém nebo přítěž. Raději jsem se stáhnul, potlačil svoje pocity a snažil se vyhovět všem.
Kdy sis poprvé uvědomil, že se tahle strategie nevyhnutelně musí obrátit proti tobě?
Asi poprvé jsem si to začal uvědomovat na střední škole. Když mi bylo šestnáct, zamiloval jsem se do jednoho kluka. Byl o šest let starší než já, což pro mě tehdy bylo obrovské. Připadal jsem si vedle něj tak nezkušený a bezmocný... Já jsem byl zamilovaný, on mě bral jen jako povyražení. Když mě opustil, zlomilo mi to srdce.
Ale místo toho, abych šel domů a někomu o tom řekl, jsem si to nechal pro sebe. Nechtěl jsem rodičům ukázat, že se trápím. Oni vždycky měli tolik starostí a konfliktů, že jsem měl pocit, že moje problémy nejsou dost důležité. Tak jsem se uzavřel do sebe a nechal to uvnitř duše hnít. A dělám to pořád.
Můžeš dát nějaký příklad? Dělo se ti to třeba i v práci? Co jsi dělal, než jsi, jak vím, dal výpověď?
Měl jsem docela dobrou pozici v sales a vlastně mě ta práce i bavila. Ale moje potřeba být perfektní a vyhovět všem se postupně začala projevovat i tam. Měl jsem pocit, že musím být nejlepší, že nesmím udělat chybu. Když na mě padaly další a další úkoly, nikdy jsem neřekl ne. Kdybych to udělal, znamenalo by to, že jsem selhal. A tak jsem se čím dál víc zavazoval, bral na sebe víc práce, než jsem zvládal, a ten tlak mě postupně ničil. Každý den jsem se vracel domů úplně vyčerpaný, ale nikdy jsem to nikomu neřekl. Byl jsem přesvědčený, že musím být ten dokonalý, schopný a příjemný chlap, který všechno zvládá.
A pak přišel zlom, když jsi zkolaboval cestou do práce. Co se stalo?
Ano, to byl ten moment, kdy už moje tělo nevydrželo. Ten víkend předtím jsem se rozešel s přítelem, s nímž jsem byl přes rok. Celý víkend jsem nedokázal přestat brečet. Byla to pro mě obrovská rána. Když mi řekl, že má někoho jiného, zhroutil jsem se. Nejedl jsem, nespal, jenom jsem brečel.
V pondělí jsem se rozhodl jít do práce, i když jsem věděl, že jsem na tom fyzicky i psychicky špatně. Jenže už to nešlo. Cestou jsem zkolaboval. Moje tělo prostě vypovědělo službu.
To musel být obrovský šok. Co se dělo potom?
Odvezli mě do nemocnice. Tam mi dali kapačky, protože jsem byl dehydratovaný a vyčerpaný.
Po propuštění z nemocnice jsem šel k lékaři, který mi předepsal antidepresiva a doporučil pravidelnou terapii. Byl to pro mě obrovský zlom, protože jsem si musel přiznat, že nejsem tak silný, jak jsem si myslel, a že potřebuji pomoc.
A pomohlo to? Jak se teď cítíš?
Antidepresiva mi pomohla zvládnout tu nejhorší fázi. Díky nim jsem se začal cítit aspoň trochu stabilně. Už nejsem v tak hluboké depresi, ale stále mám dny, kdy je pro mě těžké vstát z postele. Terapie mi zase pomáhá pochopit, proč jsem se dostal do takového stavu.
Mluvil jsi o tom s rodinou? Ví rodiče, čím si procházíš?
Ne, rodičům jsem o tom nikdy neřekl. Myslím, že pořád nechci, aby se museli starat o moje problémy. Celý život jsem měl pocit, že jsem ten, kdo musí všechno zvládnout sám, že je to moje zodpovědnost. Mamka a táta už mají svoje problémy, a já nechci být další přítěží.
Možná je to ale další věc, kterou bych měl na terapii řešit – naučit se, že je v pořádku požádat o pomoc. Že to neznamená, že jsem selhal. Ale je to těžké. Vždycky jsem měl tu roli toho, kdo všechno zvládá, a to se mě teď drží.
Jak si teď představuješ svou budoucnost? Co bys chtěl změnit?
Snažím se najít rovnováhu, která mi dovolí být sám sebou, aniž bych se snažil všem vyhovět. Ale je to těžké. Ten vzorec chování je ve mně zakořeněný od dětství a je těžké ho jen tak opustit.
Chci se naučit být spokojený sám se sebou, aniž bych se cítil provinile, když něco neudělám dokonale.
Věříš, že to zvládneš?
Chci tomu věřit. Vím, že to nebude snadné a že to bude trvat. Ale doufám, že s pomocí terapie a s podporou mých přátel to zvládnu. Už nechci být tím, kdo se zničí jen proto, aby byl pro všechny dokonalý.
