„LGBT komunita byla dříve čistší a více propojená,“ říká fotografka Libuše Jarcovjáková. Dokument o jejím životě právě vstoupil do kin
Vzhledem k názvu samotného dokumentu mi na začátek řekněte, kým chcete být?
Tuhle otázku teď dostávám často, takže nad ní pořád přemýšlím. Uvědomila jsem si, že neusiluji o žádný trvalý stav, tedy něčím se napevno stát a nejlépe navždy. Spíš se chci dostat do takového stavu bytí, kdy jsem schopna přijímat změny a vnímat co nejvíc přítomnost. Taky chci být neustále zvědavá a flexibilní a netrápit se věcmi, které nemohu změnit. Ale hlavně – chci být tvůrce, aktivní umělec. Ať už to bude skrze psaní, nebo focení. Chci si zachovat schopnost věci vidět a vnímat a taky chuť pracovat.
Na začátku filmu říkáte, že jste se celý život považovala za fotografku, ale nikoho to nezajímalo. To tedy naznačuje, že dříve jste samu sebe nepovažovala v tomhle oboru za úspěšnou. Když už ten zájem přišel, změnil se i přístup k tomuto přesvědčení?
Konečně jsem si prohlédla výstavu nainstalovanou ve Veletržním paláci a s klidným svědomím mohu říct, že dnes už se za úspěšnou fotografku považuji. Na výstavě i ve filmu je opravdu vidět celoživotní kus práce. Všechno se to sečetlo tak nějak dohromady a s hrdostí můžu říct, že si za tím stojím.
Ale chci vysvětlit jednu věc. V samu sebe jsem nějakým zvláštním způsobem věřila vždycky, akorát jsem to nikde neříkala moc nahlas, protože to skutečně nikoho moc nezajímalo. Bez základní důvěry v to, že dělám něco smysluplného, bych příliš práce neudělala. Nijak zvlášť aktivně jsem ale o nic neusilovala.
Když zmiňujete úsilí, co se vlastně stalo s vaší tvorbou po roce 1990? Kam jste „zmizela“?
Moje tvorba pokračovala, ale já ji aktuálně nemám kde publikovat. Sice jsme vydaly s Lucií Černou knihu Supersonico, která se zabývala novou tvorbou, ale okamžitě se vyprodala. Fotila jsem a fotím intenzivně dál, devadesátky zkrátka čekají na zpracování.
V dokumentu je prý až 3000 fotek. Jak dlouho vám trvalo, než jste je za sebe tak geniálně poskládala?
Já tohle nedělala úplně sama, spíš pochvalte režisérku Kláru Tasovskou a střihače Alexandera Kashcheeva. Začali tím, že si pročetli mé deníky, na jejich základě vytvořili vlastní scénář, ten si rozdělili na několik etap a mě pak oslovili k dohledání fotek. Já jim dala přístup do archivu a volnou ruku k výběru snímků. Obecně mám ráda, když s mými fotkami pracuje někdo dál bez mého zásahu. Umožňuje mi to získat na moji práci úplně nový pohled. Což se týká i té výstavy.
Dokonce si myslím, že fotograf by vůbec neměl organizovat a vytvářet podobné akce, na to jsou odborníci jiní. Je taky potřeba mít štěstí na skvělé spolupracovníky, což já mám.
Dozvěděla jste se o sobě díky filmu či výstavě něco nového?
Ano. Zaprvé to, že jsem fotila věci, které se tam objevují mnohem více, než si pamatuji. Například autoportréty. Vypadá to, jako bych měla tenkrát nějakou posedlost sama sebou. Ale díky tomu, že jsem dělala fotky víceméně nahodile bez jakéhokoliv plánu a že jsem skoro žádné téma nedodělala do konce, nebyla jsem si toho posednutí vědoma. Tenhle odstup funguje hodně dobře, protože pak je na celém díle vidět, že se jím vine jednotná linka a že má jednoho stejného autora. A musím říct, že pro mě je současná tvorba taky dost podstatná, nechci být jen fotografka do archivu.
Taky vidím, že mám dost specifický jazyk, který tak trochu bourá kánon klasické fotografie, a že se z toho dá poskládat výborný film a skvělá výstava.
Vybavila jste si při výběru fotek emoce, které jste při focení daného snímku zažívala?
Všechny ty situace si vesměs pamatuji velmi dobře a nebylo to úplně lehké. Je to za celý život docela tíha, ale na druhé straně, kdo to má, že může celou svoji minulost s sebou táhnout v takto velikém balíku fotek? Dává mi to hodně zajímavou retrospektivu. Ne, že bych padala do nějakého sentimentu, ale vyvolává to spoustu otázek, které třeba dodnes v sobě řeším. Ale jak už jsem řekla na začátku, důležité je na ničem z toho neulpívat, protože už to v přítomnosti neexistuje.
Celou vaší tvorbou se prolínají témata obyčejnosti a jednoduchosti, což se projevilo i v samotném filmu, který je složen pouze z fotografií a vašeho vyprávění. Uvažovalo se v průběhu vzniku filmu o nějakém vylepšení? Mám na mysli kupříkladu využití AI na rozpohybování fotek…
Vůbec ne. Jednak některé sekvence působí samy o sobě jako animace, protože jsem často fotila v sériích, a jednak si myslím, že AI by úplně vyrušila tu autenticitu. Celý ten film je postavený na tom, že se jedná o autentickou výpověď bez cenzury a bez korekcí. Vše se přizpůsobuje nějaké časové ose a ději.
Naše čtenáře bude určitě zajímat období, kdy jste fotila v dnes již legendárním T-Clubu, známějším jako Téčko, jednom z mála pražských LGBT klubů v Československu. Mě zajímají pocity, které jste měla při jeho úplně první návštěvě…
Ani neumím popsat, jak moc velké pohlazení po duši to bylo. Ne snad kvůli tomu, že bych tehdy řešila svoji identitu, ale spíše proto, že člověk z totality vešel do barevného a jásavého světa plného radosti. Jasně, bylo to svým způsobem pozlátko, ti lidé taky nebyli neustále rozjásaní, ale byla tam vždy nesmírně přátelská a komunitní atmosféra. Od prvního dne jsem tak věděla, že tam musím fotit. Nebylo to ovšem hned, musela jsem být trpělivá a čekat, až mě někdo vyzve. Trvalo asi půl roku, než vznikly první fotky.
Respektovala jsem ale vždy diskrétnost. Fotila jsem schválně s bleskem, aby lidé věděli, že tam jsem, a případně se vytratili mimo záběr, pokud nechtěli být na snímku.
Dokázala byste nějak porovnat tehdejší LGBT komunitu s tou dnešní? Jde-li to vůbec…
Podle mého byla tenkrát mnohem více propojená. Aspoň jsem si žádných vnitřních sporů nevšimla. Bylo to celé čistší, naivnější a více rodinné. Což není divu, tehdy ta komunita zahrnovala nepoměrně menší okruh lidí. Já už se téměř v žádných takových klubech nepohybuji, ale přijde mi, že je to dnes mnohem více vyhrocené. Možná je to ale celé dobou a podmínkami, které jsou neopakovatelné.
Na dokumentu mě zaujalo, že většina fotografií je černobílá, ale ve chvíli, kdy se dostanete do Tokia nebo západního Berlína, objeví se fotky barevné. V tom je nějaký skrytý význam?
To ne. Na černobílé fotce jsem vyrůstala, ale taky šlo o dostupnost materiálu a možnosti vyvolávání. Z počátku jsou fotky tedy černobílé hlavně z technických důvodů. Pak jsem si párkrát barvu vyzkoušela a rozhodně mě to zaujalo. Dnes už je plynule střídám podle situace.
Že se začnou ve filmu objevovat barevné fotky ve chvíli, kdy se přesunu do Japonska, souvisí hlavně s tím, že si tam člověk úplně bez problému ten barevný film mohl koupit a za dvě hodiny měl fotky v ruce. Když jsem ale například fotila svou umírající mámu, tam už byly použity barevné fotky zcela záměrně a za nějakým účelem. Byla malířka, měla hodně ráda barvy a já do toho těžkého tématu chtěla přinést trochu radosti.
Pro mě byl jeden z nejvíce emotivních úseků filmu okamžik, kdy jste v 80. letech poprvé v západním Berlíně „ochutnala“ kapitalismus. Dokážete porovnat tenhle moment s tím, co se dělo bezprostředně po roce 1989?
Já jsem tehdy opravdu neměla jakékoliv zkušenosti s tím, co se dělá v západním světě. Neměla jsem třeba ponětí, co je úřad práce. Pořád jsem čekala, až mi nějaké zaměstnání spadne samo do klína, což mi vydrželo docela dlouho. To samé se týkalo i pojištění. Ten přechod do devadesátek tak pro mě byl už něčím docela přirozeným.
S čím jsem se nedokázala úplně sžít, byla slabost právního systému, která umožnila šílenou korupci a další strašné věci okolo. Může za to částečně i ta naše dlouhodobá izolace v totalitě. Bude nám trvat asi ještě hodně dlouho, než se z toho traumatu dostaneme.
Bude mít podle vás tento dokument zásadní vliv na to, abyste se mohla živit už jen focením?
On už ten vliv částečně má, protože díky němu vznikly a stále vznikají velké výstavy. Jedna bude v Lisabonu, druhá v Berlíně, další ve Stockholmu a jedna už byla ve Varšavě. Ale já nepotřebuji jen fotit, má pedagogická činnost mě baví dostatečně. Některé další dveře to ale určitě otevře a já se jim rozhodně nebráním.
Myslíte, že veškerá aktuální pozornost přichází až teď proto, že jste na ni konečně připravená?
Není to vůbec o mně. Spíš bych řekla, že doba je připravená na moje fotky. Byly příliš dlouho nečitelné a zařazené do kategorií a škatulek, do kterých se ani nehodí. V podstatě se čekalo nejen na to, až dostanu příležitost, ale také až mě objeví mladá generace, která mě svým způsobem vytáhla nahoru. Zkrátka, vše je tak, jak má být.
Zmínila jste škatulky. Nepřijde vám, že pro současné umění jsou brzdou? Že je všechno až moc kategorizované, a co se někam nehodí, je automaticky považováno za „nevhodné“?
Ta hlavní brzda je touha mít okamžitý úspěch a to, že člověk je pod tlakem neustálého sdílení a sledování na sociálních sítích. Člověk je tím vším nucen k nějakým velkým gestům, aby o něm bylo slyšet, ale to může být velmi často spíš na škodu. Je mnohem méně času k růstu a vývoji projektů. Dnes mají fotografové mnohem těžší podmínky, než jsem měla já.
