„Když táta zjistil, že jsem gay, vyhodil mě. Prý abych mu nezprznil druhého syna,“ vzpomíná Jiří. Nečekanou podporu našel u babičky
Jirko, váš coming out neproběhl úplně idylicky. Mohl byste přiblížit, jaká atmosféra vládla ve vaší rodině?
Bylo mi čerstvě sedmnáct a už delší dobu mi bylo jasné, že holky mi nic neříkají. Jenže jsem taky věděl, že táta gaye opravdu nesnáší. Vlastně jsem vyrůstal v prostředí, které bylo v tomhle ohledu hodně nepřátelské, táta si z gayů dělal vždycky legraci, lépe řečeno, zesměšňoval je. A když se třeba nějaká taková postava objevila v televizi, okamžitě přepínal, že se na takové zvrácenosti dívat nebude. Už kvůli tomu jsem měl velký problém vůbec si v sobě nějak srovnat, že zrovna já bohužel gay budu. Měl jsem tátu rád, takže se to ve mně pralo. Mám ho zklamat? A popřít sám sebe? Bylo to těžké, ale sám jsem se rozhodl, že dokud se neodstěhuju z domu, radši o tom mluvit nebudu. Ale nakonec všechno dopadlo úplně jinak.
Vy jste tedy to, že jste gay, chtěl doma minimálně po nezbytnou dobu utajit – k tomu ale nedošlo. Co se stalo?
Mám o čtyři roky mladšího bratra, takže tehdy mu bylo necelých třináct let. Byl ještě moc malý na to, aby cokoliv chápal. Každopádně mě bohužel nachytal s přítelem – a zrovna jsme se líbali. Pro něj to byla obrovská senzace, takže okamžitě běžel domů a rodičům o tom řekl.
Jak se k situaci rodiče postavili?
Když jsem přišel domů, měl jsem sbalený kufr. To nekecám. Otec seděl na gauči v obýváku a ani se na mě nepodíval. Máma vypadala velice zaraženě a měl jsem pocit, že sama moc neví, co se to zrovna odehrává. Je to už dvacet let, ale pamatuju si to jako včera – stál jsem v předsíni a měl pocit, že se nemůžu ani nadechnout. Otec mi jen řekl, ať si vezmu věci a jdu. A pak prohlásil – a to mu nikdy nezapomenu – že si ode mě nenechá zprznit druhého syna. To mě dorazilo. Vzal jsem si ty věci a šel. Vlastně bych asi nějak zvládl, že mě otec nenávidí, ale že byl vůbec schopný pomyslet na něco takového…
Kam jste s tím kufrem šel?
Zrovna moc možností jsem neměl. A neměl jsem ani peníze. Jediný mně blízký člověk, kam jsem mohl jít, byla babička. Podotýkám, že to byla babička z tátovy strany. Žila sama, protože děda zemřel, když jsem byl malý. Tak jsem to risknul.
Řekl jste babičce, co se doma stalo?
To ani jinak nešlo. V prvé řadě jsem se jí u dveří rozbrečel, takže bylo hned jasné, že vznikl nějaký problém. Ale babička mě hrozně překvapila. Já jsem jí vyklopil, k čemu došlo – a taky proč. A čekal jsem nějakou mravokárnou přednášku, nepochopení… Ale babička jen pokývala hlavou a řekla, ať si vybalím věci v dědově bývalé pracovně. Pak se mě jen zeptala, jestli mi nebude vadit, že zavolá mojí mámě, že jsem v pořádku a že budu u ní.
Takže babička se vás takto ujala?
Přesně tak. Možná to bude znít šíleně, ale mně se s ní bydlelo úplně skvěle. Najednou jsem mohl být sám sebou, nemusel jsem nic skrývat. Babička byla v té době čerstvá šedesátnice a byla velice akční, takže jsme spolu trávili i hodně volného času. Měla taky hodně přátel, se kterými jsme se stýkali, a nikdo z nich se mnou neměl nejmenší problém.
Představil jste babičce přítele?
Jasně! A nejen toho prvního. (smích) Babička byla fantastická – vlastně bych řekl, že nakonec měla v jistém slova smyslu radost, že má ve mně najednou nečekanou společnost. (smích) Ale já jsem jí byl za to, že mě u sebe nechala, hrozně vděčný. A opravdu mi u ní bylo skvěle.
Jak dlouho vám babička zázemí poskytovala? A co vaše rodina – vůbec jste se nestýkali?
U babičky jsem bydlel skoro pět let. Dodělal jsem střední školu a pak jsem šel na vysokou – nabídla mi, že abych nemusel utrácet za nájem, můžu zůstat u ní. Chodil jsem na brigády a trošku jí přispíval a samozřejmě jsem jí pomáhal doma, s úklidem, s nákupy, vařil jsem a tak. Odstěhoval jsem se do podnájmu až v době magisterského studia, když jsem si našel stálejší vztah. U rodičů jsem za tu dobu byl jen pro zbytek věcí – když mi máma dala vědět, že otec tam nebude. S bráchou jsem se nevídal, ale spojili jsme se v době, kdy i on odešel z domu na vysokou.
Od chvíle, kdy vás otec vyhodil z domu, uplynulo dvacet let. Změnilo se něco na vašich vztazích?
Nezměnilo. Máma se s otcem nakonec rozvedla, takže dnes se už normálně a v klidu – i s mým partnerem – stýkáme, pohodový vztah mám i s bráchou. Otec o mě zájem neprojevuje. Naopak se právě kvůli mně přestal stýkat s babičkou, kvůli tomu, že se mě ujala. Každopádně právě k babičce mám pořád nejblíž, naštěstí jí zdraví pořád slouží a pořád je obklopená skvělými přáteli. S partnerem je všechny často navštěvujeme a musím říct, že právě z babiččiny strany máme pořád obrovskou podporu. Je to paradoxní, že největší zastání jsme našli zrovna u generace, o níž si mnozí myslí, že odmítá vše „nové“ a to, co neodpovídá dřívějšímu vidění světa.