„Čeští gayové občas zapomínají, jaké mají vlastně štěstí,“ tvrdí Adrián Back, slovenský kreativec, který se nově stěhuje do Prahy
Adriáne, kdybys měl srovnat obě hlavní města očima mladého gaye – jak si stojí Bratislava oproti Praze?
Každý, kdo sleduje aktuální politickou situaci na Slovensku, ví, že zde narůstá populismus a že se situace pro LGBT lidi zhoršuje. V rámci Slovenska je Bratislava, myslím, to nejtolerantnější město, kde může gay žít, ale když to porovnám s Prahou, bratislavské možnosti jsou pořád hodně omezené. Zdá se mi, že v Praze je mnohem nižší pravděpodobnost, že se gayové setkají s projevy nenávisti, když si na ulici dají pusu nebo se chytnou za ruce. Myslím, že gayové v Bratislavě často nedávají svoji náklonnost k partnerovi najevo veřejně, aby předešli případnému konfliktu.
Máš ty sám osobní zkušenosti s homofobií na Slovensku?
Je to smutné, ale bohužel ano. Setkal jsem se s urážkami, se slovní agresí… Když jsem ještě žil s partnerem, na veřejnosti jsme si lásku radši nedávali najevo, nechtěli jsme zažít nic nepříjemného. Jelikož pocházím z malého města na východě Slovenska, na základní i střední škole jsem byl za svoji odlišnost šikanovaný. Ale naštěstí se vždycky našel někdo, kdo se mě zastal.
Jak vzpomínáš na svůj coming out?
Za to, že jsem gay, jsem se nikdy nestyděl, vždycky jsem byl sám sebou. Ale otevřeně jsem o svojí identitě začal mluvit až na vysoké škole, když jsem se přestěhoval do západní části Slovenska. Rodičům jsem se svěřil ještě později, ve dvaadvaceti letech, kdy už jsem s expartnerem chodil třetím rokem a vnímal ten vztah jako opravdu vážný. Mám to štěstí, že je celá moje rodina akceptující a podporuje mě. Sami vytušili, že jsem gay.
Vystudoval jsi žurnalistiku v Nitře, poté jsi nějakou dobu žil i v Trnavě. Jak se ti povedlo vybudovat vlastní marketingovou agenturu ještě před třicítkou?
Už při studiu jsem pracoval jako marketingový manažer pro značku s výživovými doplňky. Poté jsem měl coby jako koordinátor influencerů na starosti spolupráce se známými lidmi... Načež jsem si řekl, že si vyzkouším pracovat jako jednočlenná marketingová agentura, najdu si vlastní klienty a budu jim poskytovat konzultace nebo tvořit obsah na sociální sítě. Pracovat jako živnostník není úplně jednoduché, člověku přibude pár šedivých vlasů. (smích) Ale je to i úžasná zkušenost. Teď jde moje podnikání trochu do pozadí a rád bych v pražských firmách nasbíral zkušenosti jako řadový zaměstnanec. Pořád jsem ještě mladý a práce marketéra vyžaduje, aby se člověk pořád vzdělával.
Na svém instagramovém účtu máš přes 21 tisíc sledujících. Bereš už sám sebe jako influencera?
Určitě ne, i když nějaké komerční spolupráce mám. V něčem je to příjemné, když víc lidí zajímá tvůj názor. Ta sledovanost přišla sama, organicky.
Co bys rád svým followerům předal?
Sleduje mě spousta gayů, proto se snažím vyjadřovat i k politickým věcem. Je velmi smutné, jakým směrem se Slovensko ubírá. Spíš se uzavírá, než aby se otevíralo – a LGBT problematiku zametá pod koberec, nebo ji používá jako strategii k odvádění pozornosti. Přitom jsme součástí Evropské unie a Slováci jsou velmi tolerantní národ. Bohužel ale Slovensko pořád ještě trápí nefungující zdravotnictví, školství, nízké platy oproti západní Evropě. Většinová společnost chce prioritně vyřešit tyto věci a práva menšin jdou do pozadí, nebo jsou dokonce vnímána negativně. Asi je v tom určitá nespokojenost ve stylu: „Proč by se tito lidé měli cítit lépe, když my se cítíme špatně?“ Jako by nám stále říkali: „Počkejte ještě.“
Brzy uplynou dva roky od vraždy Juraje a Matúše před LGBT+ klubem Tepláreň. Jak tato událost z tvého pohledu ovlivnila život gayů na Slovensku?
Vnímám obrovskou snahu lidí, kteří se věnují LGBT aktivismu, aby se na Slovensku něco změnilo k lepšímu. Ale bohužel to nebude stačit, dokud politici na nejvyšších pozicích nepochopí, že si gayové a lesby zaslouží rovná práva jako heterosexuálové. Spousta z nich skrývá svoji identitu ze strachu, že budou odsuzování, ale mají pro společnost svoji přidanou hodnotu – pracují, platí daně. Svoji sexuální orientaci paradoxně skrývá i spousta slovenských celebrit a vlivných lidí, kteří by měli tu moc posunout Slovensko kupředu. Myslím, že si Češi občas ani neuvědomují, jaké mají vlastně štěstí. Úplně rozumím tomu, že chtějí rovné manželství, ale my Slováci si v aktuální situaci můžeme nechat zdát i o uzákonění stejnopohlavních partnerství.
Proč sis jako svoje nové bydliště vybral právě Prahu?
Myslím, že mentalita Pražáků je mnohem otevřenější vůči lidem, kteří jsou jakkoli odlišní. Obecně v České republice převládá západnější myšlení, bližší třeba Německu. Navíc Praha nabízí spoustu možností, nejspíš ji celou nestihne prozkoumat ani ten, kdo v ní žije od malička.
Z čerstvého výzkumu přesto vyplynulo, že 50 % slovenské queer komunity žijící v Čechách trápí časté pocity osamělosti...
Podle mě je to pochopitelné. V Praze jsem od své rodiny 800 kilometrů daleko a i mě trápí strach ze selhání nebo osamělost, ale nechci se těmi pocity nechat odradit. Myslím, že spousta queer lidí je nucená odejít od své rodiny, protože chtějí žít plnohodnotný život – tak jako heterosexuální lidé. A leckdy to znamená opustit i město, které jinak mají velmi rádi, kde se narodili. To se děje queer lidem po celém světě.
Pojďme skončit trochu veselejším tématem… I když mají Češi a Slováci společný kus historie, setkáváš se s tím, že Čechům přijde tvůj původ atraktivní?
Ano, mnohokrát jsem si vyslechl, že slovenština je sexy (smích). Ale když trávím čas s českými kamarády, táhne mě to k češtině. Pak mluvím česko-slovensky jako Andrea Verešová. Nebo jako Andrej Babiš (smích)!
