Závislost na vztahu je nemoc, která postihuje člověka bez sebelásky. Toxické partnerství navíc často vede k citovému vydírání
Lidé vztahy potřebují, a to i kvůli vlastnímu přežití. Ovšem někdy se i láskyplný život může změnit v přežívání a citové vydírání. Přímo citová závislost – či závislost na lásce – bývá sice častější mezi ženami, což ovšem neznamená, že se tento problém mužů zcela netýká. Zatímco však ženy, které inklinují k utváření citové závislosti, bývají submisivní (plně se muži podřizují a snaží se vyhovět všem jeho přáním), muži „volí“ i odlišnou strategii „cukru a biče“, která nezřídka hraničí nejen s citovým vydíráním, ale i s domácím násilím v psychické formě.
Nutno ale říci, že ačkoliv jsou závislé vztahy ze své podstaty patologické, pravdou je, že ti, kdo jsou závislí na lásce, obvykle mají ty nejlepší úmysly. Za nimi se však nezřídka skrývá boj s vlastní intimitou či jiné problémy. Bez ohledu na to, jaké konkrétní to jsou, vždy se za tímto stavem skrývá postranní agenda, jejímž cílem je naplnit potřeby, které vycházejí z pocitů nejistoty. Na druhou stranu právě tito lidé k sobě své protějšky poutají velmi pevně, a to až tak, že odejít z podobného vztahu se stává téměř nemožné.
„Ten vztah se mi zdál na začátku úplně idylický. Vypadalo to, že mě přítel bude doslova nosit na rukou. Byli jsme spolu všechen možný čas a já jsem měla pocit, že jsem konečně našla chlapa, se kterým bych mohla zůstat – dělal pro mě první poslední,“ popisuje počátek svého vztahu Kristina. Časem však idyličnost začala získávat první trhliny. „Chtěla jsem jet se sestrou a jejíma dvěma dětma na dovolenou, prostě dámská jízda a dva předškoláci, takže ani ne tak dovolená jako spíš pomoc ségře (smích). Jenže přítel mi udělal scénu, co si dovoluju letět na dovolenou bez něj. Naprosto jsem nechápala, co se to děje. Když mi začal vyhrožovat, že to beze mě nepřežije, brala jsem to spíš jako zveličení a říkala si, že mu dám ještě jednu šanci – do té doby totiž všechno klapalo perfektně a nechtěla jsem ten vztah jen tak zahodit,“ vzpomíná dále.
Excesy Kristinina partnera ale začaly narůstat a to, co se jí zpočátku zdálo romantické, se měnilo spíše v noční můru. „Chtěl být pořád se mnou. Nechtěl mě nikam pouštět samotnou, postupně jsem začala přicházet o kamarády. Pořád kolem mě korzoval, dokonce mě začal vozit do a z práce. To už mi bouchly nervy a chtěla jsem rozchod. V tu chvíli mě ale začal prosit, ať zůstanu, že to beze mě nezvládne a že se zabije. Tohle se několikrát opakovalo a když jsem se nakonec sbalila a odstěhovala, druhý den mi volala jeho sestra, co jsem to udělala, že on se prý předávkoval lékama a je v nemocnici. To jsem začala chápat, že se fakt děje něco, co není běžný, přítele si pak nechali na psychiatrii,“ popisuje s tím, že z pocitu viny se ho rozhodla navštívit.
„Nakonec se mi ale od lékařů dostalo informace, že pro mě, ale vlastně i pro přítele a jeho léčbu bude lepší, když nebudeme vůbec v kontaktu, on mi ale vytrvale psal a volal, že jsem si musela nakonec změnit číslo,“ dodává.
V Kristinině případě naštěstí zpřetrhání vazeb, ale také léčení jejího dnes již ex-partnera pomohlo a Kristina si následně našla vztah, v němž jsou role, ale i míra projevované lásky rovnoměrně rozděleny. Průběh jejího předchozího partnerského soužití je ale přímo ukázkovou formou závislého vztahu, o němž odborně pojednával již v sedmdesátých letech český sexuolog Miroslav Plzák. „Nadměrně závislý partner se zpravidla snaží vynucovat od druhého projevy lásky, žárlí a snaží se provokovat žárlivost druhého, požaduje, nařizuje, vyčítá. Často trpí neurotickými potížemi, pláče, dožaduje se soucitu, vyhrožuje sebevraždou, čímž naopak méně závislého partnera podněcuje, aby z partnerství utíkal,“ popisuje.
V extrémních případech ale nejsou nijak výjimečné ani různé formy (proná)sledování ze strany té/toho, od něhož/níž se předmět jeho/jejího zájmu rozhodne odvrátit. I to má však samozřejmě naprosto opačný než zamýšlený efekt.
Citová závislost jako emoční nemoc
Na závislost na vztazích je přitom skutečně možné nahlížet jako nemoc, již zmiňovaný Miroslav Plzák pak dokonce zavedl pětibodovou posuzovací škálu tzv. emocionální závislosti partnerů na vztahu, která je posuzována vždy z pohledu každého z nich, resp. z hlediska důsledků, které by pro každého mohl rozpad vztahu mít. Vztahy pak mohou být symetrické (tehdy jsou „síly“ mezi partnery vyrovnané) či asymetrické (v takovém případě jsou mezi partnery patrné rozdíly ve vnímání intenzity vztahu) a co do samotné závislosti je možné hovořit o vztazích klidných, debaklových a kalamitních.
Právě poslední dva typy znamenají problém – v případě, že mezi partnery existuje nadměrně vysoká jednostranná závislost, jedná se o vztah debaklový, pokud je závislost oboustranná, je vztah kalamitní. Podle psychologů je pak možné alespoň do jisté míry na stavu závislého partnera pracovat, a to především prostřednictvím psychoterapie, která se zaměřuje na zvyšování sebevědomí a podporování pocitů vlastní hodnoty – to ostatně naznačuje, v čem tkví příčina celého problému…
Ten/ta, kdo je závislý…
Příčiny závislosti na lásce lze poměrně snadno identifikovat – nedostatek rodičovské péče, nízké sebevědomí, absence pozitivních vzorů pro kvalitní vztahy, indoktrinace obrazem dokonalé romantické lásky či klasická představa o tom, jak dvojice „žila šťastně až do smrti“. Podle kanadské psycholožky Marie Chantal Deetjens je pak citová závislost přímo protikladem sebelásky. A tak se ti, co neumí milovat sami sebe, snaží o to být bezvýhradně milováni jinými. I proto se lidé citové závislí často stávají ve vztazích těmi, kdo jsou druhou stranou, která si je daného stavu vědoma, zneužíváni. Prvním krokem ke změně je tak (kromě uvědomění si citové závislosti) zaměření se na sebe sama – a to ideálně nejprve v podobě zvládání samoty. Obavy z osamění jsou totiž jednou z hlavních příčin, proč citově závislí lpí na vztazích tak moc, že od sebe nezřídka protějšek naopak odeženou.
Ovšem bez ohledu na konkrétní „spouštěče“ citové závislosti je třeba najít z ní cestu ven. Jak konstatuje sama Deetjens, „příčiny závislosti jsou četné, protínají se a akumulují, ale řešení je jedno – jít cestou uzdravení. Protože není podstatné, co k závislosti vedlo, důležité je z toho zase vyjít.“ Ani rozumová fakta totiž na vzorcích chování mnoho změnit nedokážou – proto je tedy odborná pomoc nezbytnou. Jak se ale psychologové i sexuologové shodují, i z citové závislosti se lze – jako z kterékoliv jiné nemoci – poměrně úspěšně vyléčit. Naděje na pravou romantickou lásku (v umírněné podobě…) tak může žít i nadále.
