„Maminka pro mě i rodinu byla celý svět,“ vypráví Dan o bolestné ztrátě. „Ve škole jsem byl vyvrhel,“ vzpomíná
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Maminka pro mě i rodinu byla celý svět,“ vypráví Dan o bolestné ztrátě. „Ve škole jsem byl vyvrhel,“ vzpomíná

Dan se se svou sexuální orientací svěřil rodičům už v dětství a jeho coming out nebyl doma problém. Zato škola se stala místem plným úzkosti a strachu. Šikanu a odmítnutí ze strany některých spolužáků zvládl jen díky silnému zázemí. Postupem času se postavil na nohy, našel si přátele a jako dospělý si vybudoval i velmi dobrou kariéru. Všechno, zdálo se, dobře dopadlo. Avšak člověk míní a život mění. To jediné, nač bylo v Danově životě vždycky stoprocentní spolehnutí, je nyní pryč…
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
30. 9. 2024

Dane, byl jsi velmi mladý, ještě dítě, když došlo na tvůj coming out. Jak na to období vzpomínáš?

Bylo mi dvanáct, což je docela brzo. Mnozí v tom věku tehdy ještě ani nevěděli, co znamená být gay, ale já jsem si byl jistý už od dětství. Doma to vlastně proběhlo úplně v pohodě. Mamka i táta to tušili dávno: prý jsem od školky byl tak trochu jiné dítě než ostatní kluci. Vždycky mě podporovali, takže jsem se nemusel bát jejich reakce. Řekli mi, že mě mají rádi takového, jaký jsem, a že to pro ně není ani téma, natož problém.

To je úžasné! Ale vím, že ve škole to pro tebe tak snadný proces nebyl. Ani zdaleka…

Ano, ve škole to bylo horší. Doma jsem se cítil v bezpečí, ale ve škole se to rychle změnilo. Když jsem to řekl pár kamarádům, během týdne to věděla celá třída. Někteří spolužáci to vzali v pohodě, ale pak tu byli ti, kteří si na mě začali zasedávat. Nejhorší to bylo na tělocviku. V šatně, když jsme se převlékali, jsem slyšel neustálé narážky. „Dej si pozor, Dan je gay, určitě se na tebe dívá,“ pokřikovali na sebe. Bylo to ponižující. Ve škole jsem byl prostě vyvrhel.

Jak jsi na ty posměšky reagoval? Snažil ses to nějak řešit?

Nejprve jsem to jen ignoroval. Myslel jsem si, že když jim nebudu věnovat pozornost, přestanou. Ale ono se to jen zhoršovalo. A učitelé s tím nic nedělali. Moje třídní učitelka mi jednou řekla, že si mám problémy s kamarády řešit sám. Říkala, že když nejde o fyzické napadení, nemůže s tím nic dělat. Jenže to, že mě nikdo nebouchnul, neznamená, že to nebolelo. Nakonec jsem se bál chodit do školy. Každé ráno jsem byl tak nervózní, že jsem často i zvracel.

To je hrozné, že jsi musel něco takového prožívat. Jak jsi to zvládl? Kdo ti v té době nejvíce pomáhal?

Určitě rodiče. A taky moje sestra Markét, která je o čtyři roky starší. Rodiče mě vždycky podrželi, snažili se mi dodávat odvahu. Vždycky, když jsem přišel ze školy a byl na dně, mamka si se mnou sedla a povídali jsme si. O šikaně, o životě, o budoucnosti. Ona byla pro mě taková stabilní kotva. A sestra, i když už v té době byla dost vytížená školou a měla své vlastní problémy, mě vždycky dokázala rozesmát. Nepochyboval jsem o tom, že mě má ráda a že mi rozumí. Doma jsem se cítil v bezpečí, to mě drželo nad vodou.

<Path> Poprvé se o sebevraždu pokusil ve dvanácti letech. Příběh „jiného“ chlapce z polské vesnice pokračuje v PrazeZdroj: Iwan, redakce

Změnilo se něco, když jsi nastoupil na střední školu? Bylo to tam lepší?

Ano, naštěstí ano. Když jsem šel na gympl, měl jsem pocit, že tam jsou lidé chytřejší a víc otevření. Už se tam neřešilo, kdo je gay nebo kdo ne. Našel jsem si tam kamarády, kteří mě brali takového, jaký jsem. Navíc už jsem byl starší a uměl jsem se lépe bránit těm drobným poznámkám, které tu a tam přišly. Byla to pro mě obrovská úleva. Konečně jsem si mohl užívat školu a žít normálně, aniž bych měl strach z toho, co o mně kdo řekne.

Takže se zdá, že to nakonec skončilo dobře. Jaký byl přechod do dospělého života?

Když jsem dostudoval gympl, šel jsem na vysokou školu a následně jsem začal pracovat v pohostinství. Nakonec jsem se vypracoval na vyšší manažerskou pozici a všechno vypadalo skvěle. Práce mě bavila a dařilo se mi. Našel jsem si nějaké nové přátele, i když jsem si nikdy nenašel partnera. Vždycky jsem měl pocit, že na to mám čas, že nejdůležitější je teď kariéra.

Tipy redakce

Ale loni přišla obrovská rána, když ti zemřela maminka. To je téma, které je pro tebe nesmírně těžké otevírat, ale zároveň jsi ho sdílet chtěl. Pojďme to tedy otevřít.

Maminka pro mě i celou rodinu byla celý svět. Když loni v prosinci zemřela, bylo to strašný. Nebyl jsem na to připravený. Ještě horší je, že jsem ji měsíc před její smrtí neviděl. Měl jsem hodně práce a myslel jsem si, že to je nejdůležitější. Pořád jsem si říkal, že ji brzy navštívím, ale najednou bylo pozdě. Mrzí mě to dodnes. Nejsou dny, kdy bych na to nemyslel.

Měl jsi nějaké podpůrné systémy, na které ses mohl obrátit po její smrti? Třeba terapii, partnera, přátele…? Nebo ses s tím musel vypořádat sám?

Pořád mám Markét – sestru, ale ona žije už několik let ve Švédsku. I když mi byla velkou oporou přes telefon, fyzicky tu se mnou nebyla. A můj táta – ten se po mamčině smrti úplně uzavřel. Jako by zestárl o deset let během pár měsíců. Přestal pracovat, protože začal mít zdravotní problémy a už se mnou skoro nemluví. Takže jsem měl pocit, že jsem na to všechno sám. A protože nemám partnera, doma to najednou bylo jako sedět v cele.

<Path> Prožili jste vánoční svátky o samotě? Nejste jediní! Jak se s opuštěním vyrovnal dvacetiletý Roman a co radí ostatním?Zdroj: Roman, redakce

To musí být hrozně těžké. Jak jsi zvládal ten pocit osamění?

Upřímně? Moc jsem to nezvládal. Měl jsem úzkostné stavy, často jsem nemohl spát, budil jsem se uprostřed noci s pocitem paniky. Nakonec jsem si nechal předepsat prášky proti úzkosti. Pomohly mi, ale postupně jsem si na nich vytvořil závislost. Bez nich jsem nebyl schopný fungovat. A přitom jsem věděl, že to není řešení. Jenže když jsem se snažil přestat, úzkost se vrátila a já nevěděl co s tím.

Je moc dobře, že sis uvědomil, že to, že léky užíváš jinak, než jak je máš předepsané, není v pořádku. Jak ses dostal k tomu, abys začal hledat pomoc?

Pořád ještě s tím bojuju. Začal jsem chodit k terapeutovi, což mi hodně pomáhá. Snažím se taky omezit alkohol a více se soustředit na zvládání úzkosti jinými způsoby. Zkouším dechová cvičení. Ale je to proces. Někdy mám pocit, že dělám pokroky, a jindy se cítím zase na dně. Ale aspoň už vím, že to není něco, s čím bych se musel potýkat sám. Terapie mi pomáhá vidět věci z jiné perspektivy.

Jak se teď cítíš, když se ohlédneš za tím, co jsi za poslední rok prožil? Vidíš nějaké světlo na konci tunelu?

Je to těžké. Cítím se pořád velmi osamělý. Chybí mi mamka, chybí mi rodina tak, jak bývala. Ale snažím se to všechno zvládnout a nevzdávat to. Stáhl jsem si seznamku, říkám si, že by se mi líbilo mít doma někoho, koho budu milovat a on mě. Uvidíme.

Zdroj: Dan, redakce

Populární
články

V současnosti působí Daniela Špinar jako režisérka na volné noze. Cestuje mezi scénami v Brně, Plzni, Olomouci a Ostravě
LIDÉ

„Tranzici je dobré nemytizovat,“ myslí si režisérka Daniela Špinar. „Mám silné mužské vlastnosti – a nepotlačuju je,“ říká o své identitě trans ženy

Autor: Veronika Košťálková
Kibler trpí pohybovými problémy, diagnostikována mu totiž byla mj. dětská mozková obrna. Podle lékařů se měl dožít maximálně 4 let a nikdy neměl chodit.
LIDÉ

Narodil se jako HIV+, navíc s těžkým postižením. Americký herec ale boří jedno stigma za druhým, s partnerkou nyní čeká zdravé dítě

Autor: Mirka Dobešová
Těhotný muž je pro mnohé absurdní představa, nicméně i s takovým obrázkem se dnes můžeme setkat poměrně snadno
LIDÉ

Trans muž porodil dítě a své zkušenosti sepsal do dětské knihy. Konzervativci burcují k odporu

Autor: Michal Černý
„Žít odděleně, ale společně“ je způsob soužití, který bychom spíše očekávali od mladší generace, avšak mnohem více výhod z něj čerpají starší generace
TĚLO & MYSL

Starším párům, které žijí v oddělených domácnostech, se podle nové studie žije mnohem lépe

Autor: Michal Černý
„Řekla mi, že z duše závidí své kamarádce snachu,“ vypráví Luboš o bolestné komunikaci s matkou, zatímco jeho otec bojuje s rakovinou
LIDÉ

„Řekla mi, že z duše závidí své kamarádce snachu,“ vypráví Luboš o bolestné komunikaci s matkou, zatímco jeho otec bojuje s rakovinou

Autor: Irena Piloušková
Někdy vám život změní jedna jediná nabídka od naprosto neznámého člověka
LIDÉ

Měl vést rodinný cirkus, ale skončil jako bezdomovec. Dnes je Marek spolumajitelem malé IT firmy a příkladem pro ty, kteří se cítí na dně

Autor: Michal Černý
Hledání životního partnera je pro řadu gayů velmi obtížné
LIDÉ

Sebestřednost většiny duhové komunity vs. hledání životního partnera v ní

Autor: Redakce LUI
Není konsent jako konsent. Pokud si chceme být jistí, že protějšek po sexu opravdu touží, měli bychom počkat na „nadšený“ souhlas
HOT!

Stačí k sexu „obyčejný“ souhlas? Podle odborníků byste měli chtít „nadšené“ svolení – jinak riskujete „zdvořilostní“ hrátky

Autor: Veronika Košťálková
Robertův život se za patnáct let změnil ve všech směrech
LIDÉ

Ohlédnutí Roberta Paulata: Co se změnilo v jeho životě za posledních patnáct let a kam směřuje dál?

Autor: Irena Piloušková
Některá díla skrývají otázky, na které nemáme šanci získat odpověď
KULTURA

155 let starý obraz nutí všechny gaye klást si stejnou otázku: Byl jeho autor jedním z nás?

Autor: Michal Černý

E-Shop