„Maminka pro mě i rodinu byla celý svět,“ vypráví Dan o bolestné ztrátě. „Ve škole jsem byl vyvrhel,“ vzpomíná
Dane, byl jsi velmi mladý, ještě dítě, když došlo na tvůj coming out. Jak na to období vzpomínáš?
Bylo mi dvanáct, což je docela brzo. Mnozí v tom věku tehdy ještě ani nevěděli, co znamená být gay, ale já jsem si byl jistý už od dětství. Doma to vlastně proběhlo úplně v pohodě. Mamka i táta to tušili dávno: prý jsem od školky byl tak trochu jiné dítě než ostatní kluci. Vždycky mě podporovali, takže jsem se nemusel bát jejich reakce. Řekli mi, že mě mají rádi takového, jaký jsem, a že to pro ně není ani téma, natož problém.
To je úžasné! Ale vím, že ve škole to pro tebe tak snadný proces nebyl. Ani zdaleka…
Ano, ve škole to bylo horší. Doma jsem se cítil v bezpečí, ale ve škole se to rychle změnilo. Když jsem to řekl pár kamarádům, během týdne to věděla celá třída. Někteří spolužáci to vzali v pohodě, ale pak tu byli ti, kteří si na mě začali zasedávat. Nejhorší to bylo na tělocviku. V šatně, když jsme se převlékali, jsem slyšel neustálé narážky. „Dej si pozor, Dan je gay, určitě se na tebe dívá,“ pokřikovali na sebe. Bylo to ponižující. Ve škole jsem byl prostě vyvrhel.
Jak jsi na ty posměšky reagoval? Snažil ses to nějak řešit?
Nejprve jsem to jen ignoroval. Myslel jsem si, že když jim nebudu věnovat pozornost, přestanou. Ale ono se to jen zhoršovalo. A učitelé s tím nic nedělali. Moje třídní učitelka mi jednou řekla, že si mám problémy s kamarády řešit sám. Říkala, že když nejde o fyzické napadení, nemůže s tím nic dělat. Jenže to, že mě nikdo nebouchnul, neznamená, že to nebolelo. Nakonec jsem se bál chodit do školy. Každé ráno jsem byl tak nervózní, že jsem často i zvracel.
To je hrozné, že jsi musel něco takového prožívat. Jak jsi to zvládl? Kdo ti v té době nejvíce pomáhal?
Určitě rodiče. A taky moje sestra Markét, která je o čtyři roky starší. Rodiče mě vždycky podrželi, snažili se mi dodávat odvahu. Vždycky, když jsem přišel ze školy a byl na dně, mamka si se mnou sedla a povídali jsme si. O šikaně, o životě, o budoucnosti. Ona byla pro mě taková stabilní kotva. A sestra, i když už v té době byla dost vytížená školou a měla své vlastní problémy, mě vždycky dokázala rozesmát. Nepochyboval jsem o tom, že mě má ráda a že mi rozumí. Doma jsem se cítil v bezpečí, to mě drželo nad vodou.
Změnilo se něco, když jsi nastoupil na střední školu? Bylo to tam lepší?
Ano, naštěstí ano. Když jsem šel na gympl, měl jsem pocit, že tam jsou lidé chytřejší a víc otevření. Už se tam neřešilo, kdo je gay nebo kdo ne. Našel jsem si tam kamarády, kteří mě brali takového, jaký jsem. Navíc už jsem byl starší a uměl jsem se lépe bránit těm drobným poznámkám, které tu a tam přišly. Byla to pro mě obrovská úleva. Konečně jsem si mohl užívat školu a žít normálně, aniž bych měl strach z toho, co o mně kdo řekne.
Takže se zdá, že to nakonec skončilo dobře. Jaký byl přechod do dospělého života?
Když jsem dostudoval gympl, šel jsem na vysokou školu a následně jsem začal pracovat v pohostinství. Nakonec jsem se vypracoval na vyšší manažerskou pozici a všechno vypadalo skvěle. Práce mě bavila a dařilo se mi. Našel jsem si nějaké nové přátele, i když jsem si nikdy nenašel partnera. Vždycky jsem měl pocit, že na to mám čas, že nejdůležitější je teď kariéra.
Ale loni přišla obrovská rána, když ti zemřela maminka. To je téma, které je pro tebe nesmírně těžké otevírat, ale zároveň jsi ho sdílet chtěl. Pojďme to tedy otevřít.
Maminka pro mě i celou rodinu byla celý svět. Když loni v prosinci zemřela, bylo to strašný. Nebyl jsem na to připravený. Ještě horší je, že jsem ji měsíc před její smrtí neviděl. Měl jsem hodně práce a myslel jsem si, že to je nejdůležitější. Pořád jsem si říkal, že ji brzy navštívím, ale najednou bylo pozdě. Mrzí mě to dodnes. Nejsou dny, kdy bych na to nemyslel.
Měl jsi nějaké podpůrné systémy, na které ses mohl obrátit po její smrti? Třeba terapii, partnera, přátele…? Nebo ses s tím musel vypořádat sám?
Pořád mám Markét – sestru, ale ona žije už několik let ve Švédsku. I když mi byla velkou oporou přes telefon, fyzicky tu se mnou nebyla. A můj táta – ten se po mamčině smrti úplně uzavřel. Jako by zestárl o deset let během pár měsíců. Přestal pracovat, protože začal mít zdravotní problémy a už se mnou skoro nemluví. Takže jsem měl pocit, že jsem na to všechno sám. A protože nemám partnera, doma to najednou bylo jako sedět v cele.
To musí být hrozně těžké. Jak jsi zvládal ten pocit osamění?
Upřímně? Moc jsem to nezvládal. Měl jsem úzkostné stavy, často jsem nemohl spát, budil jsem se uprostřed noci s pocitem paniky. Nakonec jsem si nechal předepsat prášky proti úzkosti. Pomohly mi, ale postupně jsem si na nich vytvořil závislost. Bez nich jsem nebyl schopný fungovat. A přitom jsem věděl, že to není řešení. Jenže když jsem se snažil přestat, úzkost se vrátila a já nevěděl co s tím.
Je moc dobře, že sis uvědomil, že to, že léky užíváš jinak, než jak je máš předepsané, není v pořádku. Jak ses dostal k tomu, abys začal hledat pomoc?
Pořád ještě s tím bojuju. Začal jsem chodit k terapeutovi, což mi hodně pomáhá. Snažím se taky omezit alkohol a více se soustředit na zvládání úzkosti jinými způsoby. Zkouším dechová cvičení. Ale je to proces. Někdy mám pocit, že dělám pokroky, a jindy se cítím zase na dně. Ale aspoň už vím, že to není něco, s čím bych se musel potýkat sám. Terapie mi pomáhá vidět věci z jiné perspektivy.
Jak se teď cítíš, když se ohlédneš za tím, co jsi za poslední rok prožil? Vidíš nějaké světlo na konci tunelu?
Je to těžké. Cítím se pořád velmi osamělý. Chybí mi mamka, chybí mi rodina tak, jak bývala. Ale snažím se to všechno zvládnout a nevzdávat to. Stáhl jsem si seznamku, říkám si, že by se mi líbilo mít doma někoho, koho budu milovat a on mě. Uvidíme.